Zahleděl se na své ruce. Viděl je jen matně. A tak si prsty jedné ruky přejel dlaň druhé. Byla ztvrdlá na kámen. Pokýval hlavou. Jak jinak. Kolik jen let stál u špalku a rozmachoval se kladivem.
Už ani nespočítá rána, kdy vstával za tmy a odcházel k sousedovi, kde už v malé místnosti žhnula výheň. Na každý hřebík potřeboval třicet až čtyřicet ran, aby ho vykoval. Jen v poledne si na chvíli odpočinul, snědl pár soust a zase spěchal pracovat. Rok za rokem v nevětrané dílně vdechoval prach z koksu, z neustálého tlukotu kladiv přišel o sluch a pohled do plamenů ho postupně připravil o zrak.
V rožmitálských domcích, které se shlukovaly podél křivolakých uliček, nebyl udřený řemeslník, který už nezvládl žádnou jinou práci, výjimkou. A přitom mu nebývalo víc než čtyřicet let. Těžká dřina ve cvokařské dílně mu zničila zdraví. Ale dokud mohl stát u zprvu dřevěného, později kamenného špalku, zvaného cajk, vydělal pro rodinu pár drobných, které jí dovolily přežít.
Každý na svou pěst
Ruční výroba hřebíků a menších cvočků se ve Starém Rožmitále rozšiřovala od počátku 18.století. Tehdy jim sem přinesli němečtí osadníci, kteří často jako své zaměstnání uváděli hřebíkář. V Brdech byl dostatek dřeva, vody i železné rudy, což byla dobrá kombinace pro vznik hutí, železáren a hamrů.
Nejprve si výrobou cvočků přivydělávali zemědělci, tesaři či zedníci v zimním období. Pak se ale toto řemeslo rozšířilo i do měst. Ve Starém Rožmitále dokonce vznikla jedinečná cvokařská čtvrť, kde stály domky bez zahrad a polí, ale za to v každém druhém byla cvokařská dílna.
Jednu takovou představuje unikátní cvokařské muzeum, které se nachází nedaleko kostela Povýšení sv. Kříže proslaveného prvním uvedením České mše vánoční Hej, mistře! od Jakuba Jana Ryby. Muzeum je otevřené od jara do podzimu a láká návštěvníky pozoruhodným sloganem: „Vstup volný a nutný.“ Jeho tvůrci se vskutku trefili.Poznat již zaniklé řemeslo a zejména práci generací řemeslníků je v pravém smyslu poučné. Neboť hodnoty netvoří „odhmotněné trhy“, ale um, zručnost a zvídavost lidí. Ve dvou místnostech muzea jsou tabule s řadou údajů o vzniku řemeslnické čtvrti, kování hřebíků i životě cvočkařů.
Sousedé se scházeli ve veřtatu, neboli cvokařské dílně, jejíhož majitele uctivě oslovovali mistře. I když jím vlastně nebyl. Ani ve smyslu cechovních pravidel, ani ve vztahu k ostatním pracovníkům. Ti se dělili o náklady na koks, který se přikládal do výhně, ale jinak vlastně neměli nic společného.
* * *
Jen požádali majitele domku, zda nemá volné místo u špalku, aby tam mohli pracovat. Vše ostatní měli tak říkajíc ve vlastní režii. Koupili si nástroje a materiál, zejména železné pruty a dráty. Ty jim většinou dodávali překupníci, kteří v sobotu objížděli čtvrť i přilehlé vsi a skupovali vyrobené cvočky.
Vše si zapsali do rejstříku, dali řemeslníkům zálohu a na konci měsíce pak podle vyúčtování doplatek. V jedné dílně tedy vedle sebe pracovali muži, z nichž každý jednal s jiným překupníkem.
Cvočkaři dostávali ten nejmenší díl z prodeje svých výrobků. Obchodníci těžili z jejich roztříštěnosti i z toho, že cvočky se z Rožmitálska vyvážely do celé monarchie, ale i do jiných zemí. Na takový kšeft byli dělníci u cajků dlouho krátcí.
Zaujal-li vás tento článek, můžete si jeho pokračování přečíst od mezititulku »K čemu sloužila outěnka« na straně 9 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO - autorka
Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)
Hodnocení: 5.9, celkem 22 hlasů.
Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Poštovní adresa: Haló noviny, P.B. 836, 111 21 Praha 1, telefon: 222 897 111, e-mail: halonoviny@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.
Diskuse k článku
Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.