Reklama

»Pravda« sudetských Němců smí znít veřejně?

Strohé sdělení v plánu událostí ČTK na 8. dubna 2015, že se tentýž den koná v salonku jedné pražské restaurace ustavující valná hromada Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, probudilo můj novinářský zájem. Jací lidé se tam asi sejdou? O co jde spolku, jenž se o registraci ucházel několik let, neboť ministerstvo vnitra považovalo přípravným výborem prezentovaný program za něco, co je v rozporu s českou Ústavou a českými dějinami?

»Dobrý den,« zdravím u vchodu do salonku. - »Dobrý den. Já vás poznávám,« zní odezva známého antikomunisty Jana Šinágla, který mi podává ruku a ptá se: »Nejste z německého rozhlasu?« - »Ne ne, já jsem z českých médií,« odpovídám a mířím k volnému stolku.

V místnosti je prozatím asi dvanáct lidí, celkový počet na akci nepřekročil patnáct. Poznávám Pavla Kamase, brněnského vydavatele Hitlerových projevů. Německy hovoří s dalšími muži. Hned u vstupu sedí společně se Šináglem Tomáš Pecina a Wolfgang Habermann. Všichni tři jsou členy přípravného výboru a svolavateli ustavující valné hromady. I od dalších stolků se ozývá němčina.

Čekáme akademickou čtvrthodinku. Šinágl mezitím vytahuje na světlo boží velký spolkový znak. Černo-tmavočervená říšská orlice s křížem, erbem řádu německých rytířů, tradiční symbolika sudetských Němců. Začínáme.

Hned se dozvídám, že jedním z mužů, se kterým si Kamas povídá, je Felix Vogt-Gruber, předseda německého Witikobundu, militantní větve německého Sudetendeutsche Landsmannschaftu (SL), založené sudetoněmeckými nacisty. I v Německu je, pochopitelně, Witikobund považován za extremistický. Lapám po dechu…

Šinágl pokračuje s představováním. Nezapomene ani na mě. »Toto je Monika Hoření z komunistických Haló novin,« vysloví jakoby nic a já cítím, jak se na mě všichni přítomní upřeně dívají. Jeden z účastníků, sedící po mé pravici, ihned startuje kameru a soustředěně si mě několik minut natáčí. Škoda, že nikdo jiný z tuzemských novinářů na akci nedorazil, bylo by nás zvěčněno více…

Slovo si bere Pecina, já sahám po tužce a poznámkovém bloku. Popisuje stav, kdy na jedné straně stojí sudetští Němci a proti nim národ, »ve kterém možná 95 % lidí věří, že vyhnání a oloupení německého etnika v roce 1945 bylo v zásadě správnou a omluvitelnou věcí«. Pecina lituje, že sudetští Němci dnes nemají ani podporu své vlády, ani podporu své tradiční kmenové organizace, SL, »jež změnila své stanovy tak, aby bylo jasné, že ani ona se napříště nebude ve věci nároků vyhnaných občanů Československé republiky německého původu angažovat«. Nyní však ČR byla po pět let trvajícím právním sporu donucena uznat, raduje se Pecina, že »pravda« sudetských Němců smí znít ve veřejném prostoru, poprvé po 70 letech, a i čeští občané smějí říkat, že »vyhnání sudetských Němců bylo etnickou čistkou, zločinem a genocidou, a Edvard Beneš, uctívaný Prezident Budovatel, válečným zločincem«.

Tu následuje Pecinovo »vizionářství«: »Dovršení toho, oč se snažíme, bude věcí příští a možná až přespříští generace Čechů a sudetských Němců, našich dětí a dětí našich dětí.« Tam tedy směřuje činnost právě ustavené organizace (…že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku - znějí mi v mysli slova Edvarda Beneše vyřčená po válce). Pecina odmítá »smíření« bez spravedlnosti, a onou spravedlností evidentně míní uznání nároků odsunutých Němců. Na závěr výkřik takřka vlastenecký: »Náš spolek je a za všech okolností musí být přínosem pro tuto zemi, pro naši vlast, kterou milujeme a pro kterou chceme jen to nejlepší.« Vážně? Němci si prý z období třetí říše a jejího pádu poučení odnesli, je přesvědčen Pecina, a nyní je na Češích, aby učinili totéž…

Projev je odměněn potleskem, následuje neméně patetická řeč Šináglova, jenž v úvodu halasně vítá zástupce médií i z ČR. Pikantní situace, když jediným přítomným novinářem jsem právě já.

Ne ČSR, nýbrž Bohemia

Neboť se Šinágl prý nechce stydět, že jsme »se vyhnuli tématu, jak se naše země zachovala vůči 3,5 milionu spoluobčanů a po válce je připravila o všechno, a také o to nejcennější – domov«, chtěl by přispět k tomu, aby »zločiny spáchané při vyhnání na vlastních spoluobčanech naším národem byly spravedlivě posouzeny,« čte klidným hlasem svůj projev. Připomíná prolínání osudů Němců a Čechů a jejich mísení, »což vedlo k mimořádně úspěšné symbióze«. Vznik Československa v roce 1918 nebyl dle něho bezproblémový, z jeho pohledu to byla chyba, za kterou prý platíme dodnes. Jediným správným řešením měl být vznik státu, pro nějž má i název: Bohemia. »Doma mohl být každý hrdým Čechem, Sudeťanem, Moravanem, Slezanem a dalším, ale v zahraničí by jistě byli stejně hrdými Bohemiany,« spřádá nápady.

Na akci se mluví česky i německy, něco je německým hostům překládáno simultánně. I Šináglova řeč je odměněna potleskem. Následuje rozvleklé čtení několika dopisů. Dozvídáme se, co píše Bernd Posselt českým sudeťákům, co oni jemu, jak si vzájemně vysvětlují použití shodného názvu, který se německému landsmanšaftu nezamlouvá. Zmiňována je i korespondence s šéfem pražské sudetoněmecké kanceláře Bartonem.

Tu vstoupí do salonku advokátka Klára Samková, někdejší poslankyně, a namíří si to přímo k »mému« stolku. Nijak neskrývá, že do sudetoněmeckého sdružení chce vstoupit ihned. Mezitím se pánové Šinágl a spol. vzájemně zvolili do vedení spolku a odebrali se k notáři.

Vydávat knihy, odkrývat hroby…

Přichází čas na dotazy. Pecina okatě vyzývá ke kladení dotazů o činnosti spolku, jako kdyby jeho slova měla směřovat právě mně. »Jaké budou další kroky?« vykřikne Samková. - Jsme prozatím »v právním polovědomí až bezvědomí,« odpovídá Pecina a odmítá, prozatím, případnou žalobu na český stát za protahování registrace. V současné době jsou prý aktivity spolku z větší části paralyzovány, neboť ministerstvo vnitra dle jeho slov nerespektuje rozsudek Nejvyššího správního soudu a blokuje zápis spolku do veřejného rejstříku. Ale pak, co pak? - Chceme založit vlastní vydavatelství Sudetenverlag, budeme stavět pomníky, odkrývat masové hroby a pořádat přednáškové akce, nastiňuje plány Pecina. Jaké tituly by se mohly vydat? vyzvídá Samková. Pecina jmenuje dva, z nichž jeden s pracovním názvem »Dr. Edvard Beneš - lhář, pokrytec, válečný zločinec« má být od jakéhosi Krystlíka.

Ačkoli jsem si na počátku akce objednala kávu a minerálku, pověstný knedlík v krku mi znemožnil volně polykat doušky blahodárné tekutiny… Štípnu se do nohy. Nacházím se v členském státě někdejší protihitlerovské koalice, a píše se rok 2015?

Stanovy vypovídají o všem

V pauze si beru stanovy spolku a přihlášku. Vše je v provedení německém i českém. Zajímavé je, že kdo se chce stát členem, musí doložit svůj podpis notářským ověřením. Že by se novým členům nedůvěřovalo?

Ve stanovách vidím černé na bílém, co zaznívalo z úst zakladatelů i agilních prvních členů. Spolek sice odmítá násilí, ovšem »zejména odsuzuje vyhnání, genocidium a etnické čistky, k nimž došlo po druhé světové válce na území střední a východní Evropy.« Násilí, které se dělo před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, je evidentně mimo zájem…

Spolek pokládá osoby, jež se »vyhnání, genocidia a etnických čistek« dopustily, jakkoli se na tomto jednání podílely nebo k němu daly podnět, za válečné zločince, kteří měli být postaveni před soud. Za projev bezpráví považuje dekrety prezidenta republiky »o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa«, dekret »o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci« apod. Dekrety by měly být dle spolku zrušeny a odsunutí Němci by měli získat náhradu škody a satisfakci za nemajetkovou újmu, dále by jim nebo jejich dědicům mělo být obnoveno vlastnické právo k prý neprávem konfiskovanému majetku a - budou-li mít o to zájem, mělo by jim být uděleno státní občanství ČR.

Oči mi létaly po jedenáctistránkovém dokumentu a poléval mě studený pot. Spolek se hlásí k cílům prosazovaným SL se sídlem na adrese Hochstrasse 8, München. Tak jaképak spory s německými sudetskými Němci? Na to reaguje jeden z adeptů členství. Hovoří špatnou češtinou. Ve stanovách jsou prý ustanovení v rozporu s tím, co padlo na sněmu SL, který již nemá propříště usilovat o »návrat do vlasti« či návrat majetku. Pecina s klidem odpovídá, že změna stanov SL není definitivní, je tam prý napadena u německého soudu, a pokud se u německých soukmenovců nic nezmění, zruší se zkrátka odkaz na SL ve stanovách českého spolku. V dalším diskusním kolečku Šinágl vysvětluje, jak je škoda, že televize nevysílá přímým přenosem průběh Sudetoněmeckých dnů. Jak pěkná byla závěrečná mše, vlajkosláva, rozplývá se při líčení detailů.

Samková se chystá odejít. Dříve, než zmizí, je jí slavnostně orazítkována přihláška s členským číslem »jedna«. Tímto mé znemožnění v této zemi dosáhlo vrcholu, jsem definitivně svobodnou, říká u toho smějíc se a »historický« okamžik zachycují fotoaparáty. Za Samkovou raději mizím i já. Potřebuji čerstvý vzduch.

Stydím se, že v roce 70. výročí osvobození Československa a světa od fašismu je umožněna obnova spolku, jenž má v názvu sudetoněmecký. Považuji to za provokaci. Českoslovenští Němci spojili svůj osud s nacistickým Německem. Dobrovolně a ve své drtivé většině. Svou cestu si vybrali sami, a proto po právu museli opustit zemi, které se svým jednáním zřekli. »Úlohu sudetoněmeckého henleinovského hnutí na rozbití a zničení ČSR vylíčil již čs. spolužalobce Norimberského soudu generál justiční služby ČSR JUDr. Bohuslav Ečer, který přesně vylíčil podstatu a cíle sudetoněmeckého hnutí u nás, zradu tzv. sudetských Němců na ČSR a podíl na zločinech páchaných proti českému národu,« zareagoval na vznik pochybné organizace člen ČSBS a odbojář Jiří Jaroš Nickelli.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 195 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.