Během představení ONY.

Ony hrají báječně ONY

Nerozumíte titulku? Tak tedy: Ženy, které život pěkně skřípl, hrají divadlo. Pod vedením profesionálních divadelnic a hudebnic si prakticky samy vytvořily hru, která je »cestou do jejich duše« a současně terapií. A pro diváky je to jeden velký zážitek. Někdy až mrazí. I slzy jsou namístě.

Dokumentární divadelní představení ONY vychází ze zkušeností sedmi různě starých (mladých) žen, s nimiž se život nemazlil. Autorkami a účinkujícími jsou Růžena Čatlošová, Nina Dlhošová, Alena Dvořáková, Jana Horská, Nikola Kotlárová, Kateřina Mašková, Ivana Trousílková, Tereza Jílková, Kateřina Jungová a Zuzanna Matěchová.

Nápaditou, a přitom jednoduchou režii vytvořila Kateřina Jungová, na několik hudebních nástrojů, jejichž zvuky citlivě doplňují zpěv hereček, hrají muzikoterapeutka Tereza Jílková a hudebnice Zuzanna Matěchová.

Premiéra se odehrála 28. května, dvě představení proběhla v červnu a, budou-li peníze, další se možná dostanou i do zářijové a říjnové programové nabídky Studia Alta - haly 30, které se nachází v industriálních prostorách někdejší továrny naproti pražskému Výstavišti. Celé to spískala obecně prospěšná společnost Jako doma, která vymýšlí projekty na podporu žen bez domova. Ne aby žily z dávek, ale aby samy pracovaly. Již jsme několikrát psali na této stránce o kuchařkách bez domova. A kuchařinky jsou i mezi herečkami ONY.

... při děkovačce...

»V Jako doma jsme nikdy neaspirovaly na poskytování sociálních služeb, klíčovými principy jsou pro nás spolupráce, sociální spravedlnost, budování sebedůvěry a poskytování prostoru zkušenostem a názorům žen, které jsou samy největšími expertkami na situaci, v níž se ocitly,« píše Kristýna Ciprová z Jako doma ve vynikajícím tištěném programu k představení. V Jako doma chtějí narušovat stereotypy o bezdomovectví a chtějí zviditelňovat témata, která se vážou speciálně k ženskému bezdomovectví, »jež zůstává vesměs neviditelné«. Nastudování dokumentárního divadelního představení je právě takovým narušením stereotypů. Jen kdyby ho mohlo vidět co nejvíce diváků a divaček, ideální by bylo i pro kolektivy starších ročníků základních škol nebo škol středních. Hra se dotýká nejen bezdomovectví a toho, jak se stane, že člověk padne až na dno, ale také domácího násilí, mezilidských vztahů apod. Třeba se nějaká osvícená škola ozve, kdoví?

Herečky, profesí však neherečky, do představení dávají všechno. Trénovaly pět měsíců pohyb, práci s dechem, chůzi, rytmus, zpěv. »Stmelilo nás to, jsme nyní kamarádky,« řekla jedna z aktérek po představení, když si sedly na zem a na židle a diskutovaly s diváky. Zažily i drama, když jedna z hereček krátce po prvním soustředění zemřela násilnou smrtí… »Proces zkoušení byl náročný i krásný. Vstupovaly do něj různé nečekané, pohnuté, někdy i nebezpečné události, které jsou nedílnou součástí náročného života těchto žen,« vyznala se režisérka Jungová.

Každá z žen před diváky vypráví svůj životní příběh se všemi zákrutami, radostmi a strastmi, zklamáními, průšvihy, ztrátami – a možná i zisky. Vše se točí kolem vztahů mezi rodiči a dětmi, partnery, přáteli. Ženy »jdou« až tam, kde vznikl problém. Třeba do protýraného dětství, do dospívání s alkoholikem, do partnerství s domácím násilím… Divák zaznamená v některých ženských výpovědích odpor vůči mužům. »To není nenávist proti všem mužům. To je tak, jak se to stalo v mém životě. S jedním mužem…« vysvětlila jedna z hereček.

Kdo by to měl vidět?

Tak byla položena otázka po skončení představení, na kterou odpovídaly všechny účinkující, jedna po druhé: Školy… divadelní festivaly… profesionální herci… »Muži, kteří se dopouštějí násilí na ženách«… »Měl by to vidět můj otec, ten je však dávno mrtvý«»Měl by to vidět jeden vysoce postavený soudce«… »Měli by to vidět všichni lidé, kteří něco řeší«… »Ráda bych, aby představení viděl někdo, kdo může pomoci«…

Ženské bezdomovectví zůstává většinou neviditelné. Zviditelní se tímto projektem? Zviditelní se tato sedma žen - tak trochu symbolicky jménem všech bezdomovkyň - aby našly své místo na slunci? Bude ta sedmička šťastná?

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka

 


Ahoj, Honzíku!

Tak si tady sedím nad dopisem, který Ti píšu. Je to už hodně hodně dávno, co jsme se spolu viděli. Honzíku, asi se budeš ptát, proč Ti píšu. Asi proto, že bych ráda věděla, jak se máš a jak žiješ! Už jsi dospělý a mně to nějak uteklo. Asi máš rodinu, děti. Honzíku, strašně mě mrzí to, co se stalo. Strašně ráda bych Ti chtěla říct: Honzíčku, promiň! Ale nebyla to jen moje chyba. Mrzí mě, že když jsme se viděli naposled, tak jsi se mnou nechtěl mluvit. Každá bolest jednou přebolí. Ale smutek zůstává. Honzíku, snad mě pochopíš. Víš, mám jedno přání, přijít k Tobě, dát ti pusu a rozcuchat Ti vlasy, jak jsem Tě cuchala, když jsi byl malý kluk. I potom, když jsi dospíval. To je asi tak vše. Tak se měj moc hezky. A doufám v brzké setkání.

Tvoje máma

(Dopis jedné z žen, zdroj: tištěný program k představení ONY)

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 7 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.