Info pro čtenáře

Vážení čtenáři. Přecházíme na nový web, který je na adrese https://www.ihano.cz.

Tato adresa bude stále funkční, ale už ne aktuální. Bude fungovat jen jako archiv.

Přejděte na https://www.ihano.cz.

Reklama
--> 

Lidé by se měli spojovat

Prvního března oslavila záviděníhodných 91 let! Kolik z nás se takového nádherného věku dožije? Paní Milada Cábová, jedna z posledních tří žijících lidických žen. Podzim svého života prožívá spokojeně v domě seniorů na Kladně. Je tedy stále poblíž svých Lidic, kde se v roce 1924 narodila a s nimiž spojila svůj život…

Paní Cábovou jsem jednu březnovou neděli navštívila v jejím útulném pokoji. Bylo mi potěšením, že mě poznala hned ode dveří. S radostí přijala květiny a dortíček, které jí poslali organizátoři oslavy MDŽ v Kladně-Švermově.

Paní Cábová nezahálí, čte, sleduje veřejné dění, televizi, poslouchá rozhlas, luští křížovky, a protože se v domě seniorů stále něco děje, ráda se aktivit účastní. Má možnost i vyrazit do parku na první jarní sluníčko, ale raději s doprovodem.

Věří, že 10. června, tak jako každoročně, bude mít možnost položit kytičku na podlahu tělocvičny někdejší kladenské reálky, dnes gymnázia. Tam totiž prožila společně s ostatními lidickými ženami a dětmi hrůzné okamžiky oddělování dětí od matek. »Dáváme vždy květinu do toho rohu či na to místo, kde jsme tehdy byly,« řekla mi. Člověku je těžko, představí-li si to…

»Mně tehdy bylo osmnáct let, měla jsem vztah, na sv. Martina roku 1942 jsme plánovali svatbu,« vypráví mi. Vše zhatily kruté události 10. června 1942 a následující dny, týdny, měsíce, roky… Její milý, který nepocházel z Lidic, však na ni počkal do konce války. Věřil, doufal, že se vrátí, tak jako ona, internovaná v Ravensbrücku, věřila a doufala. Posílal jí do lágru na malé přilepšení balíčky.

Paní Cábová se vrátila do vlasti 2. června 1945 a v srpnu se konala svatba. Již po roce se narodil syn, který odnesl svým zdravím předchozí dlouhodobé trápení své maminky. »Nemohl chodit do běžné školy, proto jsme s manželem zpočátku bydleli v Praze, abychom měli blíže k lékařům. Lidický domek, který dostal každý navrátivší, se tak stal domem víkendovým,« vysvětlila.

Těší ji rozkvět Památníku Lidice

Připomněly jsme si, jak důstojně a pietně opět nyní vypadá lidický areál, který roste do stále větší krásy. »Ano, ale v devadesátých letech to bodláčí, které vyrostlo na místě Růžového sadu, to byla hanba!« ještě teď je paní Cábová rozčilena, když si vzpomene na to, jak polistopadový režim hrubě s pamětním místem naložil. A nebylo to opomenutí… Až součinnost ministra kultury Dostála z ČSSD s dalšími dobrými lidmi, především však z levice - a my víme, že i apely (a brigády) Levicových klubů žen, komunistických poslanců a poslankyň (Květa Čelišová o tomto období dokáže vyprávět velmi poutavě) – vše napravily.

Při mé krátké návštěvě paní Cábová zavzpomínala i na to, jak několikrát pobývala ve výročních dnech na pietním území v Ležákách, jedenkrát v Letech u Písku. Našla odvahu a po válce dojela i do místa, kde byla trápena – do někdejšího nacistického KT Ravensbrück. Vzpomíná, že jakmile němečtí návštěvníci památníku tohoto koncentračního tábora zjistili, kým ta sympatická a sdělná paní je, opustili průvodkyni a zaposlouchali se do jejích vzpomínek. Byly autentické. V lágru se hned po příchodu lidických žen tehdy mladinká Milada setkala také s komunistickou novinářkou Jožkou Jabůrkovou, která ženám z Lidic, vlastně všem přišedším, udělovala cenné rady, jak přežít… Sama Jožka však štěstí neměla…

Jakou tvář má válka

Lidické ženy v táboře pracovaly jako šičky. Při mé návštěvě si paní Cábová vzpomněla třeba na to, jak sešívaly malé kousky kůže do kožešinek pro německé uniformy. Kdo neuměl, musel se to naučit. To jinak nešlo. »Nad námi stála dozorkyně a fackovala každou, která pracovala pomalu, nebo něco nebylo v pořádku,« rozpomíná se na dramatické okamžiky. Když jednou něco ušila nesprávně a přišlo se na to, byla velmi zbita. Těžko se mi, přátelé, píšou tyto řádky. Takovou tvář má válka. Každá. Minulá, i současná. Zabíjení, mučení, bití, ponižování a trápení lidských bytostí jinými lidskými bytostmi… Nebo kdo to byl v těch gestapáckých mundúrech?

»Víte, lidé by se měli spojovat, spojovat by se měly národy,« říká mi na rozloučenou, a obě kroutíme hlavou, kolik že to válek a utrpení je zase ve světě. Proč?

Monika HOŘENÍ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 31 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama