Z konference o čs. interbrigadistech. Stojící Richard Falbr.

Interbrigadisté za sebou nechali zářivou stopu

Českoslovenští interbrigadisté a španělská občanská válka. Takové bylo téma konference, jež se konala 23. října pod záštitou předsedy Senátu Milana Štěcha a ve spolupráci s ČSBS, Historickým ústavem a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR ve Valdštejnském paláci v Praze. Účastnili se jí i potomci čs. interbrigadistů a španělský velvyslanec.

Úvod patřil Emilu Kulfánkovi a Pavlu Vranskému, místopředsedům Českého svazu bojovníků za svobodu. Vranský, jenž je současně předsedou Sdružení zahraničních vojáků ČSBS, připomněl, že bojoval šest let ve válce proti fašismu a ve všech jednotkách spojenců se setkával s interbrigadisty. Ocenil aktivní činnost Sdružení přátel interbrigadistů, kterému předsedá někdejší europoslanec a exsenátor ČSSD Richard Falbr, sám potomek interbrigadisty.

Falbr osvětlil našemu listu osud svého otce: v roce 1937 se oženil se Španělkou a sloužil v době španělské občanské války u baterie »Klement Gottwald«. Za druhé světové války působil u britské stíhací perutě jako zbrojíř, po válce dal své schopnosti ve prospěch čs. státu jako diplomat.

Vysvětlit spletitou historii podhoubí občanské války ve Španělsku, za jejíž počátek se považuje 17. červenec 1936, bylo úlohou předního iberoamerikanisty Josefa Opatrného. V únoru roku 1936 ve volbách těsně zvítězila levicová Lidová fronta, která zahrnovala široké politické spektrum od anarchistů přes komunisty až po socialisty. Pravice, podporovaná klérem a monarchisty, získala o pouhé jedno procento méně, a v tom spočívala tragédie oné situace, řekl Opatrný. Pravice pod vedením generála Franciska Franka začala ozbrojený boj, povstání, proti legitimní demokraticky zvolené vládě. A v této historické chvíli se zrodila mezinárodní solidarita protiválečných sil se španělskou republikánskou vládou.

»Španělská občanská válka je vyvrcholením stoletého vývoje země,« navázal Jiří Chalupa z banskobystrické Univerzity Mateja Bela, podle něhož výsledky voleb nemusely vést k tříletému tragickému vraždění, které znamenalo minimálně půl milionu mrtvých. »Ještě nyní se nacházejí ostatky lidských těl bez dokumentů, asi 115 000 Španělů hledá své příběhy,« poznamenal.

Široká mezinárodní solidarita

»Na straně legálně zvolené občanské republikánské vlády byla široká mezinárodní solidarita,« uvedl ve svém příspěvku Emil Voráček z Historického ústavu AV, který připomněl, že mezinárodní pomoc, jež se zformovala, vycházela ze silného evropského protiválečného hnutí. Zbraněmi a technikou pomáhaly Sovětský svaz a také Mexiko, konaly se finanční sbírky, zapojili se komunisté, socialisté, občané, známé osobnosti z celé Evropy. »Toto hnutí nebylo ovládáno jen komunisty, bylo široké. Velká část interbrigadistů byli komunisté, ale nebyli to jen komunisté,« zdůraznil Voráček.

Hovoří Pavel Vranský, vpravo Milan Štěch.

Na úlohu komunistů v obraně legitimní vlády před extrémní fašizující i fašistickou pravicí poukázal i v další části svého referátu. Španělská komunistická politička Dolores Ibárruri, známá svým heslem No pasarán!, v říjnu 1936 ve španělském rozhlase vyzvala: »Španělsko je v nebezpečí!«. V orgánech Kominterny činný Bohumír Šmeral vybízel: Nelze mlčením přecházet skutečnost, že ve Španělsku probíhá intervence (na straně frankistů se angažovalo Německo, Itálie a Portugalsko). Právě Kominterna iniciovala nábor interbrigadistů.

Na konferenci bylo řečeno, že počty dobrovolníků nebyly nikdy zcela přesně zmapovány, jejich stav čítal asi 40 000, přičemž z Čechoslováků přijelo Španělsku na pomoc asi 2500 až 2700 bojovníků – mezi nimi například i lékař a politik František Kriegel. Podle Voráčka byli čs. interbrigadisté disciplinovaní a měli dobrý výcvik. »Interbrigadisté za sebou nechali zářivou stopu v boji za demokracii proti totalitnímu režimu. V tomto smyslu se u Madridu bojovalo o Prahu,« vzdal tento historik čest příslušníkům mezinárodních brigád.

Čs. vláda tvrdě proti?

Ačkoli Jindřich Dejmek z Historického ústavu AV uvedl, že postoj politiků ČSR byl ke španělské občanské válce »vyvážený« a prezident Edvard Beneš měl pro republikány pochopení, historik Radim Gonda z Muzea Vysočiny v Jihlavě ve svém příspěvku, nazvaném »Postoj československé státní moci k rekrutování dobrovolníků do mezinárodních brigád ve Španělsku«, doložil, že skutečnost byla jiná. Postoj čs. vlády označil za represivní, neboť ze znění úředních dokumentů z roku 1937 jasně plynul pokyn policejním složkám státu všemi způsoby zamezovat rekrutování bojovníků proti španělskému fašismu. Ministerstvo zahraničních věcí např. sdělilo přípisem ministerstvu vnitra, že nebude do Španělska vpuštěn nikdo, kdo nebude mít kromě cestovního pasu další zvláštní doklad, poznamenal Gonda. K postihům se používaly paragrafy trestního zákoníku, takže »pokud chtěli Čechoslováci pomoci, neměli jinou možnost, než porušit platné zákony ČSR«. Důvodem toho byly podle Gondy antikomunismus establishmentu a jeho strach ze zkušeností, které interbrigadisté v bojích proti frankistům nabyli.

Hlavní organizátorkou náborových akcí na území Československa byla KSČ, členka Kominterny. Proto se pozornost čs. orgánů soustředila na řadu komunistických funkcionářů, kteří byli policejně vyslýcháni, někteří byli uvrženi do vězení, a perzekuce se týkala i komunistických poslanců a senátorů, zdůraznil Gonda. Pro politické mítinky na První máj 1937 byla úředně zakázána některá hesla. Mezi nimi bylo zapovězeno také to, jež je ve všeobecném povědomí spojeno s hlubokým významem účasti Čechoslováků na straně španělské levicové vlády: »U Madridu se bojuje za Prahu.« Gonda doplnil, že těchto vězněných se týkala amnestie prezidenta republiky z dubna 1938.

Jako naši bratři…

Emotivní bylo loučení španělských republikánů s příslušníky mezinárodních brigád na podzim roku 1938. »Je těžké říci, čím nám jsou - jako naši bratři… Byli jste to vy, stateční kamarádi, kteří jste nám dali vše a od nás nežádali nic, a přece – toužili jste získat místo v boji« – parafrázoval slova z projevu La Pasionarii alias Ibárruri Richard Falbr. Čtrnáctý a patnáctý březen 1939, vznik Slovenského štátu a počátek nacistické okupace českých zemí, byl poslední psychologickou ranou republikánům, poznamenal historik Dejmek. »Jejich odpor trval formálně ještě asi o deset dnů déle a obě republiky (československá a španělská) byly zbourány podobně.«

Mnozí čs. interbrigadisté, kteří se vrátili domů, bojovali proti nepříteli i ve druhé světové válce a stali se příslušníky zahraničních jednotek bojujících proti fašismu na východní i západní frontě, poznamenal Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV. Považovali to za logické pokračování předchozího zápasu.

Až v roce 1999, v roce šedesátého výročí pádu španělské republiky, přijal španělský parlament usnesení, v němž odsoudil Frankovo vojenské povstání proti legální vládě a zalitoval »nesmyslného střetnutí«, informoval Falbr. Cesta řešení konfliktů nesmí být propříště nikdy cestou násilí, nýbrž dialogu, deklaroval parlament.

Pozoruhodné a velmi obsažné bylo na konferenci vystoupení Jiřího Kasla k tematice odrazu španělské občanské války v české překladové literatuře. Např. dílo básníka a dramatika Federika Garcíi Lorky, zastřeleného frankisty v roce 1936, nesešlo nikdy z našich knihkupeckých pultů. Překládala a vydávala se u nás díla Pabla Nerudy, Bertolda Brechta, Egona Ervína Kische, reportérů z bojišť španělské občanské války Ilji Erenburga a Ernesta Hemingwaye, Lenky Reinerové aj. V diskusi bylo zdůrazněno, jak velký ohlas vyvolala tato válka mezi čs. umělci, kteří byli v drtivé většině protiválečně, humanisticky a pokrokově orientováni.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 38 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.