FOTO – Stanislav MACKOVÍK

Doněck - válka v míru

Poslanci KSČM Zdeněk Ondráček, člen ústavně právního výboru, a Stanislav Mackovík, člen výboru pro obranu, mají za sebou soukromou cestu do oblasti Doněcka. Ukrajinské ministerstvo zahraničí označilo tuto cestu za protizákonnou, neodsouhlasenou s ukrajinskými úřady.

Jaký byl cíl vaší návštěvy Doněcka?

Ondráček: Osobně jsem se pro návštěvu Doněcka rozhodl v době, kdy jsem jako pozorovatel voleb v ukrajinském Mariopolu byl seznámen se situací na jihovýchodě Ukrajiny. Při této příležitosti jsem chtěl navštívit také Doněck, ale z ukrajinské strany to nebylo možné, nikdo by mi nezaručil návrat. Smyslem této cesty tak bylo získat ucelený obraz o situaci na jihovýchodě Ukrajiny, osobně jsem chtěl vidět život lidí v té části země, která není pod kontrolou ukrajinských silových složek.

Mackovík: Už na tiskové konferenci v Doněcku jsem řekl, že je lepší jednou vidět, než desetkrát číst. Ne všechny informace, které jsou v našich médiích a které prezentují naši politici, mi přišly jako pravdivé, což se koneckonců touto cestou i potvrdilo. Proto jsem se chtěl o situaci na tamním území přesvědčit na vlastní oči. Hodně mi vadí, že Ukrajina na naší cestu reagovala velmi podrážděně. Na jednu stranu sice tvrdí, jak se přibližuje k EU, na druhou stranu jí vadí volný pohyb osob, což je samozřejmě v rozporu s tím, co prezentuje navenek.

Jak sami uvádíte, Ukrajina na vaši cestu reagovala velmi podrážděně. Čím si to vysvětlujete?

Mackovík: Myslím si, že hlavní důvod, proč současnému oficiálnímu vedení Ukrajiny vadí naše cesta, je to, že chce skrývat skutečnou situaci, která tam je. To byl podle mě hlavní důvod toho výkřiku, že jsme tam neoprávněně. Nicméně znova musím podtrhnout, že když už Ukrajina míří do EU nebo se s ní chce sbližovat, volný pohyb osob je opravdu o tom, že nemůže diktovat podmínky pohybu. My jsme tam byli na soukromé cestě, nešli jsme tam nějakým nezákonným způsobem, šli jsme přes legitimní hraniční přechod.

Navíc se musím ptát, proč Ukrajina, když už je to její území, neustále ostřeluje své vlastní občany. Sami jsme toho byli svědky na doněckém letišti, ty útoky tam stále přetrvávají.

Ondráček: Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí označilo moji cestu za protizákonnou, neboť při mé prosincové návštěvě Kyjeva, kde jsem se měl zúčastnit mezinárodní konference - podotýkám, že na pozvání - mi zakázalo vstup na své území. Ukrajina tvrdila, že vznesla protestní nótu, podle mých informací ale na české ministerstvo zahraničí žádná protestní nóta nedorazila. Takže jedná se pouze o určité štěkání ukrajinské vlády, která si je moc dobře vědoma toho, co se v jihovýchodních oblastech země děje, a nemá zájem o to, aby tam kdokoliv jezdil a mohl pravdivě informovat o dění v této oblasti.

Pokud jde o vaši prosincovou cestu, vy jste v této věci interpeloval ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který ale dal za pravdu Ukrajině. Překvapila vás jeho odpověď?

Ondráček: Pravdou je, že jeho odpovědí, kdy mě více méně srovnal s migrantem, jsem byl docela překvapen. V ten den jsme ve sněmovně debatovali o uprchlické krizi a pan ministr srovnal cestu politika členského státu EU s migrační vlnou. Řekl, že Ukrajina má svaté právo rozhodnout, koho na své území pustí. Dnes už mám v rukou písemnou odpověď ministerstva zahraničí, kde jsem se dotazoval, z jakého důvodu mi byl zakázán vstup na ukrajinské území.

Odpověď je více než překvapující. Důvodem je prý moje bezpečnost. Takže aby mi zajistili bezpečnost, tak mi zakázali vstup na ukrajinské území. Jsem jenom docela rád, že mě pro zachování mojí bezpečnosti rovnou nezavřeli. Na druhou stranu ministr Zaorálek nemluvil pravdu, doslova lhal, protože v odpovědi na moji interpelaci uvedl, že podle ukrajinských úřadů jsem se tam měl dopouštět nějakého protiprávního jednání, což v jejich odpovědi nebylo.

Mackovík: Myslím si, že slova o zajištění bezpečnosti jsou v tomto případě pouze takovou obezličkou, aby se to nedalo moc kritizovat, ale ta skutečná příčina je jiná. Když se moc ptáte a chcete vědět pravdu, tak se tomu musí nějak zabránit a hledají jakýkoli způsob. Nejen na ukrajinské krizi, ale i v rámci řešení migrační krize vidíme, že většina vlád EU přešlapuje na místě. Produkují sice dlouhosáhlá několikahodinová prohlášení o tom, jak to řeší, skutečnost je ale jiná. Problém přitom narůstá a stává se časovanou bombou, která jednoho dne musí explodovat. No, a bohužel Ukrajina je teď místem, kde hrozí vznik nějakého většího konfliktu a příčinou toho může být právě nečinnost evropských politiků, kteří se schovávají za prázdná slova a podporují současný militantní režim v čele s Porošenkem.

Proč jste se rozhodli jet do Doněcka přes Rusko?

Ondráček: Cesta přes Rusko je nejkratší cestou a vzhledem k času, který jsme na naši návštěvu měli, to bylo optimální řešení. Rostov na Donu je spojen s Českou republikou přímou leteckou linkou a od hranic s Ukrajinou je vzdálen zhruba 150 km. Doněck je vzdálený dalších sto kilometrů, takže to je jednoznačně nejkratší spojení z ČR.

Mackovík: Bylo to především z toho důvodu, že do Doněcké republiky momentálně žádná letecká doprava neexistuje, protože nedávno postavené letiště v Doněcku je totálně zničené a jiná doprava tak, aby se to dalo realizovat v pár dnech, nepřipadala v úvahu.

Vraťme se k cíli vaší návštěvy Doněcka, jaká je tam situace?

Ondráček: Podle informací, které dostáváme z českých médií, to vypadá, že Doněck je na bázi humanitární katastrofy. Naše poznání bylo zcela opačné. Město Doněck je moderní, pulzující velkoměsto, kde všechno funguje. Restaurace mají připojení wifi, svítí pouliční osvětlení, dodávky tepla ani energie nejsou přerušovány, obchody jsou plné zboží. To znamená, že jde o standardní město, které známe z Evropy, není jediný důvod, proč bychom se měli domnívat, že tam dochází k humanitární katastrofě. Nebýt toho, že okrajové části města jsou ostřelovány ukrajinskými, popřípadě jinými silovými složkami, tak by to byla moderní evropská metropole.

Mackovík: Doněck je město, které mělo zhruba milion obyvatel a dnes jich má 600 tisíc. Část obyvatel město opustila v důsledku dělostřeleckých a raketových útoků z ukrajinské strany, které do dneška přetrvávají. Část lidí se už vrátila, nicméně dneska je počet obyvatel zhruba na těch 600 tisících.

Samozřejmě, malinko jiná je situace v centru města, kde je klid, a na periferii, která je blíže k palebným postavením ukrajinské armády a silových struktur, které takzvaně bojují za Porošenka. Tam jsou lidé opakovaně vystavováni útokům. To znamená, že na periferii Doněcka najdete místa, kde je přerušen přívod plynu, elektrické energie či vody, na druhou stranu ale musím říct, že se to současné vedení Doněcka snaží vyřešit. Snaží se dovážet vodu, samozřejmě obnova plynu je daleko složitější, protože je potřeba zároveň zabezpečit bezpečnost a povrchové vedení je na mnoha místech přerušeno v důsledku bojů.

Měli jste možnost mluvit také se zajatci?

Mackovík: Chtěli jsme poznat, jak ukrajinská strana zachází se zajatci, a to jak s vojenskými tak civilními. Samozřejmě jsme se zajatci mluvili a musím říct, že jsem si při tom připadal, jako při čtení nějaké knihy z druhé světové války, kde se popisuje zacházení se zajatci v koncentračních táborech. Současné silové struktury Ukrajiny vůči zajatcům, a to i civilním, používají stejné praktiky.

Popisovali nám, jak byli drženi v díře v zemi, kde byli společně s těly už mrtvých zajatců. Zajatci jsou opakovaně vystavováni takzvaným popravám, to znamená, že jsou přivedeni ke zdi, kde je simulována poprava zastřelením. To se opakuje i několikrát za den. Mluvili jsme také s lékařkou záchranné služby, která nám uvedla, že ukrajinská strana nejprve rozstřílela sanitku a pak zajela její osádku. Pokud hovoříme o lidských právech, tak je zajímavé, že některé neziskovky a nevládní organizace vidí porušování lidských práv ze strany Doněcka, Luhanska a Ruské federace, ale nevidí to skutečné porušování lidských práv ze strany současného ukrajinského vedení. A přítomnost fašistických bojůvek přehlížejí zcela programově.

S kým dalším jste se tam střetli?

Ondráček: Setkali jsme se s francouzskou delegací, která sbírala důkazy o válečných zločinech, kterých se dopouštějí ukrajinské silové složky vůči obyvatelům doněcké oblasti. Pokud jde o naše setkání s vojenskými a civilními zajatci, kteří si prošli utrpením zajateckých táborů, musím říct, že tyto informace ve mně zanechaly hluboké emocionální zážitky. V podstatě si ani nedokážeme představit, co tito lidé prožívali, zejména zadržené ženy.

No a samozřejmě jsme se setkávali i s prostými občany žijícími v této oblasti, s lidmi, kteří tu žijí, pracují a kteří se cítí obyvateli tohoto města. Tito lidé dělají svoji každodenní práci, za kterou chtějí zaplatit, a je jim v podstatě jedno, jestli jejich mzdou je ukrajinská hřivna, ruský rubl nebo evropská měna či americký dolar. Chtějí žít mírový život, mít radost ze života tak, jak to máme my v Evropě.

Mackovík: Setkali jsme se také s ministrem zahraničních věcí Doněcké republiky, který nám podal svoje vidění situace a to jsme následně slyšeli i od obyčejných lidí. Musím říct, že se zase potvrdilo, že Západ používá v hodnocení různých konfliktů a problémů ve světě dvojí metr a Ukrajina je toho, bohužel, příkladem. Vize Západu je úplně odlišná od toho, co nám říkali lidé, kteří tam žijí a kteří jsou denně konfrontováni s realitou. Když bychom měli mluvit například o dodržování minských dohod, tak my jsme byli opravdu na linii dotyku mezi silovými strukturami Ukrajiny a těmi, kteří brání Doněckou republiku. Lidé, kteří tam žijí, obyvatelé předměstí Doněcka, jsou nuceni chodit na druhou stranu do obchodu nebo pro vodu a mají důkazy o tom, že ještě stále tam těžká technika, která by tam neměla být, je. Ty důkazy jsou nezvratné. Zdaleka tedy není všechno tak, jak se tady prezentuje.

Před odjezdem na Ukrajinu jste asi měli určitou představu o tom, jak uplatníte poznatky, které tam zjistíte…

Ondráček: Vzhledem k tomu, jaké mediální zděšení nastalo poté, co se čeští novináři dozvěděli o naší návštěvě Doněcké oblasti, jsme očekávali, že stejná pozornost nám bude věnována i po návratu, že budeme požádáni o to, abychom novináře o své cestě informovali. Bohužel nestalo se tak. Po návratu nechtělo po nás ani jedno z médií informace, které jsme přivezli, a to včetně materiálů v listinné podobě. Takže teď zvažujeme, jakou formou je předáme ministru zahraničí, případně dalším představitelům naší země, aby s nimi mohli dál pracovat, ale hlavně, aby otevřeli oči před jednostranným podporováním Porošenkova režimu, který páchá genocidu vlastního obyvatelstva.

Mackovík: Celou situaci dokresluje to, co se děje v České republice. Naše vláda má dvojí metr na hodnocení stavu na Ukrajině a v médiích panuje cenzura mlčení. Těsně po příletu do ČR jsem sice poskytl médiím dva rozhovory a můžu říct, že byly publikovány docela objektivně, nicméně většině médií se nehodí, aby šla ven pravda, která je v rozporu s oficiální ideologií těch, kteří je vlastní, nebo těch, kteří jim určují, co mají psát. Takže cenzura mlčením je v českém mediálním prostředí standard. Zřejmě si myslí, že když o tom psát nebudou, tak důkazy, které máme, se ztratí. Ale pravda není závislá na tom, co je cenzurováno, pravda má svoji cestu. Myslím si, že to chce čas a pravda jednou skutečně vyjde na světlo.

Jak tedy hodnotíte postoj českých politiků k situaci na Ukrajině?

Ondráček: Čeští poslanci většinou posuzují tuto situaci na základě informací ze sdělovacích prostředků. Jak jsme se ale mohli přesvědčit, tyto informace jsou klamné a neodpovídají realitě, která v dané oblasti je. Doporučoval bych nejen našim politikům, ale i všem čtenářům, aby v sobě našli ne odvahu, protože tam žádné nebezpečí nehrozí, ale tu možnost a odcestovali do dané oblasti. Nejenže tu oblast svojí přítomností posílí, ale budou mít možnost na vlastní oči se seznámit se situací přímo na místě. A jak řekl kolega na začátku, lepší jednou vidět, než desetkrát o něčem číst.

Mackovík: Mnozí čeští politici, kteří se schovávají za to, že jsou pravicoví, konzervativní a demokratičtí, se dříve, než něco řeknou, jedou poradit do Bruselu nebo na americkou ambasádu. Nemají svůj názor, jsou to pouze figurky na šachovnici.

Byla to vaše na nějakou dobu poslední cesta na Ukrajinu?

Ondráček: Samozřejmě, jak jsem již několikrát řekl, o svých cestách - pokud jedu do oblasti, kde z nebe nepadá pouze déšť nebo sněhové vločky, ale také minometné granáty a bomby, neinformuji. Nechci být zdrojem zaměření »spřátelených« zpravodajských služeb, jež by vystavily nebezpečí života mou osobu, popřípadě osoby, které mě doprovázejí. Takže určitě se nejednalo o poslední cestu, ale kam budou směřovat naše další kroky, si zatím necháváme pro sebe.

Jana DUBNIČKOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 227 hlasů.

Jana DUBNIČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


kafrmi
2016-02-02 16:04
vanguard......taky by to bylo demokratické rozhodnutí, že ano.....S tím
musím s Váma souhlasit. Referendum je jediná opravdu demokratická
cesta.
hajek.jiri51
2016-02-02 11:34
Nebo možná taky cesty Zigmunda a Hanzelku, že Vanguarde. Oba pánové
zasluhují obdiv. S jejich názory se musí stotožnit každý normální
člověk. Ne však naši politici mentálně se pohybující v oblasti
virtuálních mocenských her a okázale ignorujících základní potřeby
obyčejných lidí. A taky ne novináři, čest vyjímkám, kteří nejsou
nic než dobrovolné marionety představující plazy bez svědomí a bez
páteře. Nechápu jen jak mohou tyto kreatury v noci klidně spát. A
m,ožná ani nespí. Doufám. A taky doufám, že i když boží mlýny
melou pomalu, tak ...
kafrmi
2016-02-01 17:35
Já nevím proč ti demokraté na Ukrajině nevyhlásí referendum a ať se
lidé svobodně rozhodnou co chtějí, jako na Krymu. Určitě by jim to
doporučila i naše kavárna, není přece na demokratické rozhodnutí,
nebo že by ne?
Reklama
Reklama

Reklama