Vyznává se Ladislava Šimková, spolupracovnice Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd

Díky historii se můžeme poučit do zítřka

Na nedávném semináři Klubu společenských věd (KSV), Sekce regionálních dějin, který seznamoval s výsledky badatelské činnosti mj. v oboru historie závodů a podniků v naší zemi, mě zaujalo vaše diskusní vystoupení. Jakým způsobem jste se zapojila do činnosti KSV? Kdo vás k tomu přivedl?

Ke spolupráci s KSV jsem se dostala prostřednictvím studia na Univerzitě Jana Švermy, kde nás oslovil předseda Sekce regionálních dějin KSV František Kovanda spolu s Janem Mrázem. Požádali mě o spolupráci, protože potřebovali zapojit více sil do bádání a také proto, že Kladno, kde žiji, je bohaté na historii.

Navíc mne zájem o historii v té době fascinoval, ale neměla jsem podporu - nikoho, kdo by mi poradil, jak pracovat a s kým… Tedy jsem příležitost »chytila za pačesy«. Historie jako celek mne velmi zajímá, protože díky ní máme dnešek a můžeme se poučit do zítřka.

Jakým bádáním na Kladně, které je spojeno s bohatým dělnickým a revolučním hnutím, se konkrétně zabýváte?

Osobně se zabývám celým regionem Kladenska, a tedy sběrem informací o historii Kladna, kladenského průmyslu a průmyslové éry všeobecně.

Já sama jsem se zajímala o historii i proto, že mne trápily otázky typu: Proč zmizely jistoty, které jsou pro lidi důležité? Proč se tak zvýšila nezaměstnanost? Proč naše země, kdysi tak silná, skončila na prahu bídy s nezaměstnaností? Podívejte se třeba na Poldovku, která zaměstnávala téměř 20 tisíc lidí! Po převratu lidi propustila a skončila, respektive byla zlikvidována. Pomalinku zjišťuji, že záměrně...

Kolik času těmto badatelským činnostem věnujete?

Rozhodně je to méně času, než bych si představovala. Měla bych své úsilí umocnit, protože spoléhání na elektronické sdělovací prostředky se minulo účinkem. Spousta informací na internetu je totiž cenzurována či smazána úplně.

Důkazem mi pro to bylo pátrání po minulosti mého dědečka Ladislava Veselého, který v předlistopadovém období 20 let pracoval jako generální ředitel textilních podniků Perla v Ústí nad Orlicí. Asi před deseti lety byly na internetu k dispozici videa a fotky dědečka s tehdejším prezidentem, jak jej provází Perlou a probírají pětiletku a úspěchy s vývozem a výrobou obecně.

Dnes nelze o tomto nalézt ani zmínku. Jeho osoba a historie Perly z té doby elektronicky neexistuje a po kontaktování městského archivu mi bylo řečeno, že takové informace se v archivu nenacházejí a ani neuchovávají »z důvodů jejich významu«. Bylo tedy nutné jednat na vlastní pěst a, jak jsem již uvedla v první odpovědi, nabídka spolupráce s KSV přišla právě vhod. Fungujeme na bázi vzájemné opory a informovanosti.

Máte nějaké odborné vzdělání v oboru historie, archivnictví či knihovnictví?

Dovolím si odpovědět s nadsázkou: Mé vzdělání je život sám!

Co se týče odbornosti, tak jsem se v Lanškrounu učila obor ruční umělecký knihař a odborné teoretické předměty zahrnovaly historii umění, historii knihtisku, polygrafie a absolvovala jsem praxi v podobě renovací starých knih, vazby do kůže a 3D plastiky. Dějepis jako takový mne tehdy příliš nebavil z důvodu toho, že se mi informace podávané v hodinách zdály neúplné a omezené. Knihařina mě nesmírně bavila, ale nestačilo to do výše vzdělání, a proto jsem večerně vystudovala obchodní akademii.

Vím, že jste maminkou. Kolik máte dětí a jak se vám daří skloubit rodinné povinnosti s vaší profesí a také s vaším - nikoli koníčkem, nýbrž koněm?

Mám dva kluky. Filípka (osm let) a Ríšu (sedm let). Vychovávám je sama, a musím se tedy opravdu otáčet. Je faktem, že celý den jedu na maximum, ale nijak mi to nevadí. Jsem ten typ, co nevydrží sedět na místě a musí být neustále v pohybu. Maturitu jsem dokončovala, když byl Ríšovi rok, a do toho jsem k mateřské pracovala tři roky jako finanční poradkyně.

Kluky vedu k samostatnosti a jsou nyní ve fázi, kdy mi denní starosti ulehčují. Autobusem jezdí sami, ze školy nosí jedničky a navíc hrají fotbal, chodí na hodiny karate a na umělecké kroužky, takže si snad jednou najdou cestu, čím by chtěli být. Já dojíždím do Prahy, kde pracuji v sekretariátu Rozhodčí komise ÚV KSČM, takže samostatnost moji synové potřebují. Myslím si, že se mi to i daří.

No, a jak do svého napjatého harmonogramu vměstnám i spolupráci s KSV? Je to tak, že schůze většinou bývají ve večerních hodinách jednou, maximálně dvakrát do měsíce, a to jdou hoši se mnou. Dělají mi »sekretářky« a pomáhají s nošením papírů. Dokážou se i zabavit sami. Takže mě maximálně podporují, a za to jsem jim vděčná.

Co říkáte jako matka školáků soudobým učebnicím dějepisu či vlastivědy? Díváte se do nich?

Dnešní učebnice dějepisu mne naplňují hořkostí. Mám schované učebnice z dob, kdy jsem sama byla školačkou, mám ještě i učebnice z učiliště a střední školy. Takže srovnání mám. V těch soudobých jsou informace nepodrobné, a příliš objektivní též ne. Navíc spousta údajů v knihách chybí.

Mám ve sbírce i učebnici z roku 1932 a 1964 a mohu říci, že po jejich porovnání mne zavalily rozpaky, neboť každá z nich mluví jinak. To byl také jeden z impulsů, proč se zabývat historií a uvést dějiny na pravou míru. Jsem totiž díky tomuto svému »porovnávacímu systému« přesvědčena, že dějiny píše vítěz. Takže ty současné učebnice na mne působí jako protest proti minulosti, ať byla jakákoli.

Jak hodnotíte historické pořady v médiích, historické knihy, články apod.?

Televizi nemám. Jsem toho názoru, že bere lidem jejich cenný čas a dětem dětství. Ale u babičky občas sledujeme TV kanály vysílající dokumentární pořady a přijde mi, že především ty historické, zaměřené na minulý režim, jsou zpracovány tak, aby byly vytknuty pouze chyby a špatnosti, ale to dobré, co minulost přinesla, v dokumentech, ale i novinách či učebnicích postrádám.

Slavili jsme 28. říjen. Je tento státní svátek pro vás inspirací, abyste šířeji vysvětlovala synům, co se tento den stalo, abyste například s nimi navštěvovala památná místa spojená se vznikem ČSR?

Synům zatím 28. říjen nevysvětluji. To budou probírat ve čtvrté třídě ZŠ a tehdy vystoupí do popředí i má role, kdy budu moci dětem vysvětlit to, že v tento den se slaví vznik naší země, jak ji má generace znala: silně a odhodlaně růst v lepší domov, což se sice hned nepodařilo, ale po roce 1948 se na tom začalo usilovně pracovat. Československo bylo silnou zemí a větší než naše současná republika.

Dnes toto datum vnímám jako smutný projev minulosti, kdy se sny staly základnou pro budování i dnešní korupce a lží, ve kterých musí Češi žít. A někteří to tak i chtějí.

Památná místa jsou symboly, které nám připomínají naši tehdejší velikost. Takže ano – při společných procházkách s dětmi je navštěvujeme.

Co myslíte, nemizí české vlastenectví? Nejsme vlastenci jen při sportovních zápasech?

V tomhle případě nedokážu objektivně soudit, ale můj pohled na to je takový, že do ještě nedávné doby jsme mohli říci, jak hrdí jsme na svou zemi. Co vše se pracně vybudovalo a patřilo nám - ano, na to vše jsme mohli být hrdí. Ale nyní - nač můžeme být hrdí? Prakticky vše, co patřilo našemu lidu, bylo rozprodáno, zprivatizováno nebo zahanbeno a českému lidu nezůstalo nic. Tedy po té materiální stránce.

V ostatních případech si dovolím tvrdit, že jsme národem hrdinů. A mnozí lidé, ač byli zlomeni, uchovávají ve svých srdcích naději, která jim jejich čest a úctu k sobě samým vrátí. Do té doby si projevy vlastenectví nechávají na fotbalová či hokejová utkání, kde mohou beztrestně projevit to, co v nich bylo vždycky.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv L. ŠIMKOVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 19 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


s.a.hosek
2014-11-10 20:43
Elektronické paměti nejsou trvalé, takže není vůbec důležité,
jestli je na nich nějaká dokumentace o minulosti. Katastrofální ale je,
že se dokumentace o národních podnicích, ba o životě lidí za
socialismu, dokonce ani nearchivuje. Tak se nechovali žádné mocenské
struktury minulosti, které to, co nezapadalo do jejich ideologie sice
tajily, leč nezničily. Takovýto stav je nejen výsledkem přežívání
ideologie třídní nenávisti v myšlení příslušníků současné moci
a jejich lokajů, ale rovněž jejich úplné ztráty pocitu opravdového
vlastenectví, což je pro tak malý národ doslova tragedií.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.