Čekanka obecná. ILUSTRAČNÍ FOTO - cs.wikipedia.org

Málo rozšířené druhy zeleniny

Čekanky se v kuchyni uplatní obě

Čekanka listová je listová dvouletá zelenina, která vytváří v prvním roce řepovitý kořen a listovou růžici. Pěstuje se pro čekankové puky, jež jsou využívány jako přísada do zeleninových salátů. Mimo použití čerstvé čekanky je možné ji i tepelně upravovat jako ostatní druhy zeleniny.

Semena listové čekanky se vysévají v dubnu přímo na záhon do středně těžké, humózní, hluboké půdy s průměrným obsahem živin, do řádků vzdálených asi 30 cm. Po vzejití se rostliny vyjednotí na vzdálenost asi 10 cm. Kořeny se sklízejí přibližně počátkem října tak, že se jim odříznou listy asi 2 cm nad srdíčkem. Takto upravené kořeny se uloží do pařeniště nebo písku nejlépe v chladném sklepě. Rychlení kořenů se provádí v období od prosince do února jejich ukládáním do vyšší nádoby s humózní zeminou tak, aby nad kořeny zůstal prostor asi 20 cm, který se zaplní pilinami nebo pískem. Důležité je, aby vyrašené čekankové puky nepřišly do styku se světlem, jinak zhořknou a budou nepoživatelné. Nádoba se ponechá v místnosti teplé asi 12 až 15 °C. Čekankové puky dorostou ke sklizni během 3 až 4 týdnů.

Kořeny je také možné ponechat přes zimu v zakrytém pařeništi nebo kompostu, kde se překryjí asi 30 cm vysokou vrstvou zeminy. Během zimy puky pozvolna naraší a sklízet je možné je asi v polovině dubna.

Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi je v našich končinách čekanka poněkud opomíjenou zeleninou, ale v posledních letech se jí dostává stále více pozornosti. Pěstuje se v četných odrůdách, které se liší vzhledem, chutí i kulinářským uplatněním. Nejčastěji se využívá do salátů, vybrané druhy se hodí i k dušení, zapékání či do zeleninových polévek. Mezi přednosti čekanky patří vysoký obsah vitaminů A a K, je bohatá na vlákninu a kyselinu listovou. Za čekankovou velmoc je považována Belgie, mezi významné producenty patří také Francie, Itálie, Nizozemsko a Německo.

Kromě čekanky listové se pěstuje i všude běžná čekanka obecná, čili kořenová. Roste i na každé mezi. Ze sušených kořenů se připravuje již od 17. století náhražka kávy, tzv. cikorka (podle latinského názvu čekanky). Pražením kořenů přítomný inulin a další cukry karamelizují, čímž vzniká tmavohnědé zbarvení cikorky, hořčiny se částečně rozkládají, při kterémžto procesu se uvolňují aromatické látky. Význam cikorky značně vzrostl v době válek, kdy byl omezen dovoz kávy do Evropy.

 

Léčivý černý kořen

Černý kořen patří mezi zeleniny lahůdkové. Kořeny vyšlechtěných druhů černého kořene mohou dosahovat délky až 40 cm a průměru 4 cm.

Černý kořen je velice podobný mrkvi či petrželi, liší se pouze barvou, jež je, jak už název napovídá, temně černá. Na povrchu bulvy se nacházejí jemňoučké proužky a kořínky. Dužnina černého kořene je sněhově bílá a křehká. Po jakémkoli fyzickém zásahu vytéká z bulvy tzv. latex, což je hustá bílá šťáva, která po několika minutách zasychá a v místě poškození či řezu utvoří bílý film.

Půdu potřebuje dobře a hluboko propracovanou, neboť tvoří značně dlouhé kořeny. Nesnáší čerstvé hnojení, proto ho pěstujeme až ve druhé trati. Osivo vyséváme co nejdříve, jakmile půda oschne. Řádky bývají ve vzdálenosti 25-30 cm od sebe a po vzejití vyjednotíme rostliny na 5-10 cm. Černý kořen nemá zvláštní požadavky na pěstování, kromě pletí a okopávek. Jen v lehkých a suchých půdách ho musíme během vegetace několikrát zalít.

Na klimatické podmínky není nijak náročný, daří se mu prakticky ve všech oblastech. Vyžaduje však hluboko propracovanou půdu a nesnáší půdy kyselé a také přímé hnojení chlévským hnojem a přihnojování dusíkatými hnojivy. V takovém případě bývají kořeny hořké a dužnina houbovitá.

Černý kořen dobýváme opatrně buď rycími vidlemi, nebo rýčem, protože má dlouhé a přitom velmi křehké kořeny. Nejlépe je vyrýt vedle řádku malou rýhu a pak z druhé strany řádku zapichovat rýč a opatrně vyvracet kořeny i s kořenovým balem. Dobývání je tak snadnější. Sklízet můžeme i pozdě na podzim, dokonce až na jaře, protože kořeny nezmrzají.

Růstová doba je 180-200 dní, výnos 18-20 kg z 10 m2. Černý kořen příliš netrpí chorobami a škůdci.

Černý kořen je plnohodnotnou zeleninou, která obsahuje velké množství vody, sacharidů, vlákniny, bílkovin, tuků a inulinu, vhodného pro diabetiky. Je zdrojem vitaminů A, B1, B2, C a E. Z minerálních látek obsahuje draslík, fosfor, hořčík, vápník a železo. Nachází se v něm látka allantoin, která podporuje léčbu ran, trávení a činnost žláz s vnitřní sekrecí.

Díky svému složení i  tomu, že ve 100 gramech má pouhých 14 kalorií, se černý kořen používá jako součást redukčních diet, při nechutenství u dětí a dospělých. Využívá se také k obnově pochodů v trávicí soustavě například po střevní chřipce. Pomáhá i při dně, revmatických chorobách a působí pozitivně na nervovou soustavu jako sedativum.

 

Fenykl potěší i na talíři

Řapíkatý fenykl je u nás jako lahůdková zelenina málo známý, ve francouzské i italské kuchyni však patří k velmi oblíbeným. Tento typ fenyklu nazýváme též jako fenykl hlíznatý (též sladký nebo boloňský).

Od fenyklu určeného na sklizeň semene se liší kratšími a mohutnějšími stonky, ze kterých vyrůstají listy se zakrnělou čepelí. Listové řapíky jsou v dolní části zdužnatělé a rozšířené a vytvářejí tzv. nepravou cibuli. Právě tyto zdužnatělé části se konzumují.

V našich podmínkách můžeme fenykl sladký úspěšně pěstovat v teplejších chráněných polohách na humózních, hlubokých nevysychavých půdách. Lehké písčité půdy jsou pro pěstování fenyklu vhodné při dostatečné zálivce. Nesnáší přímé hnojení.

Fenykl je nenáročný na teplotu, optimální teplota je okolo 16-20 °C. Teploty nad 24 °C a pod 7 °C brzdí růst, při mrazech pod -3 °C dochází k poškození. Je náročný na vláhu - při nedostatku vody jsou konzumní části tvrdší, méně šťavnaté a zvyšuje se i riziko k vybíhání do květu.

Semena vyséváme přímo na stanoviště od začátku května až do konce června, v polohách s teplým podzimem je možný výsev až do poloviny července. U raných výsevů hrozí vybíhání do květu. Výsev provádíme do hloubky 2 cm, do řádků vzdálených na 30 až 35 cm, rostliny v řádku jednotíme na vzdálenost 20 cm.

Hlízy sklízíme od srpna do září, nejpozději pak před prvními mrazíky. Zdužnatělou část odřezáváme s částí kořenové hlavy, odřezáváme listy a ponecháváme jen krátkou část řapíků.

Dužnatá část i listy obsahují asi 2,5krát více vitaminu C než citrony, beta-karoten, vitamíny skupiny B, vápník, železo, hořčík a vlákninu. Má intenzivní vůni, pocházející od léčivé silice. Působí příznivě na trávení, zklidňuje nervový systém. Prospívá nemocným s chorobami močových cest, žlučníku, s cukrovkou, obezitou. Může se jíst syrový i tepelně upravený. Je to dietní zelenina vhodná na přílohy, předkrmy, smažení, zapékání, na saláty, k minutkám apod., podává se i vařený s různými omáčkami.

 

Mangold – konkurent špenátu

Podle dochovaných zápisů byl mangold před 300 lety ve střední Evropě nejoblíbenější listovou zeleninou. Později jej však zatlačil do pozadí špenát. Historie mangoldu je poměrně bohatá – s jeho pěstováním a šlechtěním začali už obyvatelé starého Egypta.

Dnes se mangold pěstuje pro listy a řapíky, přičemž listy nahrazují špenát, řapíky chřest. Je to rostlina příbuzná s řepou. Listové čepele lze zužitkovat v kuchyni na podzim a v zimě podobně jako špenát a řapíky podobně jako chřest. Potřebuje dobře zpracovanou a hlavně vyhnojenou půdu a dostatek vláhy. Vysévá se v dubnu přímo na záhony, které byly již na podzim dobře vyhnojeny. Na jaře se jen urovná a překypří povrch. Semena vyséváme po špetkách do hloubky asi 3 cm do řádků 40 cm vzdálených. Zamáčkneme je do půdy a po vzejití, když rostlinky vytvořily 2 až 3 pravé listy, je v hnízdech vyjednotíme. Při prvním jednocení ponecháváme v hnízdě dvě silnější rostliny a asi za týden slabší z nich odstraníme. Mají být od sebe nejméně 30 cm vzdálené. Dalším ošetřením je pletí, alespoň dvojnásobné přihnojení, kypření a v době sucha prospěje zálivka. Ze silnějších rostlin můžeme ulamovat listy již od léta až do podzimu. Bohužel, rostliny začnou v srpnu vybíhat do květu. Vyvíjející se květenství pravidelně odstraňujte, aby rostliny věnovaly všechnu energii tvorbě listů.

Než přijdou větší mrazy, vyjmeme mangold i s kořeny z půdy a zasadíme jej do velkých hrnků nebo na záhon ve světlém sklepě. Pak ho můžeme konzumovat po celou zimu. Pokud rostliny ponecháme na stávajícím místě, je možné, že na jaře znovu obrazí a porostou dál. Proti vymrznutí je můžeme ochránit nahrnutím zeminy ke kořenům a zakrytím. Mangold sklízíme v době, kdy ještě není starý a tvrdý. Trháme jednotlivé listy tak, abychom uchránili srdéčko.

Mangold obsahuje provitamín A, vitamín B a C, draslík, hořčík, fosfor, železo, vápník.

Listy se upravují jako špenát. Drobné lístky přidáme do polévek, omáček nebo salátů. Silné řapíky listů můžeme používat podobně jako chřest. Řapíky lze použít pod maso místo papriky, také místo květáku s míchanými vajíčky.

Jiří NUSSBERGER


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 21 hlasů.

Jiří NUSSBERGER

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama