Pomník, který připomíná osudný okamžik československých dějin. ILUSTRAČNÍ FOTO - Haló noviny/Radovan RYBÁK
OSUDOVÉ OKAMŽIKY

Atentát na Heydricha

27. květen 1942 byl sluneční den. Když ručičky nárožních hodin v pražské Libni se blížily k deváté hodině, na konci dlouhé ulice V Holešovičkách, jak se ostatně jmenovala i zastávka, kde na nástupním ostrůvku čekali pasažéři na svou tramvaj číslo 3, z Kirchmayerovy ulice, jež s ní tvoří poněkud zkroucené pomyslné písmeno »T«, přijeli tři cyklisté.

Jeden v tmavém obleku s kloboukem na hlavě, druhý prostovlasý ve sportovních šatech. Ten třetí, který se oddělil a pokračoval, aby o kus dál zastavil, nebyl svědky později popsán. Nevěděli o něm. Jako by nepatřil k těm zbylým dvěma. Protože je známe, nemusíme je nechat v anonymitě. Jozef Gabčík, Jak Kubiš a Josef Valčík.

První dva mezitím už sesedli z kol a pěšky pokračovali směrem k malé tovární budově, která se nachází přímo v zatáčce. Kolem ní se musela otočit každá tramvaj a zpomaleně projet všechny automobily. Byla válka, tramvaje jezdily podle jízdních řádů, automobilů však bylo poskrovnu. Nebyl benzin a na »dřevoplyn« jezdilo málo aut. Jen několik kroků odtud bylo k refýži.

* * *

Kubiš se zastavil u drátěné ohrady a opřel o ni své kolo. Opatrně vzal do ruky aktovku, kterou měl připevněnou na rámu. Po paměti povolil pojistku a účinná bomba byla připravena jako záloha. Blížila se půl desátá. Na druhé straně refýže stál ledabyle opřen jeho druh - Gabčík.

Jeho dámské kolo ráno vytažené z Khodlovic sklepa ve Valdecké ulici bylo opřeno o kousek dál, u ohrady. I on měl v ruce aktovku překrytou starším balonovým pláštěm. Pak cosi začal »spravovat«, alespoň to tak mělo vypadat, na kole.

Ten, kdo by stál nad ním, by jen postřehl, že něco montoval v aktovce. Stačilo jen několik vteřin a samopal značky Sten-gun sestávající se z tří dílů, už zase tvořil jeden celek. Udělal však chybu oproti tomu, co ho učili v Anglii, nepřesvědčil se, jak byl uložen první náboj. To později bude znamenat problém.

* * * *

Asi o sto metrů dál procházel sem tam Valčík. Netrpělivě čekal. Uplynulo několik desítek vteřin po půl desáté a v jeho zorném poli se objevil očekávaný automobil. Mercedes s nenáviděnou značkou neměl doprovod. Nastala očekávaná chvíle.

Plán vypracovaný nadporučíkem Adolfem Opálkou se mohl začít uskutečňovat. Valčík vytáhl zrcátko, jako by se chtěl učesat, ale nemířil s ním na sebe, ale kamsi dolů do klesající zatáčky. Šlo o smluvené znamení. Pak už události nabyly na rychlosti. Blížil se vůz s poznávací značkou SS-3 (jednička patřila Hitlerovi, dvojka Himmlerovi a trojku si pro sebe vyhradil Heydrich).

Před automobil náhle skočil člověk, jako by na poslední chvíli chtěl přeběhnout k tramvaji. Jenže baloňák shodil na zem, stejně jako aktovku, a v ruce mu zůstal samopal. Jedna dvě vteřiny by měly stačit. Jenže... Sten-gun mlčel. Vzpříčený náboj z útočníka udělal oběť. Oberscharführer Klein, jenž ten den nahradil zkušeného Heydrichova řidiče Williho, namísto toho, aby přidal rychlost a zmizel z případného dostřelu, dupnul na brzdy a pokusil se vytáhnout revolver.

* * *

Heydrich chybu pochopil, nestačil však vyklouznout z auta. Kubiš, připravený o kus dál, musel akci dokončit. Vytáhl proto z aktovky svou bombu a hodil ji na auto. Nedohodil však. Ale i tak výbuch stačil prorazit pravou záď automobilu.

SS-Obergruppenführer nebyl zasažen přímo. Nebyl zabit. Jen bolestivě zraněn. Měl ještě tolik sil, že se snažil v ruce s parabelou dohonit střepinou zraněného, už neozbrojeného útočníka. Brzy však upadl. Zranění se projevilo. Proto Kubiš, zakrvácený v obličeji, mohl doběhnout ke svému kolu a zmizet ve směru Libeň.

* * *

A Gabčík? Byl pronásledován Kleinem. Stříleli po sobě. Stromy poskytovaly jakous takous ochranu. Lepším střelcem byl parašutista. Klein s dvěma průstřely upadl na zem. Gabčík mohl zmizet v prostoru Trojského mostu. A Valčík? O tom v té chvíli nikdo nevěděl. Byl daleko od střetu. Pomoci nemohl...

Tak nějak podle Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka proběhla samotná »Akce Heydrich«. Byla popsána mnohokrát. Namátkou jmenujme Jaroslava Andrejse, Miroslava Ivanova a naposledy ve vynikajícím stylu i Karla Sýse. Nás dnes zajímá úplně něco jiného. Jak to vlastně bylo s tím »osudovým rozhodnutím«, které znamenalo smrt »boha smrti«? Začněme osobou Reinharda Heydricha...

Šéf Hlavního bezpečnostního úřadu

V květnu 1942 čtyřicetiletý Reinhard Heydrich byl kromě šéfa Reichsicherheitsamtu - Hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) v nacistické Říši - i zastupujícím říšským protektorem s bytem v zámečku nedaleko Prahy. Tam nahnaným vězňům otročícím na zahradě vládla jeho manželka Lina.

Heydrich byl rozhodný a tvrdý muž. Bývalý námořní důstojník, talentovaný hudebník, byl však především mužem intrik majícím v trezoru dokumenty na leckoho v nacistické Říši. Své řemeslo ovládal. Proto patřil mezi ty, kteří se dokázali vypořádat s Roehmem, kteří plně využívali rasistické zákony a zákony proti nepřátelům nacismu, byl u provokace v Gliwicích, která dala záminku k napadení Polska, i šéfem všemocného SD a gestapa.

* * *

Bylo jaro roku 1942. Mohl v něm rekapitulovat. Na samém počátku svého protektorátního působení zcela jasně nastínil budoucí vývoj, alespoň jaký předpokládal, českomoravského prostoru. Jeho projev zatím Češi zde žijící neznali. Co je čeká, se měli dozvědět až po válce...

»Hlavní myšlenka pro všechno naše jednání musí zůstat nevyslovena, že totiž tento prostor musí být jednou německý a že Čech v tomto prostoru nemá konec konců co pohledávat.« (Černínský palác, 2. 10. 1941).

Bylo tedy jaro 1942. Mohl v něm skutečně rekapitulovat. Vzpomínat na to, jak svolal přísně tajnou poradu do Wannsee, na níž si přítomní nesměli nic zapisovat a kde bylo rozhodnuto, že právě on přebírá na sebe pověření konečného »řešení židovské otázky bez ohledu na hranice«. Tak bylo rozhodnuto o masových deportacích do vyhlazovacích táborů. (Wannsee, 20. 1. 1942).

* * * *

Bylo jaro 1942. Heydrich mohl rekapitulovat a kontrolovat, jak jeho podřízení plnili stanovené úkoly. Informace o českém obyvatelstvu začaly soupisem lidí a pečlivým shromažďováním dat pro budoucí poněmčování, vystěhování či likvidaci (pokyn ze 4. 2. 1942), o řešení židovské otázky stěhováním nežidovských Čechů z Terezína, kde následně vzniklo ghetto (rozhodnutí z 16. 2. 1942), atd.

Bylo jaro 1942 a Heydrich ten den, 27. května, měl odletět do Berlína, aby dal další pokyny svým podřízeným, které přesahovaly rámec stísněného protektorátu...

* * *

Zaujal-li vás tento článek, můžete si jeho pokračování přečíst od mezititulku »Kdo vlastně rozhodl a proč« na straně 9 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Jaroslav KOJZAR

Příště - Den Vladislava Vančury


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 44 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.