Rozhovor Haló novin ze dne 2. prosince 2015 s Miroslavem Klusákem, pravnukem armádního generála a prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody

Ludvík Svoboda by i dnes varoval před válkou

Jmenujete se nikoli náhodně Miroslav. Miroslav byl syn Ludvíka Svobody, kterého němečtí nacisté v sedmnácti letech v Mauthausenu popravili. To je jistě velmi zavazující.

Miroslav je naše rodinné jméno, a já nejsem prvním nositelem. Jmenuje se tak i můj strýc, maminčin bratr. Moje maminka, aby památka na Mirka z rodiny nevymizela, mě také pojmenovala Miroslav.

Když jsem byl malý, tak mi nedocházelo, do jaké rodiny jsem se narodil, až později jsem si tuto vazbu začal uvědomovat.

V jakém věku jste se začal zajímat o osud vaší rodiny?

Velmi záhy. Pradědeček armádní generál a prezident, to pochopitelně budilo můj zájem a zvědavost. Takže jsem se o rodinnou historii začal přirozeně zajímat již na základní škole. Nejdříve jsem četl knihu Z Buzuluku do Prahy a Náš velitel. To byla literatura, která mi byla nejčtivější a která může zaujmout každého kluka.

V knize Z Buzuluku do Prahy mi však scházely informace, jak pradědeček velel. On v ní totiž hlavně psal o svých druzích, spolubojovnících. A velitel přece má nějakou strategii a taktiku, a to jsem se moc chtěl dozvědět. Proto jsem pokračoval ve čtení jeho pamětí Cestami života 1. a 2. díl, a pak jsem se začal seznamovat s osudem naší rodiny v domácím odboji – to je výsadek S1 (manželka Ludvíka Svobody Irena spolupracovala s Obranou národa a na podzim 1941 poskytla ve svém domě v Kroměříži azyl skupině čs. parašutistů s vysílačkou. Gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu 1941 zatklo. Syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech popraven, jakož i další členové rodiny, Irena a dcera Zoe se musely skrývat – pozn. aut.). Přes tuto knihu od Karla Richtera jsem se dostal až k osudu prastrýce Miroslava. Samozřejmě mi babička (prof. Zoe Klusáková Svobodová) také vyprávěla, i když to pro ni bylo velmi bolestivé a citlivé. Své vzpomínky pak zpracovala knižně v pamětech O tom, co bylo.

Takže jsem se s osudem mých předků seznamoval především v této literatuře. Rodinný odkaz mě ovlivňoval a formoval, a získal jsem velký zájem o domácí a zahraniční protifašistický odboj. Osud mé rodiny nebyl ojedinělý, podobných příběhů byla spousta a jsou zachyceny v mnoha knihách. Stal jsem se hrdým na náš československý odboj.

Miroslav Svoboda byl popraven nacisty jako mladík. To je asi velmi silné, uvědomit si to všechno…

Ano, do jisté míry si to současník ani nedovede představit. Až s věkem člověk začíná vnímat svět, dokáže pochopit a vcítit se do cizího utrpení. Krajní válečné zážitky ve své surovosti jsou těžko předatelné. Násilí a utrpení, kterému čelili naši vlastenci, to se dá těžko předat. Do určité míry to může předat pamětník – to má generace zažila ve škole, do které ještě přicházeli pamětníci a vyprávěli. Jenže jak se od těchto válečných let vzdalujeme, odcházejí i tito pamětníci. Hrozí tedy, že se vzdalujeme stále více i od pochopení toho, co to byl odboj proti fašismu. Otázka, jakým způsobem budeme přibližovat dětem a mladým historii druhé světové války, se stává aktuální.

Mohou dnešní mladí lidé pochopit nasazení a obětování se, kterého byli schopni lidé v odboji?

Já myslím, že to pochopí s věkem. Jak člověk stárne a získává zkušenosti, tak si uvědomuje cenu života, cenu lidské práce. Musíme však otevřít zvídavost u mládeže a pokoru, že se máme co učit. A současně v rozumné míře a vhodné formě přibližovat i utrpení, abychom ji neodradili a neotupili.

Příběh čs. vojáků – našich občanů, kteří jako civilisté nebo vojáci odcházeli do zahraničí a byli schopni se tam organizovat, o tom by se mělo hodně vyprávět, je to velmi zajímavý příběh o statečnosti.

Pustil jste se s kolegy do internetových projektů, které mají naši slavnou historii přiblížit netradičně.

Ano, začali jsme projektem Československé ženy bojující v zahraničních vojenských jednotkách za druhé světové války. Babička a veteránky z armádního sboru vytvořily výstavu, která putovala po republice, a napsaly k tomu publikaci. Výstava skončila v Hroznatíně (ve Svobodově rodném domě – pozn. aut.) a jednou mě napadlo, že by stálo za to, tyto panely a dokumentaci digitalizovat. Autenticita je vysoká, protože samy veteránky identifikovaly své spolubojovnice. S kolegyní Alenou Vitákovou jsme připravili webové stránky www.zeny-bojujici.cz.

Později jsme začali pracovat na projektech Dukla 1944 (www.dukla44.com) a Bojovali za Československo (www.bojovali-za-ceskoslovensko.cz). Druhý jmenovaný projekt má vyprávět o všech čs. vojenských jednotkách bojujících v zahraničí, tj. na Západě, Východě a Středním východě. Usilujeme o ucelený popularizační výklad vhodný pro studenty i učitele.

Dukla 1944 a Ženy bojující patří tematicky pod projekt Bojovali za Československo, ale jsou detailnější. Téma Karpatsko-dukelské operace a ženy, jež šly s vojenskou jednotkou do války, si zaslouží velký prostor. Karpatsko-dukelská operace je opravdu výjimečná, a to nejen tím, že v jejím průběhu čs. vojáci poprvé 6. října 1944 vstoupili na území své vlasti. Její obraz v médiích dosud byl, žel, spíše kontroverzní.

Jak se vám daří popularizovat projekt Dukla 1944 u mládeže?

Mládež je naší cílovou skupinou. Uznáváme, že musíme ještě zkvalitnit část průvodcovskou, aby byl uživatel veden krajinou a v ní samotnou operací. Je to i příběh vojáků, který mládež zajímá, a ohlasy máme veskrze pozitivní.

Kdo projekt odborně zastřešuje?

V případě Dukly 1944 vycházíme z textů docenta Bystrického z Vojenského historického ústavu v Bratislavě, kterého považuji za největšího žijícího odborníka na Karpatsko-dukelskou operaci. Jeho odborné vedení je základní. Dále na projektu pracuje archivář Roman Štér a historici Tomáš Hofírek a František Štambera. Rád bych zdůraznil, že všechny projekty budeme dále zdokonalovat.

Tyto tři projekty spadají pod křídla Společnosti Ludvíka Svobody (SLS)?

Ano, vznik projektů SLS zaštítila. SLS byla založena v roce 2004 spolubojovníky mého pradědečka. Cílem bylo a je zasadit se o pravdivý odkaz příslušníků 1. čs. armádního sboru.

Babička vznik těchto projektů a webových stránek pochopitelně uvítala, a až postupně se ukázalo, jaký mají význam.

Angažujete se také v Klubu přátel a potomků příslušníků 1. čs. armádního sboru?

Ano, na půdě SLS působí neformální skupina, která sdružuje potomky vojáků z doby protifašistického odboje. Pořádáme jejich setkání a snažíme se získat je pro spolupráci na našich projektech. Toto se nám docela daří.

V devadesátých letech se muselo hodně zapracovat na obhajobě čistého štítu Ludvíka Svobody, viďte…

V té době docházelo k přepisování dějin, což je u nás, žel, oblíbená disciplína. Částečně šlo i o pozitivní snahu, protože i v minulém režimu se příběh našich zahraničních vojáků bojujících proti fašismu upravoval, něco se zamlčelo, něco zdůraznilo. Ale současně se objevily snahy o tendenční výklad, jejichž obětí se stala i čs. vojenská jednotka na Východě a Ludvík Svoboda.

A ještě se, podle vašeho mínění, nadále pokřivuje tato část historie a cesta čs. vojáků z Buzuluku až do Prahy?

Podle mě se situace postupně lepší.

V Hroznatíně, v rodném domě Ludvíka Svobody, bylo možné do roku 1992 navštívit pobočku třebíčského muzea, jejíž činnost byla v roce 1992 ukončena. Proč?

Muzeum mělo dvě části – v přízemí se rozkládala expozice života v Hroznatíně. Druhá část se věnovala zahraničnímu vojenskému odboji, východnímu i západnímu. A proč zaniklo? Podle ředitele Západomoravského muzea v Třebíči nebyl o tuto expozici zájem. Především v tomto hrál roli ideologický podtext.

Navíc muzeum hroznatínskou expozici zrušilo tak, že odvezlo exponáty a ostatní instalaci ztrhalo. Tím došlo k dosti značné devastaci výstavních panelů a interiéru. Podle mého to byla velká škoda. Výstava totiž vznikla za odborné spolupráce s Vojenským historickým ústavem v Praze.

Kde se dnes můžeme seznámit s historií 1. čs. armádního sboru?

Například v Armádním muzeu Žižkov na Vítkově. Doporučuji vám tam zajít a udělat si obrázek.

Jaký obrázek jste si udělal vy?

Prostor pro expozici celého vojenského zahraničního odboje je podle mne dosti omezený. Muselo tedy dojít k redukci rozsahu informací. Je tam rovným dílem věnován prostor jednotkám v Anglii, na Středním východě a v SSSR.

Východní jednotka, která postupně narostla z praporu přes brigádu až na armádní sbor, byla naší největší zahraniční vojenskou jednotkou, která i nejdéle působila v boji. Její expozice je redukována na stejný prostor, jaký je dán jednotkám v Anglii a na Středním východě. Tím se podle mne výklad působení československého vojska v zahraničí deformuje.

Jaký je dnes zájem o Ludvíka Svobodu, například v souvislosti se 120. výročím narození, které jsme si připomněli 25. listopadu?

Velký mediální zájem jsem nezaznamenal. Rád bych ale poznamenal, že se v poslední době setkáváme se zájmem armády a vojenských škol. Například se o Ludvíka Svobodu zajímají ve vojenské akademii ve Vyškově i ve vojenské střední a vyšší škole v Moravské Třebové. Pedagogy i studenty těchto škol zajímá, jak Ludvík Svoboda postupoval v boji, jak se rozhodoval, v čem byl jedinečný, jaké bylo jeho umění velet.

Také je velmi zajímá to, jak organizoval jednotku, dnes bychom to nazvali manažerská práce. Jen uvažte – 1. čs. samostatný prapor začal s tisíci vojáky, brigáda měla asi 3000 mužů a žen a armádní sbor dosáhl před Karpatsko-dukelskou operací zhruba 16 000 vojáků! Jádrem byli důstojníci z prvorepublikového Československa, mužstvo tvořili dobrovolníci různé profese, národnosti a věku. Tuto masu lidí organizovat, připravit k boji, a ještě na cizím území, je velmi náročné z organizačního hlediska. Uvažte, že jednotka měla vlastní zásobování, zdravotnický personál, dílny na opravy výstroje a výzbroje, jatka, pekárnu, dokonce se u ní zpracovávaly pohonné hmoty. Je velmi zajímavé studovat, jak se to celé sladilo, jak jednotka fungovala. Pro mladé podotýkám - bez internetu, bez mobilů!

Na vzpomínkové slavnosti v Hroznatíně 21. listopadu velmi sympaticky promluvil primátor Svidníku. Tam opravdu mají Ludvíka Svobodu tak rádi, jak to pan primátor vyjádřil?

Ano. Ve Svidníku stojí jediná socha mého pradědečka v celém bývalém Československu. Pradědeček měl k tomuto kraji opravdu velmi vřelý vztah. Před Svidníkem skončila Karpatsko-dukelská operace, tehdy to byly ještě dvě vesnice rozdělené řekou. Kraj byl těžce postižen válkou a místní lid hodně vytrpěl. Po válce pradědeček tomuto kraji pomohl v obnově a rozvoji. Zasloužil se o vznik nemocnice a podpořil průmyslový rozvoj, takže lidé měli práci. Svidník se tak stal okresním městem.

Zaujalo mě, že ke Svobodovu pamětnímu kameni v Hroznatíně položila květiny i rodina Heliodora Píky.

Generál Píka byl velitelem vojenské mise v SSSR, Ludvík Svoboda byl jeho zástupcem. Vím z vyprávění, že pradědeček měl s Píkou dobré vztahy, byli oba ruští legionáři. Z toho, co jsem četl v pradědečkově deníku a jiných materiálech, bych řekl, že měli různé názory na řešení některých dílčích problémů, ale vždy došli ke shodě. Vzájemně se respektovali a měli stejný cíl, pro který byli stejně zapálení.

Pradědeček za Heliodora Píku orodoval u prezidenta Gottwalda, když se rozhodovalo o jeho osudu. Nepomohlo to.

Hovořil jsem o tom také se synem gen. Píky, generálem Milanem Píkou. Pomohl mi pochopit složitost doby.

Projev Ludvíka Svobody, kterým jste zakončil letošní vzpomínkové setkání v Hroznatíně, je odkud?

Nachází se v archivu Ludvíka Svobody. Je to neuvěřitelně aktuální text. »Není válka, za jejíž vznik by nebyl někdo odpovědný…« - to řekl můj pradědeček asi před půlstoletím (text v rastru). Něco na tom je. Musíte také pro válku psychicky připravit lidi. To je velké varování pro dnešek!

Jak by viděl váš pradědeček současnou velmi napjatou mezinárodní situaci?

Myslím, že by varoval před vojenským řešením a hledal by řešení mírové. A v okamžiku, kdyby republika byla napadena, by neváhal a šel zase bojovat. Myslím, že by jasně viděl a odmítal mediální přípravu na válku.

Monika HOŘENÍ


Rozpoutaný světový konflikt už nezastavíme

…Bojoval jsem ve dvou světových válkách. Bylo to nutné, šlo o svobodu mého národa. V největší a nejkrvavější válce dějin jsem velel vojenskému svazku a účastnil se mnoha vítězných bitev. Dosáhl jsem nejvyšších vojenských hodností a poct. Ale poznal jsem také hrůzy válečných útrap, zkázu a ničení měst i vesnic a viděl mnoho mrtvých. Příliš mnoho mrtvých, nepřátel i vlastních vojáků, cizích lidí i nejbližších druhů a přátel, mužů, žen, dětí. Rozervaná těla, vyhaslé oči. Válka je strašná. Svou hrůzou i nesmyslností. Má jedinou logiku: vybírá si za oběť největší hodnoty, nejcennější, nejušlechtilejší lidi. Ničí naději a pokrok lidstva. Válku nenávidím ze všeho nejvíce. A přesto nebudu váhat ani na okamžik a znovu půjdu do boje, kdyby cizí agresor napadl mou vlast. …

Dobře vím, a ví to dnes všechno lidstvo, že válka nevzniká sama o sobě, je nutné ji po léta připravovat. Materielně i psychologicky. Skrytě i zcela otevřeně. Není válka, za jejíž vznik by nebyl někdo odpovědný. Zločinci jsou ti, kteří ji vyvolali, ale vinu nese také lid, který před nimi lehkovážně kapituloval.

Obracím se ke všem státníkům, v jejichž rukou spočívají osudy národů. Obracím se na všechny lidi dobré vůle. Zasvěťte všechny síly a schopnosti boji za nejvzácnější statek lidstva – za mír! Nestrpte nadále, aby na naší Zemi stále zuřila válka, vždy znovu a vždy někde jinde, stále zákeřněji a nebezpečněji. Musíte přece vidět tak dobře jako já, voják, že se zde promyšleně připravuje požár, který může v každém okamžiku vzplanout na celém světě. Máte dost sil a prostředků, abyste zabránili dalším válkám. Když tak neučiníte a vznikne opět světová válka, nezastaví ji už nikdo. Přeroste v atomový požár a přinese jedině: nesmírnou zkázu lidstva na naší planetě.

Sražte ruku agresora, dokud je čas! Vojáci! Uvědomte si i vy svou velikou zodpovědnost v současné epoše a nedopusťte, abyste byli zneužiti k nejstrašnější a nejhanebnější ze všech válek. Bojujte také jednou odhodlaně a neúprosně o vítězství v bitvě ze všech nejslavnější: Za trvalý mír a přátelské soužití národů.

Generál Svoboda

(Podstatná část z projevu arm. gen. Ludvíka Svobody, který Haló novinám laskavě poskytl Miroslav Klusák)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 131 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2015-12-06 01:07
Kučera na to vše ovšem má ale jiný názor!
irados
2015-12-03 18:45
Snad byste mohli ten výtisk zaslat panu Kuberovi, ten pořád vykládá,
že válka bude, místo toho, aby udělal průchod k ambasádě, která se
o to tak činí. Pokud politik neumí pracovat v zájmu míru, měl by
odstoupit a ne se cpát u korýtka
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.