Rozhovor s hercem Antonínem Hardtem

Paměť nám nikdo nevezme

Současná doba přichází s mnoha problémy a také výzvami. Proč nejsou herci a herečky více slyšet?

Jsem členem Herecké asociace (členská organizace ČMKOS – pozn. aut.), která sdružuje herce a umělce ze všech oborů souvisejících s herectvím, a ta se vyjadřuje k mnoha důležitým tématům týkajícím se občanského života. Takže můžeme říci, že herci nejsou zcela pasivní. A já ve svých letech, a že už toho mnoho pamatuji - od první republiky, přes protektorát a složitost poválečného vývoje, přes několik společenských změn a převratů až do dnešní doby - mohu říci, že každá generace řeší složité věci. Jde jen o to, jak se k nim postaví.

Osobně mám pocit, že určitou kapitalizací a bulvarizací kultury, a divadelní tvorby zvlášť, se herecká fronta velice rozmělnila a nehovoří jednotným hlasem. Když si vezmu umělce z první republiky, ti se vždy vyjadřovali k závažným otázkám. Vesměs tito umělci byli levicově orientovaní, měli sociální cit a smysl pro sociální spravedlnost. Živě reagovali na narůstající fašismus v Německu, na válku ve Španělsku apod. Takováto angažovanost dnes trošku vymizela, a pokud zaznívá, má různé podoby. Někdy mám pocit, že mnozí umělci, kteří se vyjadřují veřejně, tak činí nikoli proto, aby něčemu pomohli, ale aby se zviditelnili. To mi trochu vadí. Nyní se vyjadřuji jako občan, který má platformu, kde se může politicky vyjádřit.

Žijeme 70 let v míru, ale je prokazatelné, že na světě od ukončení druhé světové války nebylo jediného dne, aby v nějakém místě neprobíhal nějaký konflikt mezi státy, kmeny, náboženskými skupinami, etniky apod. To se dnes hromadí a do toho je Evropa několik let výrazně vtahována, až nyní »v přímém přenosu« sledujeme imigrantskou vlnu. A já se obávám dalšího šíření.

Přesto si myslím, že otevřený konflikt, který hrozil ve studené válce, kdy opravdu mohlo dojít k použití jaderných zbraní, zřejmě nyní nehrozí, neboť tomu brání určitá vyváženost sil. Bylo by to pro obě strany sebezničující.

Co je vaší platformou pro vyjádření, jak jste uvedl?

Mohu se vyjadřovat v rámci Herecké asociace, dále mezi přáteli, pak když se mě někdo zeptá. Mohu také vyjadřovat názory ve Výboru národní kultury a jako člen KSČM se k aktuálním věcem vyslovuji ve své základní organizaci.

A toto členství mi někteří dávají patřičně najevo. Já jsem totiž nikdy nezapíral, kam politicky patřím. Cítil jsem to v televizi i ve filmu. Nabídky přišly až dlouho po převratu. První byli režiséři Zdeněk Troška a Tomáš Magnusek, kteří mě po 15-18 letech vrátili před kameru. Nebo zahraniční produkce, já totiž točil s Angličany, Američany, Němci, Rusy. Tam mé členství v politické straně nebylo podstatné. Zahraniční produkce na politickou příslušnost neberou ohled.

V listopadu 1989 se umělci angažovali v demonstracích, kandidovali ve volbách, byli poslanci a poslankyněmi, velvyslanci a ministry. Dnes jsou angažovaní prakticky jen v charitě, maximálně v ekologii - pokud odhlédneme od prezidentské volby, která zatáhla řadu umělců do kampaně. Čím to?

Našimi politickými představiteli a sdělovacími prostředky je to tlačeno k určité neznalosti, jako kdyby onen nezájem vlastně vyhovoval. Anebo je to směrováno k bulváru. Myslím také, že ne všichni herci a herečky mají ve věcech jasno. Ono se jim zase tak moc neděje a nechtějí být nijak onálepkováni, označeni. Proto se vyjadřují jen k tomu, co spadá do oficiálního nebo většinového proudu.

Podívejte, co například slyšíme v mainstreamových médiích o dohasínající válce na jihovýchodě Ukrajiny. Příčiny jsou jasné, a kupodivu teprve nyní k nám pronikají věci, které jsme předtím - tedy my, co se o věci více zajímáme - tušili. Zažil jsem druhou světovou válku a poválečnou éru, kdy přes část Moravy a Slovensko táhli banderovci, a najednou vidím, že Bandera a jeho pohrobci jsou posvěceni šovinisticko-fašistickými kruhy na Ukrajině. Vidím, jak byli zneužity protesty proti bývalému prezidentovi Ukrajiny. Nemluví se o tom, že statisíce lidí z jihovýchodu uprchly, že tedy na jihovýchodě zbyli staří, a právě do nich se střílelo. Nacistické bojůvky na straně vládních sil se náhle vyjevily, a pochopili to dokonce i v USA.

V létě jste oslavil 80. narozeniny a k tomuto významnému životnímu jubileu vám blahopřály i Haló noviny. Pamatujete si z vašeho časného dětství první ČSR?

Trochu ano. Můj tatínek byl v roce 1938 zaměstnán jako vedoucí polesí na panství v Halži na Tachovsku, tak si pamatuji matně - byly mi tři roky - na útěk českých lidí z pohraničí do vnitrozemí po mnichovské zradě. Hnali nás! Příbuzní i naši rodinu nakládali a odváželi pryč. Sebrali jsme si jen nejdůležitější věci, všechno jsme v našem domě nechali. Němci, potom v protektorátu »národní hosté«, zabírali domy, veřejné objekty, zabavovali jízdní kola atd.

Již lépe si pamatuji válečnou dobu (například to, jak měli Němci vyšší příděly, ačkoli byly potravinové lístky), a v závěru války bombardování. Proto pochopte, že když slyším třicetiletého politologa či historika, který nemá úctu k naší historii, tak mě to nadzvedne. Tatínek byl zapojen do odboje. Žili jsme v Praze-Modřanech. Když otec odešel z obavy před zatčením z Prahy, odvezla mě maminka k babičce do Kamenice nad Lipou, kde jsem dokončil 4. třídu. Jezdili jsme vlakem přes Tábor do Prahy a zažil jsem hloubkové nálety na vlak a také dubnové bombardování Prahy. To mi bylo deset let.

Co kdyby se na plzeňský pomník generála Pattona umístila doplňující cedulka, že Američané osvobodili Plzeň, ale bombardovali také česká města, přičemž zahynuli i nevinní Češi?

To se nerado slyší! Víte, považuji za velkou chybu, že se kdysi neříkalo, nebo neříkalo dost jasně, že část Československa na západě osvobozovala americká armáda. Jenže letos, kdy jsme oslavili kulaté a zásadní výročí osvobození od fašismu, jsem měl pocit, že nás vlastně osvobodili na celém území státu Američané a vlasovci.

Tatínek přišel z Plzeňska s Američany, pak jsme se odstěhovali na sever, protože šel, opět služebně, na Frýdlantsko. Tam jsem viděl, jak probíhaly odsuny německého obyvatelstva.

Jaké máte na to vzpomínky?

To mi bylo jedenáct, dvanáct let. S mnohými těmi kluky a děvčaty německé národnosti, kteří žili na Frýdlantsku, jsem chodil dva roky do české školy. Oni mluvili česko-německy, někteří jen německy, a hráli jsme si tenkrát společně.

Tatínek byl na Frýdlantsku poslancem zemského národního výboru za KSČ, tak si pamatuji na přípravu znárodňování, kdy tatínek zajišťoval majetek před rozkrádáním a vyvážením. Pak si vzpomínám na německého antifašistu Rudyho, který u tatínka pracoval. Byl jako německý komunista žijící v Německu osm let v nacistickém koncentráku! Rudy pomáhal na Frýdlantsku budovat poválečné česko-německé vztahy, a sám pak odešel dobrovolně do odsunu (do východní části), ačkoli mohl zůstat. S tatínkem si dlouho dopisovali.

Takže já když slyším, co například tvrdí někteří brněnští radní o »hrůzném vyhnání«, tak vím, že excesy, které u odsunu někde mohly nastat, nesmíme zevšeobecňovat. Znám také případ německého lékaře, který zůstával na Frýdlantsku a odešel až někdy po roce 1948. Zůstávali tedy i Němci, jejichž profese byla důležitá pro Československo.

V rodině jsem měl příbuzného, který jako příslušník Národní bezpečnosti šel bojovat proti banderovcům se zbraní v ruce a byl vážně zraněn. A řádili také jiné bandy, wehrwolfové, kteří přešli na polskou stranu a odsud dělali v roce 1945 a ještě na podzim roku 1946 výpady. Tito bandité zapalovali baráky, kradli dobytek, ničili úrodu. Na pomezí Bílých Karpat vyvražďovali vesnice, přibíjeli muže na vrata… Musím připomenout, že jejich zločinné počínání bylo i mnohým Němcům nepříjemné.

A poukážete na to, že se třeba lže nebo překrucuje pravda o těchto událostech?

Když my pamětníci hovoříme mezi sebou, tak se ozveme a řekneme názor. Žijí ještě starší herečtí kolegové, a ti to tím spíše prožili.

Jsem šťastný, že jsem mohl prožít léta v diskusích s Čestmírem Císařem, který uměl řadu historických témat zobjektivizovat. Přitom on mohl stát po listopadu 1989 na straně disidentů, ale nestalo se tak. Paměť nám nikdo nevezme.

Proč se nedávají protiválečné a protifašistické hry dvojice Voskovec a Werich? I v »jejich« Divadle ABC nastudovali komponovaný pořad V+W Revue, nikoli však divadelní hru.

Já myslím, že se u nás hry Voskovce a Wericha dávají. Víte, naplnit odkaz je vždycky složitější. Byl jsem léta ředitelem Hudebního divadla v Karlíně a my jsme tehdy odkaz V+W ctili a věnovali jsme se mu. Zažil jsem i pozdější inscenace této autorské dvojice v jiných divadlech. Ale slyšel jsem i názor – nedávejte Ježkovy písničky, byli to komunisté… Jejich tvorba byla velmi optimistická, uměli burcovat, a to se někomu moc nehodí.

Sám jste naznačil, že herecká obec je spokojena se svou pozicí »na výsluní«, nebo aspoň v odlesku slunce. Nepodlehla jistému změšťáčtění?

Kdyby byla společensko-ekonomická a politická situace pro většinu národa neúnosná, i pro ty, kteří jsou v tomto systému zabezpečenější, tak by to vyhřezlo, o tom jsem přesvědčen. A plamínky již jsou! Když hovoříte s mladými lidmi, i s mladými herci, tak je to znát. I oni cítí, že jsou některé věci zamlčované. Nejhorší jsou polopravdy, tedy že se řekne »A«, ale neřekne »B«, a to platí i o hereckém prostředí. Vnímám to jako určitou naději.

Jako tvůrčí pracovník jste prožil všechny éry od té poválečné až po 80. léta, kdy jste stál v čele Hudebního divadla v Praze-Karlíně. Zažil jste i dobu převratu a vše po něm. Kdy to bylo nejvíce inspirující?

Každá etapa, o které hovoříte, měla své umělecké špičky a propady, a to se spirálovitě opakuje. Vždy se říkalo, že není dramaturgie, nejsou režiséři, nejsou peníze… a vždy se dělalo i dobré divadlo. Obecně si myslím, že právě dnes je kultura převedena do onoho »trh rozhoduje vše«. Já tomu říkám kapitalizace a bulvarizace kultury, jak jsem již řekl.

Vidím řadu mladých a velice talentovaných herců a hereček plných entuziasmu, ale nedostávají na jevišti příležitost. O všem, ani o umění, nemůže rozhodnout trh. Pozoruji, že komično a veseloherní žánr poněkud hrubne. Někdy mi vadí u tvůrců absence větší pokory ke kumštu. Nejsem proti experimentům, ale když někdy vidím, jak se vezme klasický autor a předělá se, tak se ptám: proč? Proč nepřijde nový autor a nenapíše toto téma nově a jinak, po svém? Mrzí mne, že se upravuje i Karel Čapek. Například Národní divadlo v Praze by mělo hrát výsostně klasiku. Od Shakespeara, přes Moliéra a Ibsena až k Čechovovi. Experiment si přece mohou dovolit jiná divadla.

Já jsem měl štěstí, že jsem si skoro všechno »očichal«, zahrál, viděl, měl jsem možnost zhlédnout i práci světových divadel. A když jdu do velkého divadla a po dvaceti minutách pochopím, že režisér jen exhibuje, tak se klidně zvednu a odejdu. Viděl jsem klasická dramata již tolikrát, že nepotřebuji vidět to, co je zprzněné.

Kdo vám vštípil základy hereckého řemesla?

Měl jsem to štěstí, že mě na DAMU učil národní umělec Bohoušek Záhorský. My jsme ho všichni milovali. Do posledních let jeho života jsme se scházeli, a ačkoli se naše řady tenčí, tak se scházíme nejméně jednou za rok stále dál. Záhorský nám říkával: »Až se český herec naučí hrát Tyla a Stroupežnického, tak se může pustit do dalších věcí, do světového repertoáru.« Také nám říkával: »Já vás nevyučím na herce, to buď v člověku je, nebo není. Já se s vámi jen mohu podělit o zkušenosti.« Tyto Záhorského myšlenky jsem používal, když jsem později sám učil na DAMU. »Mohu vám ukázat cestu k vaší cestě,« říkával jsem studentům.

Potkal jsem v profesním životě řadu báječných, talentovaných herců – Pivec, Štěpánek, Šejbalová, Pešek, Vojta, Filipovský, Marvan, Medřická, Korbelář, Deyl aj., a také režisérů - Otomar Krejča, Jan Škoda, Oto Haas, Aleš Podhorský, Evžen Sokolovský…

Začínal jsem v roce 1951 v pražském Divadle na Vinohradech. Asi nebudete věřit, ale původně jsem chtěl dělat žurnalistiku. V 70. letech jsem se do vinohradského divadla vrátil a měl jsem možnost s mnohými dalšími vynikajícími herci stát na jevišti i hrát v televizi: s Vladimírem Hlavatým, Vladimírem Šmeralem, Františkem Hanusem, Toničkou Hegerlíkovou, Pepou Bláhou, Vlastíkem Brodským, Jiřinou Švorcovou.

Máme i dnes takové herecké osobnosti?

Myslím, že ano. Do pozice nejzkušenějších herců dozrávají Luděk Munzar, Petr Kostka, František Němec, Alois Švehlík a mnoho dalších.

Víte, mě mrzí, že se naše první scéna ne vždy zachovala k takovým osobnostem nejlépe. Tak to bylo s Karlem Högerem, a ostatně - Luděk Munzar a Jana Hlaváčová po převratu odešli z ND…

Jaký máte názor na nekonečné televizní seriály?

Nemám je rád. Dráždí mě, i když jsem sám hrál epizodní roli například v Ordinaci v růžové zahradě. Vidím, jak si autoři často plytce zahrávají s námětem, jak se tyto seriály rychle vyrábějí, velmi často střídají jen několik prostředí: je to několik privátních bytů, kanceláří, nemocničních pokojů, sborovna, několik tříd a policejní vyšetřovny. Mnohým kolegům to také vadí, a ačkoli sami jsou angažováni do seriálu, nechávají se po čase autory ze seriálu vyvést. Mně je někdy až líto těch herců, kteří hrají v jednom seriálu dlouho nemocničního doktora, pak dlouho v jiném seriálu policistu a pak v nějaké estrádě vyprávějí vtipy za stovku. Myslím, že tito herci nemají prostor k tvůrčímu růstu.

Já bych moc rád viděl v televizi inscenace, klasická díla, a s velkou láskou vzpomínám na slovenské televizní pondělky v někdejší Československé televizi.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 152 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


pruska
2015-10-21 08:51
Výborný článek Moniko, děkuji Vám. K Antonínu Hardtlovi, vážím
si jeho slov i to, že jako jeden z mála umělců zůstal svůj a
nepřevlékal kabát. Když si vzpomenu na pana Brabce, alias mjr. Zemana,
který po "plyšáku" otočil a v podstatě seriál odsoudil,
nemohu než konstatovat, "smutný to člověk".Když si vzpomenu
na Jiřího Sequense, režiséra, kdy ani "oni umělci " nebyli
schopni mu přijít na pohřeb, musím si vzpomenout na "listopadové
" heslo, "umělci jsou svědomí národa". No, děkuji za
takové "svědomí", radši zůstanu svůj i se svým svědomím.
Jinak, Antoníne, přeji Vám pevné zdraví a dlouhá léta dalšího
života.
Gartouzek
2015-10-20 23:54
Není paměť jako paměť. Výzkumy uvádějí, že si lidé více
pamatují to, co podporuje jejich názory a co jim odporuje, to prostě
ignorují či bagatelizují. Paměť národa je tudíž taková, jaká
je jeho mentalita. Proto v globálu Češi mají jinou „paměť“ než
Ukrajinci. Jsme mírumilovnější, proto Banderu vnímáme negativně jako
agresora a Ukrajinci jsou mentálně mnohem agresivnější, proto
vnímají svou agresivitu jako klad a v Banderovi vidí svého hrdinu.
Jádrem je rozdílný styl výchovy rodičů. Politici by se měli více
zajímat o psychologii a méně si vymýšlet.
pelcman.vaclav
2015-10-19 18:46
Přeji panu Herci hodně zdraví a spokojenosti. Udělal mě radost, plně
se s ním ztotožňuji!!! Herec musí mít i charakter, ten u mnohých
Mistrů postrádám. Díky redakci, že se tento příspěvek dostal na
stránky novin. Mohl by se občas, a sním i jiné, někdy opakovat. denní
tisk je jak letní sníh.
hajek.jiri51
2015-10-19 16:36
Ten pán má charakter. Jsem rád, že jsou i tací mezi herci. Jako pan
Troška mezi režiséry.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.