Otázky pro Jindřicha Hacaperku, účastníka posledního válečného střetnutí v Evropě

Jako každý rok se účastním kladení věnců na hřbitově

Oč vlastně šlo v oné poslední bitvě druhé světové války na evropských bojištích?

Dne 5. května se v 9 hodin sešel k prvnímu jednání revoluční výbor (RNV) v kanceláři okresního hejtmana Dr. Jiřího Karáska za účasti vojenských představitelů a bylo rozhodnuto:

za prvé, převzít správu města do vlastních rukou,

za druhé, zajistit ihned kolaboranty a zrádce,

za třetí, vyzvat velitele německé posádky ke složení zbraní.

Dne 6. května 1945 navázal npor. Vojta Mařík styk s kpt. Olesinským (velitelem partyzánského oddílu Smrt fašismu) a spolu se čtyřiceti partyzány se dostavil v 7.00 hodin do kasáren.

Během dopoledne byla vyslána pomoc bojující Praze. Odpoledne vystoupila již příbramská posádka jako ucelená revoluční jednotka s těmito hlavními úkoly:

- bránit město Příbram a nedopustit německým jednotkám průjezd,

- držet město jako »zátku« v týlu,

- provést průzkum na ústupových cestách wehrmachtu a SS jednotek, případně i bojem brát zajatce,

- zajistit a bránit majetek republiky získaný po Němcích.

Odpoledne byl také zahájen výcvik mužstva a zesíleny stráže na výpadových silnicích.

»Dne 9. května 1945 ve 2.30 hodin došel regulační rozkaz k odsunu ustupujících německých jednotek. Trasy: Praha – Dobříš – Písek, Praha – Zdice – Příbram, Sedlčany – Tábor. Partyzáni změnili však druhou trasu na Praha - Zdice – Sv. Dobrotivá. Dále bylo nařízeno ustupující Němce považovat za ozbrojené zajatce a neklást jim při odsunu odpor. Zbraní smí být použito jen podle mezinárodního práva. Na některých místech však dochází k stále se opakujícím přestřelkám a jsou hlášeny četné ztráty na životech na obou stranách. Němci se snaží proniknout na Příbram a odtud na Březnici, neboť hlavní trasa státní silnice na Písek je přeplněna.« Tak situaci vylíčil kronikář města Příbrami.

Dne 11. května v ranních hodinách jsme se telefonicky dozvěděli, že k obci Milín se od Votic a Sedlčan blíží ustupující nacistická armáda.

Jak vy osobně jste se v té době angažoval?

Ten den jsem měl na Slivici hlídku s řídícím učitelem Jaroslavem Martínkem. Byli jsme oblečeni v pracovní hasičské uniformě. Krátce po poledni přijely ke Slivici po cestě od Buku motocykly, osobní a nákladní auta a za nimi pak pásové obrněné vozy. Když J. Martínek viděl přijíždět vojsko, odejel na kole do Příbrami, aby podal zprávu kpt. Olesinskému, že na Slivici je nacistická armáda. Zastavil jsem přijíždějící motocykl a vojákovi, který seděl v lodičce, jsem vysvětlil, že po silnici do Příbrami jet nemohou, ale mohou jet po polní cestě na obec Lazsko, Tochovice a Březnice. Voják se zeptal proč (warum), odpověděl jsem, že v Příbrami je bolševik. Německý voják vystoupil z lodičky a šel k osobnímu autu. Něco řekl důstojníkovi, ten po chvíli vystoupil a šel ke mně. Zeptal se, kolik kilometrů je do Příbrami. Odpověděl jsem šest. Nic neřekl a vrátil se zpět k autu. Nařídil, aby se kolona otočila a jela zpět k blízkému lesu. Krátce potom začal křik, vojáci vyskakovali z aut, utíkali do lesa a začali se zakopávat. Když jsem viděl, jaká je situace, běžel jsem do vesnice Lešetice (kde jsem bydlel) na Národní výbor, abych podal zprávu, co se na Slivici děje. Ani jsem nestačil celou situaci vysvětlit, když Němci zahájili palbu do prostoru mezi obcemi Lešetice a Brod. Po zvážení situace bylo rozhodnuto, že je třeba palbu opětovat. Kdyby Němci poznali, že zde sovětské vojsko není, mohli by vesnice vypálit a lidi vyvraždit. Deset místních občanů se vyzbrojilo vojenskými puškami a za obcí v hluboké cestě utvořili rojnici. Pak jsme zahájili palbu.

Mezi tím J. Martínek podal zprávu na velitelství v Příbrami a za necelou hodinu začali od Příbrami přijíždět partyzáni kpt. Olesinského a další dobrovolníci. V podvečer přišli do obce průzkumníci Rudé armády. Po vysvětlení situace si vypůjčili prostěradlo, dali ho na tyč a vystrčili u posledního domu. Němci však reagovali tím, že prostěradlo prostříleli. Nezbylo nic jiného, než se plížit po mezi kolem pole k silnici a pak struhou a lipovou alejí (asi jeden kilometr) na Slivici. Po příchodu na místní faru nám paní Melicharová řekla, že někteří partyzáni se probojovali až pod faru k rybníku. Nechal jsem tam zbraň a plížil se asi sto metrů. Jaké bylo moje překvapení, když místo partyzánů vystoupili němečtí vojáci zamaskovaní větvemi a chvojím. Na zavolání »Nicht schissen« dal voják vystřelit zelenou raketu, že budeme vyjednávat. Velitel průzkumu, když viděl, co se děje, odložil zbraň a se zdviženýma rukama šel k nám. Němcům bylo sděleno, že kapitulace byla podepsána 8. května, aby složili zbraně.

Němci si však kladli podmínku, že chtějí vyjednávat jen s ruským velitelem a za účasti Američanů. Bylo jim slíbeno, že o jejich požadavku bude informován velitel armády. Pak jsme se vrátili na faru. Krátce nato byl slyšet výstřel a boj pokračoval.

Jak vlastně skončil tento boj?

Kolem 21. hodiny na požádání kpt. Olesinského přijel 2. gardový mechanizovaný sbor generála Sviridova, který od Svaté Hory, od obce Háje a Radětice zahájil palbu z katuší směrem na Slivici. Boj skončil až v ranních hodinách 12. května.

V nočních hodinách se v Milíně setkala vojska tří frontů: od Příbrami to byli vojáci 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, od Tábora oddíly 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského a od Dolních Hbit oddíly 4. ukrajinského frontu generála Jeremenka.

O síle německého seskupení svědčí fakt, že zde bylo zajato šest tisíc příslušníků německého vojska SS, ukořistěno dva tisíce automobilů s vojenským materiálem, děla a obrněné vozy. V Čimelicích – v Díkově rakovickém mlýně – byl pak 12. května 1945 v 1.30 hodin podepsán kapitulační protokol, který za sovětskou stranu parafoval velitel 104. gardové střelecké divize generál Sergej Serjigin, za Američany náčelník štábu 4. tanková divize XII. sboru plukovník Alison a za Němce generál Pückler, který krátce po podpisu se v rakovické části Čimelic u domku č. 99 poblíž silnice zastřelil. Před tím ještě zabil svoji manželku, dceru a pobočníka.

Kam vlastně mířili nacističtí ozbrojenci, vždyť Praha byla už ozbrojená?

Kam mířili? K Američanům, protože po tom, co v Sovětském svazu udělali, se báli následků.

A co vy? Jak vůbec po osvobození vypadal váš život?

Je mi osmdesát osm let. Po ukončení školy (vyučil jsem se knihařem) jsem do roku 1947 pracoval jako dělník. Od roku 1947 do roku 1948 pak v dolech jako horník. Od padesátého roku jsem byl až do důchodu státní zaměstnanec – nyní důchodce.

A jak si připomenete ony boje letos?

Jako každý rok se účastním kladení věnců na hřbitově v Příbrami, na Březových Horách a u památníku v Milíně.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5, celkem 39 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.