ILUSTRAČNÍ FOTO - www.mwakilishi.com

Stručné dějiny intervencí USA od roku 1945

Stručný přehled intervencí imperialismu USA ve druhé polovině 20. století nabídl mj. William Blum ve své knize »Ubíjená naděje: intervence armády USA a CIA po 2. světové válce«. Je nutný k získání přesvědčení, že USA a NATO své intervence nezastaví, dokud lidé tento nový světový pořádek neukončí! Motor americké zahraniční politiky není poháněn oddaností jakémusi druhu morálky, ale spíš nutností sloužit jiným pravidlům, což lze shrnout následovně:

+* učinit svět bezpečnějším pro americké koncerny;

+* zlepšit finanční výkazy domácích dodavatelů obrany, kteří velkoryse přispívali členům Kongresu;

+* zabránit vzniku jakékoliv společnosti, jež by mohla posloužit jako příklad alternativy vůči kapitalistickému modelu;

+* rozšířit politickou a ekonomickou nadvládu nad co největším územím, jak náleží »velké mocnosti«.

To ve jménu boje údajné morální křížové výpravy, jak bojovníci studené války přesvědčovali sebe i americký lid - proti tomu, čím byla existence zla v podobě mezinárodního komunistického spiknutí, které ve skutečnosti nikdy neexistovalo, ani jako zlo, ani jinak. USA provedly v onom období neobyčejně vážné zásahy na více než 70 národech...

Čína, 1945-49:

USA zasáhly do občanské války na straně Čankajška proti komunistům, ač právě komunisté byli ve světové válce mnohem těsnějším spojencem Spojených států. USA využily k boji na své straně poražené japonské vojáky. Čankajšek uprchl v roce 1949 na Tchaj-wan.

Itálie, 1947-48:

S použitím všech dostupných triků USA zasáhly do voleb, aby zabránily komunistické straně dostat se zákonnou cestou spravedlivě k moci. Toto zvrácení demokracie provedli ve jménu »záchrany demokracie« v Itálii. Komunisté prohráli. CIA s koncerny USA nadále po desetiletí zasahovala do italských voleb naléváním stamilionů dolarů a psychologickou válkou, aby zablokovala »strašidlo, jež obcházelo Evropou«.

Řecko, 1947-49:

Washington zasáhl do občanské války na straně neofašistů proti ve většině společnosti populární řecké levici, jež předtím odvážně bojovala proti nacistům. Neofašisté zvítězili a nastolili krutý režim, pro nějž CIA založila agenturu pro vnitřní bezpečnost, KYP. KYP dříve dlouho všude možně prováděla veškeré »roztomilé« praktiky tajné policie, systematické mučení nevyjímaje.

Filipíny, 1945-53:

Armáda USA bojovala proti levicovým silám (Huks), a to dokonce i tehdy, když Huks ještě bojovali proti japonským vetřelcům. USA po válce v boji proti Huks pokračovaly, porazily je a dosadily řadu loutkových prezidentů, což vyvrcholilo diktaturou Ferdinanda Marcosa.

Jižní Korea, 1945-53:

Po 2. světové válce Spojené státy potlačily lidové pokrokové síly ve prospěch konzervativců, kteří kolaborovali s Japonci. To vedlo k dlouhému období korupčních, reakcionářských a brutálních vlád.

Albánie, 1949-53:

USA a Británie se v tomto případě neúspěšně snažily svrhnout komunistickou vládu a dosadit novou, která by byla prozápadní, složená většinou z monarchistů a kolaborantů s italskými fašisty a s nacisty.

Německo, 50. léta:

CIA zorganizovala rozsáhlou kampaň sabotáží, terorismu, špinavých triků a psychologické války proti východnímu Německu. Byl to jeden z faktorů, které vedly k vybudování Berlínské zdi v roce 1961.

Írán, 1953:

Premiér Mossadek byl svržen společnou operací USA a Británie. Mossadek byl zvolen do funkce velkou většinou parlamentu, ale udělal osudovou chybu, když vedl hnutí za znárodnění Brity vlastněné ropné společnosti, jediné ropné společnosti, jež v Íránu operovala. Převrat vrátil absolutní moc šáhovi a zahájil období 25 let represí a mučení, a ropný průmysl byl vrácen zahraničním vlastníkům následovně: Británii a USA po 40 %, ostatním 20 %.

Guatemala, od 1953 do 90. let:

CIA zorganizovala převrat, který svrhl demokraticky zvolenou pokrokovou vládu Jacoba Arbenze a vyvolala tak 40 let brigád smrti, mizení, masových poprav, nepředstavitelných krutostí, s víc než 100 000 obětí - nesporně jednu z nejnelidštějších kapitol 20. století. Arbenz znárodnil americkou firmu United Fruit Company, jež byla neobyčejně těsně svázána s americkou mocenskou elitou.

K ospravedlnění převratu Washington prohlašoval, že se Guatemala ocitla na pokraji převzetí Sověty, i když Rusové měli tak malý zájem o tuto zemi, že tu ani neudržovali diplomatické vztahy... Skutečným problémem v očích Washingtonu bylo, vedle United Fruit, nebezpečí, že se guatemalská sociální demokracie rozšíří do dalších zemí Latinské Ameriky...

Blízký a Střední východ, 1956-58:

Eisenhowerova doktrína hlásala, že Spojené státy »jsou připraveny použít ozbrojené síly na pomoc« kterékoli zemi na Blízkém a Středním východě, která »požádá o pomoc proti ozbrojené agresi ze země kontrolované mezinárodním komunismem«. Anglický výklad tohoto byl, že nikdo nemůže ovládat Střední východ a jeho ropná pole, nebo tam nemůže mít nadměrný vliv (vyjma USA) a že každý, kdo se o to snaží, je samozřejmě »komunista«.

K udržení této politiky se USA dvakrát pokusily svrhnout syrskou vládu, zinscenovaly několik ukázek síly ve Středomoří, aby zastrašily hnutí odmítající Spojenými státy podporované vlády v Jordánsku a Libanonu, vylodily v Libanonu 14 000 vojáků a osnovaly v Egyptě svržení + zavraždění Násira a odstranění jeho dotěrného středovýchodního nacionalismu.

Indonésie, 1957-58:

Sukarno, tak jako Násir, byl ze sorty předáků tzv. třetího světa, kteří nechtěli poslouchat USA. Bral vážně neutralitu ve studené válce, cestoval do Sovětského svazu a Číny (i když do Bílého domu také). Znárodnil mnoho soukromých držav Holandska, někdejší koloniální mocnosti. Odmítl zakročit proti Indonéské komunistické straně, která kráčela po legální, mírumilovné cestě a dosahovala pozoruhodných volebních zisků. Taková politika mohla snadno dát předákům třetího světa »špatné myšlenky«.

CIA začala cpát peníze do voleb, zosnovala atentát na Sukarna a snažila se ho vydírat padělaným sexuálním filmem a spojila své síly s disidentskými vojenskými důstojníky k vedení otevřené války proti vládě. Sukarno nakonec vše přežil.

Britská Guyana/Guyana, 1953-64:

Po 11 let dvě z nejstarších »demokracií« světa, Velká Británie a USA, se rozsáhle snažily zabraňovat demokraticky zvolenému předákovi v nástupu do úřadu. Cheddi Jagan byl další lídr tzv. třetího světa, který se snažil zůstat neutrální a nezávislý. Byl zvolen třikrát. Ač byl levicový, jeho politika ve funkci nebyla revoluční. Ale představoval největší strach Washingtonu: budoval společnost, jež mohla být úspěšným příkladem reálné alternativy vůči kapitalistickému modelu.

S využitím taktiky od generálních stávek a dezinformací až k terorismu ho nakonec USA a Británie v roce 1964 donutily odstoupit. Rozkaz zbavit se ho dal velebený JFK; před ním zřejmě i Eisenhower. Guyana, pod Jaganem jedna z lépe prosperujících zemí v oblasti, byla najednou počátkem 80. let jednou z nejchudších.

Vietnam, 1950-73:

Klouzavý úpadek začal tím, že se Francouzi, bývalí kolonizátoři a kolaboranti s Japonci, postavili proti Ho Či Minovi a jeho přívržencům. Ho Či Min byl koneckonců svým způsobem komunista (uvádí Blum ve své knize - pozn. red.). Napsal mnoho dopisů prezidentu Trumanovi a ministerstvu zahraničí, v nichž žádal USA o pomoc při získání nezávislosti na Francouzích a při hledání mírového řešení pro svou zemi. Jeho prosby byly ignorovány. Ho Či Min tvořil novou vietnamskou deklaraci nezávislosti podle americké. Začal ji: »Všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.« To ale pro Washington nic neznamenalo.

Po 23 letech, s více než milionem mrtvých, USA své vojenské síly z Vietnamu stáhly. Většina lidí říká, že USA válku prohrály. Ale zničením Vietnamu až na kost a otrávením půdy a genetického fondu na celé generace Washington dosáhl svého: zabránil tomu, co mohlo být pro Asii nástupem možnosti zvolit dobrý vývoj.

Kambodža, 1955-73:

Princ Sihanuk byl dalším vůdcem, co neměl chuť být americkým klientem... Po letech nepřátelství vůči jeho režimu, včetně pokusů o atentát a nechvalně známého Nixonova a Kissingerova tajného »kobercového bombardování« z let 1969-70, Washington Sihanuka svrhl převratem v roce 1970. To bylo vše, co bylo potřeba, aby se Pol Pot a jeho Rudí Khmerové začali drát k moci, kterou převzali o pět let později. Ale pět let amerického bombardování bylo příčinou zmizení kambodžské tradiční ekonomiky. Stará Kambodža byla navždy zničena.

Rudí Khmerové pak způsobili nešťastné zemi ještě větší hoře. Aby ironie bylo ještě víc, a co se všeobecně neví, resp. nesmí vědět, USA podporovaly Pol Pota vojensky i diplomaticky poté, co je porazili Vietnamci.

Kongo/Zaire, 1960-65:

V červnu 1960 se Patrice Lumumba stal prvním konžským předsedou vlády po získání nezávislosti na Belgii. Ale Belgie si uchovala nesmírné nerostné bohatství v provincii Katanga, prominentní činitelé Eisenhowerovy vlády měli finanční vazby na totéž bohatství a Lumumba při oslavách Dne nezávislosti předtím, než přijal zahraniční hodnostáře, vyzval k ekonomickému i politickému osvobození národa a přednesl seznam nespravedlností proti domorodcům ze strany bílých vlastníků země. Samozřejmě byl prohlášen za komunistu a stejně samozřejmě odsouzen k záhubě. O 11 dní později se provincie Katanga odštěpila, v září byl Lumumba na popud USA coby prezident odmítnut a v lednu 1961 byl na rychlou žádost Dwighta Eisenhowera zavražděn.

Následovalo několik let občanské války a chaosu, v nichž se dostal k moci Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu wa za Banga, muž, jenž nebyl pro CIA neznámý. Vládl zemi přes 30 let, s mírou korupce a krutosti, jež šokovala dokonce i manipulanty ze CIA. Zairský lid žil v ponižující chudobě navzdory hojnému přírodnímu bohatství, Mobutu se stal multimiliardářem...

Brazílie, 1961-64:

Preident Joao Goulart se provinil obvyklými »zločiny«: zaujal nezávislý postoj v zahraniční politice, obnovil vztahy se socialistickými zeměmi a odmítal sankce proti Kubě; jeho vláda přijala zákon omezující výši zisku, který nadnárodní společnosti mohly vyvést ven ze země; byla znárodněna dceřinná společnost ITT; prosazoval ekonomické a sociální reformy. A generalní prokurátor Robert Kennedy byl znepokojen, když Goulart dovolil »komunistům«, aby zastávali pozice ve vládních úřadech. Prezident přitom nebyl žádný radikál. Byl to milionářský majitel půdy a katolík. V roce 1964 byl nicméně svržen vojenským pučem s rozsáhlou, utajovanou účastí Američanů. Oficiální linie Washingtonu byla: »Ano, je nešťastné, že v Brazílii byla svržena demokracie, ale země byla takto zachráněna před komunismem.«

Na příštích 15 let byly nastoleny všechny rysy vojenské diktatury, jaké mohla Latinská Amerika poznat: byl rozpuštěn parlament, politická opozice prakticky odumřela, byl pozastaven habeas corpus na »politické zločiny«, kritika prezidenta byla zakázána zákonem, odbory převzali vládní zmocněnci, rostoucí protesty narazily na policii a vojsko střílející do davů, rolnické příbytky byly vypalovány, kněží mláceni. Mizení, smrtící komanda, významně narůstal rozsah i tvrdost mučení. Vláda pojmenovala svůj program »morální rehabilitací« Brazílie. Washington se radoval... Brazílie přerušila vztahy s Kubou a stala se jedním z nejspolehlivějších spojenců USA v Latinské Americe.

Dominikánská republika, 1963-66:

V únoru 1963 se Juan Bosch ujal úřadu coby první demokraticky zvolený prezident Dominikánské republiky od roku 1924. Tady měl liberální antikomunista éry JFK přinejmenším vyvrátit obvinění, že ASA podporují jen vojenské diktatury. Boschova vláda měla být onou dlouho hledanou »výkladní skříní demokracie«, jež by ukázala, že Fidel Castro nemá pravdu. Krátce předtím, než se ujal úřadu, byl velkolepě zpracován ve Washingtonu. Bosch byl opravdový v tom, čemu věřil. Vyzval k pozemkové reformě, bydlení s nízkým nájmem, k mírnému znárodnění podnikání a zahraničních investic, a k další politice, jejímž praktikováním by byl brán vážně kterýkoli politik hlásající společenské změny. Podobně vážně přistupoval k občanským svobodám: komunisté, či aspoň ti, kteří byli za ně označeni, nebyli pronásledováni, dokud neporušovali zákon.

Mnoho amerických oficiálních činitelů a členů Kongresu vyjadřovalo nesouhlas s Boschovými plány i jeho postojem nezávislosti na USA. Pozemková reforma a znárodňování, z nichž je tvořen materiál »plíživého socialismu«, jsou ostatně ve Washingtonu vždy citlivými problémy. V části tisku USA byl napadán jako rudý.

V září napochodovaly vojenské boty. Bosch byl mimo hru. USA, které mohly, byť se skřípajícími zuby, vojenský převrat v Latinské Americe odvrátit, neudělaly nic. O 19 měsíců později vypukla revolta, jež slíbila, že vrátí vyhnaného Bosche zpět k moci. USA vyslaly 23 000 vojáků, aby ji pomohly rozdrtit...

Kuba, od 1959 do současnosti:

Fidel Castro nastoupil k moci na počátku roku 1959. Zasedání Rady národní bezpečnosti USA 10. března 1959 mělo na programu možnost přivést »jinou vládu k moci na Kubě«. Následovalo 40 let teroristických útoků, výbuchů bomb, otevřená vojenská invaze, sankce, embarga, izolace, atentáty... Kuba provedla »neodpustitelnou revoluci«, velmi vážnou hrozbu ukázky »dobrého příkladu« pro Latinskou Ameriku. Nesmutnější je, že svět se nikdy nedozví, jaký druh společenství by Kuba vytvořila, kdyby byla ponechána na pokoji, nebyla trvale vystavena ostřelování a hrozbě invaze, kdyby jí bylo umožněno uvolnit domácí kontrolu. Všude tu byl idealismus, ale i vize, talenty. To ale nebudeme vědět nikdy. Což byl samozřejmě záměr...

 

Indonésie, 1965:

Série událostí, obsahující předpokládaný pokus o převrat, kontrapuč a možná i kontra-kontrapuč, v různých okamžicích s otisky amerických prstů, skončila tím, že se Sukarno vzdal moci a byl nahrazen vojenským pučem, který vedl generál Suharto. Masakr, jenž hned vypukl - proti komunistům, jejich sympatizantům, lidem podezřelým ze sympatií ke komunistům, i proti těm, kteří k nikomu z nich nepatřili - nazval deník New York Times »jedním z nejkrutějších masových vraždění v soudobých politických dějinách«. Odhady množství zabitých během několika let začínají na půl milionu a jdou až přes milion. Později se zjistilo, že velvyslanectví USA sestavilo seznamy činných »komunistů«, od špiček až po vesnické kádry, celkem 5000 jmen, a předalo je armádě, která tyto osoby pochytala a pozabíjela. Američané pak vyškrtávali jména těch, které zabili nebo zajali. »Pro armádu to byla velká pomoc. Zřejmě zabili plno lidí, a já mám pravděpodobně na rukou plno krve,« řekl jeden americký diplomat. »Vcelku to ale nebylo špatné. Občas musíte v rozhodujícím okamžiku tvrdě udeřit.«

Chile, 1964-73:

Salvador Allende (ač sociální demokrat) byl pro washingtonské imperialisty tím nejhorším možným scénářem. Dokázali si představit jen jednu jedinou věc horší než marxistu u moci - zvoleného marxistu u moci, který ctí ústavu a je stále populárnější. To otřáslo základními kameny, na nichž byla postavena antikomunistická věž: doktrínou, po desetiletí úzkostlivě zušlechťovanou, že »komunisté« se mohou chopit moci jen silou a podvodem a že uchovat si ji dokážou jen terorizováním a vymýváním mozků obyvatel. Po úspěšném sabotování Allendeho volební snahy v roce 1964 a přes veškerou snahu neúspěšném v roce 1970 CIA a zbytek americké zahraničně politické mašinerie nenechaly po příští tři roky kámen na kameni ve snaze destabilizovat Allendeho vládu, se zvláštní pozorností k vyvolání nepřátelství v armádě. Nakonec v září 1973 armáda vládu svrhla; Allende při převratu zahynul - podle oficiální verze se zastřelil, podle řady zdrojů byl zavražděn.

Armáda na týden uzavřela zemi světu; valily se jí tanky a vojáci se probourávali do dveří většiny domácností; stadiony se otřásaly hlukem poprav, těla se kupila na ulicích a plavala v řekách; prosperovaly mučírny; jako ve středověku byly páleny »rozvratnické« knihy; vojáci párali nohavice ženských kalhot a vykřikovali, že ženy v Chile nosí sukně; chudí zůstali chudými. Přes 3000 lidí bylo popraveno a tisíce dalších byly mučeny či zmizely.

Řecko, 1964-74:

K vojenskému puči došlo v dubnu 1967, pouhé dva dny před tím, než měla začít kampaň celonárodních voleb, v nichž, jak se zdálo, se jako premiér vrátí zkušený liberální předák George Papandreou. Ten byl zvolen v únoru 1964 jako jediný s jednoznačnou většinou v dějinách moderních řeckých voleb. Úspěšné machinace k jeho sesazení začaly okamžitě, společným úsilím královského dvora, řecké armády a americké armády a CIA, sídlících v Řecku. Po převratu roku 1967 okamžitě následovalo tradiční stanné právo, cenzura, zatýkání, bití, mučení a zabíjení; jen v prvním měsíci dosáhl počet obětí nějakých 8000. Což bylo provázeno rovněž tradičním prohlášením, že k tomu všemu došlo, aby se zabránilo »komunistickému převzetí«. Měly být odstraněny korupční a rozvratné vlivy na život v Řecku. Mj. minisukně, dlouhé vlasy a zahraniční noviny; mládež měla povinně chodit do kostela.

Nejnesmazatelněji ale sedmiletou řeckou noční můru poznamenalo mučení. James Becket, americký právník, kterého do Řecka vyslala Amnesty International (AI), v prosinci 1969 napsal: »Podle střízlivého odhadu nejméně 2000 lidí byl počet mučených, obvykle co nejkrutěji, často s vybavením dodaným Spojenými státy.« Becket hlásil, že stovky vězňů naslouchají krátkému projevu inspektora Basila Lambroua, který sedí za stolem, zobrazujícím červeno-modro-bílé stisknuté ruce, symbol americké pomoci. Snaží se vězňům ukázat, že je naprosto marné se vzepřít: »Zesměšňujete se, když si myslíte, že můžete něco dělat. Svět je rozdělen na dvě části. Na jedné straně jsou komunisté, a na téhle straně je svobodný svět. Rusové a Američané, nikdo jiný. Co jsme my? Američané. Za mnou je vláda, za vládou je NATO, za NATO jsou USA. S námi nemůžete bojovat, my jsme Američané.«

George Papandreou přitom nebyl žádný radikál. Byl to liberální antikomunista. Ale jeho syn Andreas, zjevný dědic, i když jen o trochu víc nalevo než jeho otec, netajil přání vyvést Řecko ze studené války a zpochybnil setrvání v NATO, nebo aspoň být nadále satelitem USA.

Východní Timor, od 1975 do současnosti:

V prosinci 1975 Indonésie vpadla na Východní Timor ležící na východním konci indonéského souostroví a poté, co se Portugalci vzdali kontroly nad ním, vyhlásil nezávislost. Invaze začala den poté, co prezident USA Gerald Ford a ministr zahraničí Henry Kissinger odletěli z Indonésie, kde dali Suhartovi povolení používat americké zbraně, jež by podle zákonů USA neměly být použity k agresi. Indonésie byla nejhodnotnějším nástrojem Washingtonu v jihovýchodní Asii. AI odhadovala, že do roku 1989 indonéské jednotky pomocí násilného záboru Východního Timoru zabily 20 000 obyvatel z celkových 600-700 000. USA trvale podporovaly nárok Indonésie na Východní Timor (na rozdíl od OSN a EU), významně vraždění bagatelizovaly a Indonésii poskytovaly veškeré vojenské vybavení a výcvik, k tomu potřebné.

Nikaragua, 1978-89:

Sandinisté svrhli v roce 1978 Somozovu diktaturu a Washingtonu bylo jasné, že mohou docela dobře být dlouho obávanou šelmou, »další Kubou«. Za prezidenta Cartera nabyly pokusy sabotovat revoluci diplomatických a ekonomických forem. Za Reagana se metodou stalo násilí. Osm děsivých, dlouhých let byl nikaragujský lid pod atakem Washington zastupující armády, Contras, vytvořené ze Somozovy kruté Národní gardy a dalších diktátorových příznivců. Byla to totální válka s cílem zničit pokrokový sociální a ekonomický program vlády, s vypalováním škol a lékařských klinik, znásilňováním, mučením, zaminováváním přístavů, bombardováním a ostřelováním. To byli »bojovníci za svobodu« Ronalda Reagana; žádná nikaragujská revoluce.

Grenada, 1979-84:

Co přimělo nejmocnější národ na světě, aby napadl zemi o 110 000 obyvatelích? Maurice Bishop a jeho stoupenci převzali moc převratem v roce 1979, a i když jejich aktuální politika nebyla tak revoluční jako Castrova, Washington byl opět ovládán strachem z »další Kuby«, zvlášť když se veřejná vystoupení grenadských předáků v jiných zemích setkávala s velkým nadšením.

Destabilizační taktika USA proti Bishopově vládě začala brzy po převratu a pokračovala až do roku 1983; vyznačovala se četnými dezinformacemi a špinavými triky. Americká invaze v říjnu 1983 narazila na minimální odpor, ačkoli USA utrpěly 135 zabitých či zraněných; také zahynulo asi 400 Grenaďanů a 84 Kubánců, převážně stavebních dělníků. Na konci roku 1984 proběhly pochybné volby, vyhrál je člověk podporovaný Reaganem. O rok později lidskoprávní organizace, Rada záležitostí polokoule (Council on Hemispheric Affairs), oznamovala, že grenadské nové, Američany vycvičené policejní a protipovstalecké síly, si získaly reputaci na brutalitě, svévolném zatýkání a zneužívání pravomocí, a omezovaly občanská práva. V dubnu 1989 vláda vydala seznam více než 80 knih, které bylo zakázáno dovézt. Čtyři měsíce poté premiér zastavil činnost parlamentu, aby zabránil hrozícímu hlasování o nedůvěře, vycházejícímu z toho, co jeho kritici nazvali »sílícím autoritářským stylem«.

Libye, 1981-89:

Libye odmítala být náležitě závislá na Washingtonu. Její předák Muammar Kaddáfí byl drzý. Měl být potrestaný. Letouny USA sestřelily dva libyjské stroje ve vzdušném prostoru, jenž Libye považovala za svůj. USA také shodily na zemi bomby, čímž zabily nejméně 40 lidí, mezi nimi i Kaddáfího dceru. Přišly pokusy o atentát na něj a operace k jeho svržení, významná dezinformační kampaň, ekonomické sankce a obvinění Libye, bez slušnějšího důkazu, za výbuch v letadle Pan Am.

Panama, 1989:

Washingtonské bombardéry opět udeřily. V prosinci 1989 byla ve městě Panama zničena rozsáhlá španělská čtvrť; 15 000 lidí zůstalo bez domova. Po několika dnech pozemních bojů proti panamským silám USA a jimi dosazená nová panamská vláda oficiálně přiznaly kolem 500 mrtvých; jiné zdroje trvaly na tom, že mrtvých byly tisíce; asi 3000 lidí bylo zraněno. Američanů zemřelo 23, zraněno jich bylo 324. Reportérova otázka: »Stálo doopravdy za to kvůli tomuhle vyslat lidi na smrt? Dostat Noriegu?« George Bush st.: »Každý lidský život je vzácný, a přesto musím odpovědět ano, stálo to za to.«

Manuel Noriega byl léta spojenec USA a informátor, dokud nepřežil svou užitečnost. Ale dostat ho nebylo jediným motivem útoku. Bush chtěl vyslat nikaragujskému lidu, jenž měl za dva měsíce jít k volbám, jasné poselství, jaký bude jeho osud, pokud opět zvolí sandinisty. Bush také chtěl napnout nějaký ten vojenský sval, aby ukázal Kongresu, jak potřebné je mít sílu k rozsáhlému boji po nedávném rozpadu »sovětské hrozby«. Oficiálním vysvětlením nátlaku USA bylo, že Noriega pašuje drogy, což ale Washington věděl už léta a příliš se tím neznepokojoval.

Irák, 90. léta:

Přes 40 dnů a nocí trvající nelítostné bombardování jednoho z nejvyspělejších národů na Středním východě, jež zničilo jeho starobylé i moderní hlavní město Bagdád; 88 milionů a 500 tisíc kilogramů (!) bomb, nejkoncentrovanější vzdušný útok v dějinách světa; munice s ochuzeným uranem, jež spalovala lidi a vyvolávala rakovinu; ostřelování skladů s chemickými a biologickými zbraněmi a ropných zařízení; atmosféra zamořená víc než jinde; vojáci úmyslně upalovaní zaživa; zničená infrastruktura s děsivým účinkem na zdraví; dodnes trvající sankce, jež zdravotní problémy znásobují; v důsledku toho všeho asi milion zemřelých dětí a ještě víc dospělých.

Irák byl nejsilnější vojenskou mocností mezi arabskými státy. To asi bylo jeho zločinem. Noam Chomsky napsal: »Přední, řídící doktrína zahraniční politiky USA od 40. let 20. století je, že rozsáhlé a nesrovnatelné energetické zdroje oblasti Zálivu budou účinně ovládány USA a jejich klienty, a, co je rozhodující, že žádné nezávislé, domorodé síle nebude dovoleno mít podstatný vliv na správu a ceny ropné produkce.«

Afghánistán, 1979-92:

Každý ví o neuvěřitelném utlačování žen v Afghánistánu islámskými fundamentalisty, dokonce ještě před Tálibánem. Ale kolik lidí ví, že koncem 70. a po většinu 80. let (20. století) měl Afghánistán vládu, jež se zavázala přivést neuvěřitelně zaostalý národ do 20. století, včetně toho, že dá ženám stejná práva? Stalo se nicméně to, že USA nalily miliardy dolarů do děsivé války proti této vládě... To vše jednoduše proto, že ji podporoval Sovětský svaz. Ještě předtím operace CIA vědomě zvýšily pravděpodobnost sovětské intervence, k níž také došlo. USA nakonec zvítězily, a ženy i zbývající Afghánci na tom tratili. Přes milion mrtvých, tři miliony invalidů, pět milionů uprchlíků, celkem asi polovina tvrdě stižených obyvatel.

Salvador, 1980-92:

Salvadorští disidenti se snažili pracovat uvnitř systému. Ale vláda to s podporou USA znemožnila, s opakovaným použitím volebního podvodu a zabitím stovek protestujících a stávkujících. V roce 1980 se disidenti chopili zbraní a vypukla občanská válka. Oficiálně byla vojenská přítomnost USA v Salvadoru omezena na poradenství. Ve skutečnosti personál armády a CIA sehrával trvale aktivnější úlohu. Při srážkách letounů s vrtulníky bylo zabito či raněno na 20 Američanů při průzkumných i jiných přeletech nad územími bojů, a o úloze USA v pozemních bojích vyplavaly závažné důkazy. Válka oficiálně skončila v roce 1992; 75 000 mrtvých civilistů a státní pokladna USA chudší o šest miliard dolarů. Významné společenské změny byly z větší části zmařeny. Zemi stále vlastní hrstka bohatých, chudí zůstávají jako vždy a disidenti se musí bát pravičáckých smrtících komand.

Haiti, 1987-94:

Proti Washingtonem podporované 30leté diktatuře Duvalierovy rodiny se postavil reformistický kněz Jean-Bertrand Aristide. CIA zatím utajeně pracovala s brigádami smrti, mučitelli a pašeráky drog. S tímto v pozadí se Clintonův Bílý dům ocitl v trapné situaci, když musel předstírat (kvůli své rétorice o »demokracii«), že podporuje Aristidův návrat k moci na Haiti poté, co ho v roce 1991 smetl vojenský převrat. Po zdržení jeho návratu nejméně o dva roky Washington konečně pomocí armády dosadil Aristida zpět do úřadu, ale až poté, co jej donutil zavázat se, že nebude pomáhat chudým na úkor bohatých a že se bude držet ekonomiky volného trhu. To znamenalo, že Haiti bude dál montážní dílnou západní polokoule, kde budou dělníci dostávat hladové mzdy.

Jugoslávie, 1999:

USA uvrhly několikaměsíčním nelegálním (bez souhlasu RB OSN) bezprecedentním bombardováním ochuzeným uranem Miloševičovu zemi zpět do předindustriální éry. Chtěly, aby svět uvěřil, že jejich intervence byla motivována »humanitárními« impulsy (a mj. jim v tom pomáhal i Václav Havel - pozn. red.). Výše uvedené dějiny intervencí USA a následná podpora teroristické kosovsko-albánské UCK snad aspoň někomu ale pomohou při rozhodování, jakou váhu lze přikládat tomuto tvrzení...

William BLUM

Překlad (npa)

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 80 hlasů.

William BLUM

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


halonoviny
2014-11-10 21:41
Donald asi myslí toho Usámu, který se kamarádil leta s rodinou Bushů.
A protože je fanatickým fandou republíkánské partaje emerikánské,
tak to začíná dávat logiku:) R. Janouch
s.a.hosek
2014-11-10 21:35
Mister Kacerowski, Vy jste s bin Ládinem o tom hovořil?
halonoviny
2014-11-04 20:49
H. Mrázek: Tento článek v Haló novinách vyšel na pokračování
minulé pondělí a minulou středu.
hmrazek
2014-11-04 20:45
Tento článek by měl vyjít i v Halo novinách a doporučoval bych
všem kteří obdivují USA aby si ho přečetli a uvědomili si že USA
mají plnou pusu demokracie a na rukách mají litry krve.
Povraždili tisice lidí od 2.sv.jde jim jen a jen o světovládu a
porobit si ostatní národy. Doporučuji také shlédnou Americké
století očima Olivera Stouna,je to povedený serial a jsem rád že naše
Čt2 ho vysilala.Možná to otevře oči mnoha občanům a donutí je se na
USA podivat z jiného pohledu a popřemyšlet o jejich náhledu na svět.
josef.nemec53
2014-11-04 18:20
tak jsme se opět přesvědčili že kam šlápne noha amerického vojáka
tak demokracie utíká.volba američanů je vždy jasná rozbít určitou
zem a v rámci pomoci ji hned okupovat,myslím že i čokoládový král
Porošenko za chvilku zapláče nad výdělkem,hned jak ho bude mít amík
plný zuby
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.