ILUSTRAČNÍ FOTO - rivaliq.com

Jak se žije v ČR prodavačkám v supermarketech?

Odpovědi na tuto otázku hledal před časem tým výzkumníků pod vedením Multikulturního centra Praha. Tématu jsme se věnovali 23. dubna ve zpravodajství našeho listu a 3. května v rozhovoru s Ivanem Předinským, předsedou Nezávislých odborů zaměstnanců Tesco. Už titulek rozhovoru Zlost si zákazník vyleje na pokladní vypověděl o hloubce problému. Nyní nabízíme čtenářům souhrnný tiskový materiál Multikulturního centra.

Obchodní řetězce jsou v ČR významným zaměstnavatelem, celkem v nich pracuje 180 tisíc osob. Ovládají navíc většinu českého trhu s potravinami. Právě na pracovní podmínky v řetězcích si posvítil výzkum, který realizovalo Multikulturní centrum Praha ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy. Mimo jiné z něj vyplývá, že mnoho pracovnic a pracovníků má nestandardní pracovní úvazky, které sice prodejnám zajišťují flexibilitu, ale pro samotné zaměstnance mohou být extrémně nevýhodné. Často jsou nuceni pracovat neplacené přesčasy nebo zastávat práci na jiných pozicích, jako jsou například uklízečky. Výsledky výzkumu shrnula konference nazvaná »Ženy za pokladnou – pracovní podmínky žen v supermarketech« konaná v dubnu v Praze.

Výzkumníci a výzkumnice se rozhodli pro kvalitativní výzkum, tedy provedli hloubkové rozhovory s celkem šestnácti českými a ukrajinskými prodavačkami v Praze a Středočeském kraji. »Naším cílem nebylo vytvářet statistiky, ale spíše zjistit, co se za čísly skrývá – jaké jsou skutečné problémy a přání pokladních v supermarketech. Víme, že v tomto povolání mohou být ženy, zvláště migrantky, velmi zranitelné a je to velmi náročná, přitom špatně placená práce,« vysvětlil Petr Kučera z Multikulturního centra.

Výzkumníci z dostupných informací usuzují, že mezi pracovníky ve velkých obchodech s potravinami najdeme 80 % žen, a z nich může být i více jak polovina starších 45 let. Migrantky tvoří pouze 5 % z celkového počtu pracovníků v tomto odvětví – je to dáno především jazykovou bariérou. »Za pokladnu usedají migrantky, které již jsou v České republice delší dobu. A i když si stěžují na nízkou mzdu, z hlediska zaměstnání, která jsou jim dostupná, pro ně může být práce v supermarketu relativně lepším zdrojem obživy,« řekl Kučera. Z výpovědí migrantek však vyplývá, že toto povolání je pro ně problematické proto, že jsou dennodenně v kontaktu s velkým množstvím lidí a jsou tedy vystaveny i xenofobním útokům nebo reakcím ze strany zákazníků. »Zákaznice začala nadávat, že tady pracuje hodně Slováků a hodně Ukrajinců a že jim berou práci. Začala mi nadávat, abych běžela na Ukrajinu a že nás tady nesnáší. A já už to nevydržela, slzy v očích, tak říkám, víte co, já vám to nepřeju, to, co jsem zažila já,« popsala svou zkušenost pokladní původem z Ukrajiny.

Jako hadr na holi

Přesčasy, tlak na výkonnost, přetíženost. To jsou hlavní problémy pracovnic v supermarketech, společné všem bez rozdílu národnosti. Jedná se především o důsledky neustálého tlaku na konkurenceschopnost, kvůli kterému provozovatelé řetězců hledají způsoby, jak snížit náklady. »Identifikovali jsme několik způsobů, jak se tento tlak negativně projevuje na pracovním a v důsledku pak i osobním životě zaměstnankyň. Jednak je to zvyšování objemu práce, neplacené přesčasy, různé nestandardní pracovní úvazky a pak také vytváření modelu, který jsme nazvali jako ‚univerzální pracovník‘,« shrnul hlavní problémy sociolog Tomáš Bek. V praxi se tento model projevuje tak, že z důvodu tlaku na flexibilitu dochází k zásadním proměnám práce prodavaček – v některých obchodních řetězcích tato pozice úplně zaniká v podobě, v jaké ji tradičně známe, a pokladní fungují jako univerzální pracovnice, které je možné podle potřeby poslat na jakýkoliv úsek. Pokud není zrovna mnoho zákazníků na kase, může být z pokladní uklízečka, skladnice nebo může třeba třídit zboží v regálech. »Když je fronta, tak ten, který doplňuje zboží, musí nechat své práce a jít na šéfův pokyn na pokladnu obsloužit zákazníky. Obslouží je a za dvacet minut pokladnu zavře. Pak se zase vrátí ke své práci. Když je větší provoz, tak ho tam takhle volají třeba třikrát, čtyřikrát do hodiny. A jaký to má výsledek? Je akorát naštvanej, dojde na pokladnu a plete kódy, vrátí se a zapomene, co doplňoval. Je jak hadr na holi,« popsala v rozhovoru s výzkumníky pokladní.

Obecně všechny osoby v rozhovorech ve výzkumu potvrzují, že dochází k narůstání pracovní zátěže. Snižování počtu zaměstnanců jednak vede k tomu, že méně lidí musí zvládat stále stejné objemy práce (tedy pracují více za menší mzdu), a za druhé, ačkoli jsou stálí zaměstnanci doplňováni pracovníky na flexibilní úvazky, neděje se tomu v dostatečné míře. Pro zaměstnance, kteří navíc mají onen »flexibilní« úvazek (částečné úvazky, dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti, agenturní pracovníci), mohou být ve velmi nevýhodné pozici. Flexibilní úvazky firmám umožňují flexibilně upravovat množství pracovníků a pracovnic v obchodě podle aktuální potřeby, ale zaměstnanec nemá jistý výdělek. V obchodě se tak zaměstnanci dělí do několika kategorií v závislosti na typu pracovního poměru. »Šla jsem na brigádu na pokladny. Po dvou letech mě pak vzali na úvazek. A i to je na šest hodin. Takže já si nemůžu dovolit marodit, nemůžu si dovolit vůbec nic. Je to hrozný, bojuju o to, aby mi dali těch osm hodin,« líčila pokladní své postavení.

Jev, který je podle výpovědí z výzkumu běžný, je tzv. okrádání o hodiny, tj. úklid na úseku, počítání kasy, které nejsou vykázané jako součást pracovní doby. Jak již bylo zmíněno, pracovnice se navíc často setkávají i s tím, že jsou jim prodlužovány směny bez nároku na odměnu za vykonanou práci – a jsou tedy nucené vykonávat neplacené přesčasy. Zaměstnavatelé argumentují tím, že pokladní mají svou práci stihnout v pracovní době, ale zde opět narážíme na model univerzálního pracovníka – ten totiž nemůže mít téměř nikdy všechno hotové. »Když jsou fronty, tak je nezajímá, že jsem už šest hodin neměla přestávku. Musím nejprve udělat fronty, nebo nás ještě odvolají z přestávky. Člověk si ohřeje jídlo a pak ho vyhodí, protože ho ohřívat podruhý nemůže,« popsala časový tlak pokladní.

Mzdy na hranici chudoby v supermarketech běžné

Posledním, ale zdaleka ne nejméně důležitým faktorem, který činí práci v supermarketech značně stresující, jsou nízké mzdy. Medián hrubé mzdy za práci prodavaček je 14 646 Kč za plný úvazek. Tento údaj však platí pro všechny prodavačky nezávisle na tom, v jaké specifické oblasti maloobchodu pracují, proto lze tedy usuzovat, že mzdy v hypermarketech a supermarketech mohou být ještě nižší. Mzdy informantek výzkumu se pohybovaly mezi 11-15 tisíci korun.

Obecně lze tedy říci, že pokud se jedná o jediný příjem rodiny, mnoho zaměstnanců supermarketů se pohybuje na hranici chudoby, někteří dokonce na hranici životního minima. »Nízké mzdy a nemožnost pracujících z nich vyžít, kladou v důsledku požadavky na stát a na jeho sociální systém,« upozorňuje Bek. Náklady, které by měli hradit zaměstnavatelé, se tak přenášejí na rodiny a na sociální stát.

Nízké mzdy a vysoké pracovní vypětí se samozřejmě projevují na osobním životě prodavaček - tím, že balancují na hraně chudoby, například často přecházejí nemoci nebo si v případě nemoci berou dovolenou, a také jsou nucené si hledat doplňující příjmy (není ani výjimkou, že si na jiné prodejně stejného obchodního řetězce berou ještě brigádu). Ve svém postavení jsou tak extrémně zranitelné. Jsou v situaci, kdy si nemohou dovolit i takto špatně placenou a stresující pozici opustit a v důsledku tedy představují »ideálního zaměstnance«, který je například ochotnější i pracovat přesčasy. Pokladní z Prahy popsala svou zkušenost takto: »Dávali mi 10 400 hrubého. Až tenhle rok to zvedli na dvanáct tisíc. Ale máme občas i přesčas, takže to je dobrý. Šli jsme třeba na čtrnáctky, to bylo často, za měsíc to pak bylo i 180, i 210, 220 hodin práce, to pak dostanete tak kolem sedmnácti nebo osmnácti tisíc.«

Flexibilní úvazky se přitom obecně považují (a také vláda a různé organizace zabývající se ochranou zájmů žen je takto propagují – pozn. red.) za nástroj slaďování rodinného a pracovního života a v mnoha povoláních ženy naopak volají po tom, aby jim bylo umožněno formou zkrácených úvazků či dohod zůstávat v práci i při péči o dítě. V případě extrémně nízké mzdy ale nemohou flexibilní úvazky takto fungovat, protože není možné z nich rodinu uživit.

Nutnost kompenzovat nízký příjem v zaměstnání v obchodě dalším, zpravidla také nízkým příjmem v jiném zaměstnání pro ženy pečující o děti v důsledku znamená, že většinu bdělého času v týdnu i o víkendech tráví v placených zaměstnáních, přípravou jídla a péčí o domácnost. Vztah s dětmi v předškolním a školním věku se v rozhovorech s prodavačkami často redukoval na materiální zabezpečení všeho, co děti pro svůj rozvoj potřebují. Jenom málo z informantek výzkumu mělo čas například na přátele nebo kulturní či jiné zážitky.

Nízké mzdy zdrojem frustrací

Co si ženy za pokladnou přejí? Na otázku po tom, co by jejich povolání učinilo jednodušší, ženy mající děti odpovídají: možnost hlídání dětí a především vstřícnost vedoucí prodejny v organizování směn. »Možnost skloubení pracovního a rodinného života, která v důsledku znamená spokojenější život pro zaměstnance, tedy v důsledku závisí na individuální dobré vůli pracovníků v manažerských pozicích, vstřícnosti kolegyň a kolegů a výpomoci rodinných příslušníků,« charakterizovala situaci žen s malými dětmi výzkumnice Ľubica Kobová.

I prodavačky se standardními pracovními smlouvami na dobu neurčitou tak zažívají pocity nejistoty. Ty nemají ani tolik společného se strachem o ztrátu zaměstnání, jako spíš s pocity ztráty kontroly nad svým osudem. Nízké mzdy a vědomí, že níže už na žebříčku zaměstnání klesnout nelze, je zdrojem frustrací. Zaměstnankyně mají navíc jen malé vyhlídky na kariérní růst. Tento jev, který se odborně označuje jako prekarizace práce, však rozhodně není přítomný jenom v sektoru práce v supermarketech a hypermarketech, naopak se jedná o velmi rozšířený fenomén, který postihuje stále více pracovníků a pracovnic.

»Zjištění z výzkumu ukazují, že je zapotřebí aktivně hledat cesty, jak zlepšovat nejen konkrétní podmínky práce, ale i důstojnost práce prodavaček a prodavačů,« shrnul Kučera, »volná ruka trhu tu zřetelně selhává«.

(za)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 28 hlasů.

(za)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Vykydal.Vaclav
2016-06-22 09:09
K čemu jsou odbory?
joska.korinek
2016-05-27 18:25
Zkuste se jich zeptat koho volily.
Reklama
Reklama

Reklama