Rozhovor Haló novin s předsedou Historicko-dokumentační komise ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu plk. v. v. Emilem Šnebergem

Dnešní mládež o odboji mnoho neví

Věnujete se jako průvodce v Památníku Pečkárna udržování historické paměti. Památník se nachází v suterénu pražského Petschkova paláce, kde od poválečného období sídlí státní úřady, v současnosti ministerstvo průmyslu a obchodu, ovšem za německé okupace to byl »dům hrůzy«, sídlo gestapa. Kolik lidí přichází do Památníku?

Celkově za loňský rok přišlo do Památníku Pečkárna 3800 osob. Především jsou to žáci devátých tříd základních škol, středoškoláci s učiteli, a to i ze zahraničí - například sem přijíždějí studenti z Drážďan - a také dospělí k nám najdou cestu. Mám radost, že jsou to většinou mladí lidé. Nyní mám například domluveno, že sem přijde kolem padesáti budoucích učitelů, studentů pedagogické fakulty. Ostatní průvodci v Pečkárně mají informace o tom, co se dělo za protektorátu, z knížek. Já to však prožil.

Jací jsou z vašeho pohledu školáci a mladí lidé? Profesor Rajko Doleček uvedl ve čtrnáctideníku Národní Osvobození, že »dnešní mládež není pohotová bojovat za určité ideály, které by pro ni znamenaly zátěž«. Souhlasíte?

Souhlasím. Chybí zdravé vlastenectví, chybí i znalosti historie, které by toto vlastenectví budovaly. Ti mladí k tomu nemají vztah. Ani učitelé mnohé neznají, a zřejmě nemají ani čas v hodinách probírat určitá období české historie. Vztah k vlasti je pak cizí.

Já jsem byl vychován v rodině vojáka, cvičil jsem od pěti let v Sokole. Dnes mají mladí lidé počítače, elektroniku, drogy... A rodiče, žel, nemají na své děti čas. Na nás vlastně taky neměli čas, ale nebyla tak všeobjímající a všudypřítomná média, která by nás zaplavovala i nesmysly. V době mého dětství někde nebyl ani rozhlas.

Když do Pečkárny přicházejí čtrnáctiletí patnáctiletí žáci, tak prakticky teprve zde zjišťují informace o protektorátu. Víte, jejich rodiče jsou také mladí, ti také zpravidla nic nevědí o historii, takže nemají mnoho znalostí ani z rodiny. Když je vezmu do mučírny nebo do tzv. biografu, ptají se mě: »My tady uvidíme nějaký film?« Ne, odpovídám jim, sem přivedli Němci naše zatčené lidi, kteří museli sedět zpříma, byli hlídaní a seděli tak několik hodin, i celý den. Kdo se znelíbil, musel stát u zdi tři dny bez jídla, a to nikdo nevydržel. Tak ho zmlátili.

Jak mládež reaguje?

Mladí jsou překvapeni, ohromeni. Má zkušenost je taková, že si pletou pojmy. Například je tady upozorňuji, že není správné užívat názvu sudetští Němci, musíme správně říkat českoslovenští Němci. Němci byli panovníky zváni, aby přišli do českého království a podíleli se na jeho zvelebení. Když řeknu těmto školákům bitva na Bílé hoře, taky nevědí.

Tady v Pečkárně byl vězněn a mučen písničkář a herec Karel Hašler, malíř Alfons Mucha – ten zde byl vězněn a vyslýchán ve věku 78 let, a pak zanedlouho po propuštění v červenci 1939 zemřel. Ani ta jména ti mladí neznají…

Vyprávím jim o vyhnání Čechů po mnichovské zradě, jak utíkali do vnitrozemí a neměli třeba taky nic, utekli s holýma rukama. Majetky, které zůstaly v pohraničí, jim nikdy nebyly uhrazeny, nemluvě o zničené celé zemi a obětech - reparační požadavky činily asi dva biliony tehdejších korun. Od Německa jsme nedostali prakticky nic.

Představte si, že jsem byl, spolu s dalšími z ČSBS, pozván před lety k tehdejšímu předsedovi vlády a povídali jsme si o naší práci. Víte, že pan premiér taky nevěděl o nenaplněných reparacích?

Zkrátka, při procházení touto expozicí v Památníku Pečkárna chci mladým i starším návštěvníkům ukázat i širší souvislosti českého vlastenectví, za co Češi a Češky bojovali a umírali.

Premiér Sobotka byl 10. a 11. března v Mnichově a navštívil i místo, kde byla podepsána mnichovská dohoda. Dnes zde sídlí Vysoká škola hudby a divadla a teprve od letošního února je na této budově pamětní deska. Na místě však premiér nic neřekl…

Oni nechtějí o tom mluvit, protože jsou velmi dobré vztahy s Německem, tak asi, aby je nepozlobili.

Emil Šneberg v expozici Památníku Pečkárna před »rozkasem Votze a neivršího Prezidenta« o převzetí vlády nad Čechy a Moravou 15. března 1939.

Byl jste jedním z řečníků vzpomínkového shromáždění u Pečkárny konaného u příležitosti výročí 15. března 1939, akci pořádala KSČM. Zmínil jste, že média obecně bagatelizují dobu protektorátu nebo ji, a události v ní, poněkud překrucují. Co konkrétně jste měl na mysli?

Má zkušenost je taková, že i odborně se tvářící publikace, jejichž vydávání mělo žně zejména v loňském roce 70. výročí osvobození od fašismu, někdy historii pokřivují. Neříkám, že všechny, ale je mnoho dezinformací v těchto textech. Problém je, že se pak tyto dezinformace přepisují do dalších textů a takto se pokřivuje historie dál. V jednom časopise-speciálu věnovaném druhé světové válce se píše o posledních soubojích nad Prahou, v nichž měla údajně – podle slov autora textu, historika Jiřího Rajlicha – operovat spojenecká vojska.

Já jsem se jako Pražan účastnil Pražského povstání, v té době jsem měl zbraň, a opravdu si nepamatuji, že by v tu dobu byla nad Prahou letadla anglická nebo americká. A to jsem tehdy poznal typ letadla podle zvuku. Přesně si pamatuji, že 9. května 1945 v čase 12.45 hodin nad Bořislavkou v tehdejší Praze XIX., nynější Praha 6, prolétl letoun typu Focke-Wulf 189 a za ním byl stíhací letoun JAK 9D. Stíhač po německém letounu několikrát vystřelil, na obloze se objevily dva bílé padáky a třetí člen osádky letěl dál na západ. U.S.Army Force v Pražském povstání nebojoval. Já osobně jsem viděl sovětskou stíhačku.

Mám doma řadu knih s vojenskou historickou tematikou. Vydává se jich velmi mnoho a ne všechny jsou historicky věrné. Dám další příklad: V knihách spisovatelů Stanislava Auského, Karla Richtra, Petra Žáka a dalších se píše, jak 3. pluk ROA-vlasovci dne 6. května 1945 zahájil dělostřeleckou palbu do prostoru ruzyňského letiště, údajně mělo být zničeno 40 letounů. Někteří dokonce uvádějí průzkumný letoun Fieseler Storch. Dne 8. května 1945 dostal můj otec rozkaz od plukovníka Fetky, velitele části Praha 6, aby provedl průzkum na tomto letišti. Na letiště jsme dorazili asi ve 12.15 a zjistili, že příjezdová komunikace je uzavřena ostnatými dráty. Otec odstranil nášlapnou minu a uvolnil průjezd. Na letištní ploše a v objektech bylo zcela prázdno, u hangáru C stály tři letouny Siebel, letuschopné, nikde se nebojovalo, letiště nebylo narušeno. Odminovali jsme budovu letištního nádraží. Letoun Fieseler Storch byl připraven k letu, ovšem bez pohonných hmot. Posádka letadla odletěla z letiště Ruzyně letounem Ju 52 ve 12 hodin. To jsme zjistili z letových záznamů letiště. Německý letoun Fieseler Storch byl později rozebrán místními občany, a tak se z něho stal vrak. Takže nikdy nebyl zničen střelbou vlasovců, jak se mylně uvádí.

Jiný příklad překrucování historie: Na pražské Bořislavce postříleli rudoarmějci prchající gestapáky v civilu. To je pravda. Na fotografii v jedné publikaci jsou však jejich mrtvá těla vydávána za postřílené německé civilisty.

Máte možnost jako představitel ČSBS autorům těchto nepřesností říci, že se mýlí?

Víte, někdy je to opravdu složité. Ne vždycky se to podaří.

Co dělají odbojáři a členové ČSBS pro historickou pravdu?

Mluvíme na besedách, na pietních aktech, slavnostních shromážděních. Snažíme se vyvracet historickou nepravdu a někdy některé politiky rozčílíme. Zase uvedu příklady: Říkalo se, že na území Prahy padlo v bojích s Němci třicet vojáků Rudé armády. Jen na Vokovickém hřbitově, kde se nachází památník rudoarmějcům a kam chodíme každoročně v květnu, je pohřbeno 37 vojáků. Přímo v Praze padlo na sedm set rudoarmějců, ale pravda je ještě jiná – musíme brát osvobození Prahy jako celou Pražskou operaci Rudé armády, která znamenala ztráty na 50 000 rudoarmějců (padlých, zraněných, nezvěstných).

Lidé by měli chodit se svými dětmi a vnuky i do Národního památníku na Vítkově, tam je přece Síň Rudé armády, i tam se mohou něco dozvědět.

I o masakru našich studentů-vysokoškoláků 17. listopadu 1939 vyprávím mládeži v Pečkárně, totiž také v těchto znalostech tápou. Říkám jim, jakou »uličku hanby« připravili nacisté českým vysokoškolákům, kteří jí museli probíhat, Němci je při tom mlátili a na závěr studenti popadali přes drát do bláta. Říkám o popravách na Ruzyni, v Kouničkách… V zimě 1940 vyhnali nacisté tisíce českých studentů, kteří byli vězněni v koncentračním táboře, na apelplac a mučili je mrazem. Jinou skupinu zahrabali do sněhu, mnozí nepřežili…

Mám takový postřeh: když média uvádějí teror za německé okupace, tak na prvním místě zmíní holocaust – jistě z úcty k 270 000 nevinných obětí našich židovských obyvatel - což je v pořádku. Ale často jako by zapomněla na odbojáře, kteří šli aktivně do boje proti nacistům a přitom riskovali - věděli, že při prozrazení je čeká mučení, věznění, kulka, gilotina. A vůbec se nehovoří o genocidě Slovanů.

To máte pravdu. Já se při exkurzích v Památníku Pečkárna snažím připomínat veškerý odboj a veškeré oběti našeho národa, ale i jiných národů. Zde třeba (Emil Šneberg ukazuje na jednu tabuli v Památníku – pozn. aut.) je připomínka českého policisty Laštovičky, který pracoval na gestapu, zapisoval při výsleších a podařilo se mu zachránit mnohé Čechy od smrti, například Václava Vacka nebo Antonína Zápotockého. On pochopil, že zrádcem mezi Čechy je jistý Fiala. Varoval dokonce ilegální ÚV KSČ, ale gestapo jeho činnost odhalilo, mučilo jej, vyslýchalo a popravilo. 

V jednom vydání televizního pořadu Historie.cs se zeptal moderátor, zdali za říšského protektora von Neuratha bylo »příjemněji« než za zastupujícího protektora Heydricha, a že prý se to traduje mezi pamětníky. Co vy na to?

Může se zdát, že Neurath byl trošku laxní. Byl původně diplomatem, německým ministrem zahraničí a přišel k nám proto, aby český národ makal pro Říši – právě kvůli průmyslu, který zde byl historicky založen. Protože se Hitlerovi zdálo, že se nevypořádal dost aktivně s českým odbojem, vyslal sem Heydricha, který řekl, že Čech nemá co dělat v tomto prostoru. Cílem tedy byla totální likvidace celého našeho národa. To když řeknu návštěvníkům, tak také někteří hledí a jsou překvapeni, protože jim to dosud asi nikdo neřekl.

Jinak k vaší otázce: Používat slovo příjemněji v souvislosti s porobou českého národa, nemůže snad nikdo myslet vážně, to je nehorázné. Vždyť za Neuratha byly uzavřeny české vysoké školy, došlo k přijetí obdoby norimberských zákonů a děla se další zvěrstva.

Jak by se dívali ti, kteří bojovali za Československou republiku a také za ni mnozí zemřeli, na to, že Československo již neexistuje? A že toho vlastenectví také mnoho nezbylo?

My si dnes v duchu říkáme, za co jsme vůbec bojovali…, a co nám z toho zbylo? Slovo vlast, domov, národní hrdost je dnešnímu světu cizí. Mrzí nás, že se rozpadla Československá republika. Dnes je prvořadá Evropská unie. A to, co vidíme ve zpravodajství, jak je EU řízena a co dělá, je také pro mnoho z nás zklamáním. V mnoha věcech jsou naši lidé zmateni.

Co říkáte uprchlické vlně do Evropy?

To je organizované, připravené – o tom jsem přesvědčen. Zásadní věcí pro zastavení uprchlické vlny je ukončení války v Sýrii a ti, co to tam vyvolali - a nejen tam, ale i v Libyi a Iráku - ať nesou náklady řešení následků.

Na Ukrajině, která se chce přibližovat k EU a jednou do ní vstoupit, zvedl hlavu fašismus. Západní Ukrajina uctívá Stepana Banderu, soukromý batalion Azov se prezentoval znakem vlčího rouna, které používala nacistická jednotka hrdlořezů Das Reich. Co tomu říkáte?

To je strašné. Víme přece, že banderovci také dělali dozorce v koncentračních táborech a byli mnohdy brutálnější než Němci.

Jaký máte pocit, když slyšíte, že v březnu pochodovali Rigou, hlavním městem členského státu EU, lotyšští veteráni, kteří bojovali ve druhé světové válce po boku Němců?

Na jedné straně se peskuje Rusko. Dělalo se všechno pro to, aby se představitelé EU nemohli v loňském jubilejním roce poklonit oběti 27 milionů sovětských občanů, kteří padli nebo zahynuli ve druhé světové válce v boji s fašisty, a na druhé straně se mlčí o pochodujících fašistech v zemi Evropské unie. Je to nespravedlivé. Ale musíme na to stále upozorňovat, v tom vidím naše poslání.

Monika HOŘENÍ

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ


Památník Pečkárna, sídlící v ulici Politických vězňů 20, Praha 1, není trvale a volně přístupný. Prohlídky spojené s výkladem průvodce je možné uskutečňovat v pondělí až pátek. Jedné prohlídky se může zúčastnit min. pět osob, max. 20 osob. Doba jedné prohlídky se pohybuje okolo 1,5 až 2 hod. Prohlídky Památníku je nutno objednávat nejméně sedm dní předem na tel.: 224 262 874 od pondělí do čtvrtka v době od 9 do 14 hod., nebo na e-mailové adrese csbspraha@volny.cz.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 48 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2016-04-24 00:07
Ve skutečnosti neznám ze svého okolí nikoho, komu by komunisté
způsobili nějaké utrpení.
hajek.jiri51
2016-04-23 14:25
Nezapomínej na kapitalisty a na mírky.
hajek.jiri51
2016-04-21 13:35
Skutečný odboj není dnes pro mládež, čest vyjímkám, dost IN.
Ještě tak ten "nafukovací" protikomunistický, který se do
nich leje horem-dolem.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.