První vydání Haló novin ze dne 23. října 1933

Haló noviny navazují na pokrokový tisk vydávaný v letech 1933-1938

Český levicový deník Haló noviny je na trhu již 25 let. Naše Halovky, jak jim laskavě říkáme, však mají svého inspirujícího předchůdce, který se osvědčil v bojích o sociální spravedlnost a demokratický charakter Československé republiky a zocelil se v boji s narůstajícím fašismem. K tomuto odkazu se novodobé Haló noviny hrdě hlásí.

Haló noviny vycházely v letech 1933-1938. Byla to vzrušená a těžká doba. V titulu listu stálo »Reportážní a informační list pro všechny - Haló noviny«. Připomeňme si tuto historii, opravdu málokdo ji zná.

Není pravdou, že první Československá republika byla tak demokratická, jak je o tom vykládáno ve škole. Existovala například značná cenzura tisku, především komunistického. Po přijetí zákona na ochranu republiky v březnu 1923 se stalo cenzurování komunistických novin, zejména Rudého práva (první číslo vyšlo 21. září 1920), a také konfiskování a úřední zastavování, včetně podávání žalob a věznění jejich redaktorů, častým jevem. To se dělo ve státě, jehož ústava zaručovala svobodu tisku.

Na podzim 1928, kdy čs. státní moc zastavila na tři měsíce Rudé právo, požádal Julius Fučík (1903-1943) literárního kritika F. X. Šaldu, aby poskytl svůj časopis Tvorba coby tribunu pro názory levicové inteligence. A stalo se. O pět let později, kdy snahy o umlčení komunistického tisku vrcholily, byly po zastavení Rudého práva, Rudého večerníku, ostravského Dělnického deníku, brněnské Rovnosti a dalších komunistických novin prvně vydány Haló noviny coby svépomocný list typografických dělníků a redaktorů, kteří těmito zásahy moci ztratili práci. Psal se 23. říjen 1933, kdy první čtenáři mohli v úvodníku pod titulkem »Dovolte, abychom se představili« číst, čím chtějí Haló noviny být: »Věcně informovat, přinášet zprávy o událostech, které nejsou jen zajímavé, ale souvisejí úzce s osudem těch, jimž chtějí sloužit.« Nebudeme se dovolávat věčných hodnot, ani posvátných cílů, psalo se v tomto prvním Slově ke čtenářům, »ale v prvé řadě zdravého lidského rozumu… Nashledanou zítra a pak denně«. A když haló, tak součástí hlavičky bylo telefonní sluchátko.

List nepatřil komunistické straně, ale skrze články v něm se komunisté dostali ke svým čtenářům. Stránky Haló novin pomohly v orientaci lidových mas, dělníků a pokrokové inteligence. Jejich úloha byla o to vyšší, když od 10. listopadu 1933 bylo na půl roku zastaveno vydávání Tvorby redigované Fučíkem.

Haló noviny vycházely až do roku 1938, souběžně s RP, jako rezervní list pro případ, že RP bude opět stíháno cenzurními zásahy. Od léta 1938 se útok na komunistický tisk zvyšoval. Jaký paradox! Plátky, i fašistické, vycházely a komunistický tisk měl být umlčen. Dvacátého října 1938 vláda zastavila činnost KSČ i jejího tisku.

Haló, noviny!

Je vzrušující pročítat si více než 55 let staré záznamy z konference nazvané »40 let Rudého práva«. Zde vyslovil své vzpomínky na vznik Haló novin sazeč Václav Malina: »Perzekuce a hospodářský útlak rudého tisku nabyly vrcholu rokem 1933… Tiskárna KSČ a její vedoucí často dostávali vyrozumění o zastavení vydávání RP. Zaměstnanci tiskárny diskutovali o možnosti zastavení tiskárny, a tím také o možné ztrátě výdělků a zaměstnání… Z jedné takové diskuse vznikla u mne myšlenka, zda by nebylo možno uskutečnit pro případ zastavení RP vydávání náhradního časopisu. Tato iniciativa byla předmětem jednání na ÚV KSČ, kde byla schválena. Já byl pověřen funkcí vydavatele a A. Plesl odpovědným redaktorem. Dr. Ivan Sekanina, známý komunistický právník a obhájce komunistů, prováděl všechna opatření k uskutečnění této myšlenky…

Haló noviny informovaly o skutečné situaci ve fašistickém Německu.

Na začátku října 1933 byl na tři měsíce zastaven veškerý komunistický tisk. Jako na zavolanou dostal jsem povolení k vydávání Haló novin. Policejnímu aparátu nešlo do hlavy, kde já, prostý tiskárenský sazeč, vezmu potřebný kapitál k vydávání denního tisku. Řada fízlů neostýchala se vyšetřovat všechny okolnosti mého rozhodnutí vydávat časopis. Domovní prohlídky, prověřování, vyhrožování, pátrání, zda jsem komunista, či ne… Náhradní časopis byl na můj návrh označen titulem Haló noviny. Vycházel jsem z praktického hlediska tehdejší doby: chtěl jsem se přizpůsobit situaci. Často jsem ráno při jízdě do tiskárny slyšel na nástupištích elektrické dráhy hlasy kamelotů a nedočkavých čtenářů: Haló, noviny! Haló, noviny! Tož prosadil jsem název Haló noviny. Také proto, abychom u policejních orgánů vyvolali mylný dojem, že jde o další bulvární časopis…

První číslo vyšlo 23. října 1933. Do ulic Prahy se rozběhlo ten den na padesát kamelotů s výrazně zelenými čepicemi. Nový časopis vyvolal zájem u velké části čtenářů, kteří toužili po objektivním, pravdivém a nestranickém tisku. První, jakož i další vydání, bylo v dosti značném nákladu dotiskováno. Velká sympatie pro Haló noviny byla získána téměř ve všech vrstvách národa. Šedesátitisícový náklad byl toho dokladem. V době před Mnichovem se Haló noviny rozšiřovaly, neboť i ony se postavily za republiku… Před okupací byly již nesmlouvavé v boji proti fašismu. Brzy na to byl zastaven veškerý tisk KSČ, tedy i Haló noviny… Haló noviny však čestně splnily svou historickou povinnost a úlohu.«

Posledním vydavatelem Haló novin byl polygrafický pracovník Leden.

Tu práci dělali s láskou

Pravidelnými přispěvateli Haló novin byly osobnosti, které jsou nejen svým profesionálním umem, ale i morálním profilem trvalým vzorem: Julius Fučík (jeden ze zakladatelů Haló novin, který pod články a reportážemi užíval pseudonymů dr. Mareš, Karel Vojan a Josef Pavel – bylo totiž nebezpečí, že by jeho jméno mohlo být záminkou k úřednímu zastavení novin), Kurt Konrád, Vratislav Šantroch-Hart, Josef Rybák, Jiří Orten, Jan Krejčí, Evžen Rošický… Sazeč Malina vzpomíná: »Hlavními redaktory Haló novin byli všichni ti, kteří stáli hrdinně v prvních řadách boje – Fučík, Krejčí, Borek, Hart, Křen, Konrád, Urx, Křížek, Brunclík, Sinkule.« Haló noviny dosáhly vysoké novinářské úrovně. Byly populární i díky svým kvalifikovaným recenzím pokrokové umělecké tvorby.

I jiný pamětník, kolportér František Kohoutek, přičinil do sborníku své vzpomínky: »Když měly vycházet Haló noviny, Julius Fučík si mě pozval nahoru. Celou redakci tam pozval, a teď jsme se o tom radili. Ptali se mě, co soudím, jak to má vypadat, kolik to má stát. O všem se radili s námi, kameloty, jako s rovnými. Proto jsme tu práci dělali s láskou, věděli jsme, že se s námi počítá, že jsme také jedna součástka celého toho dění, té novinářské rodiny.«

Dobrá škola

V publikaci Naše Rudé právo (1980) jsou zaznamenány myšlenky nacisty popraveného Vratislava Šantrocha-Harta (1910-1941). Tento novinář také formoval tvář Haló novin. Byl prvním komunistickým žurnalistou, který se stal svědkem fašistického vraždění ve Španělsku, kam byl v červenci 1936 vyslán jako vedoucí čs. proletářských sportovců na dělnickou olympiádu do Barcelony. Namísto sportování přijeli Čechoslováci do hořícího města. Šantroch hned na místě napsal dramatickou reportáž z místa bojů a ta vyšla jako vůbec první v čs. tisku právě v Haló novinách. Šantroch se na stránkách Haló novin pustil také do zápasu o vypovězení skupiny Frankovy mládeže, která tehdy pobývala v Sedmihorkách. Pod nátlakem veřejnosti musela vláda těmto »hostům« pobyt ukončit.

Další osobnost Haló novin, Josef Rybák (1904-1992), vzpomínal na tento deník ve své knize Kouzelný proutek (1968). »Naši typografičtí vydavatelé nám pořád kladli na srdce, abychom se moc nepouštěli do politiky,« vzpomínal Rybák. »Stále nám do té naší práce mluvili a radili nám, abychom se vyhýbali všemu, co by mohlo zavdat příčinu k zastavení listu…« A přece došlo k tomu, co se dalo čekat. Cenzurou zabavený článek musel z novin pryč. Haló noviny vyšly s vybílenou stránkou a za několik dní se to opakovalo. Takto přestalo být ve veřejnosti tajemstvím, že tyto noviny dělají komunisté a že je vydávají místo zastaveného RP. »V Haló novinách to byla dobrá škola,« dodal Rybák, který s desítkami novinářů a možná stovkami, ba tisíci dalšími spolupracovníky, kolportéry v ulicích měst a na venkově, dělnickými dopisovateli i těmi, kteří Haló novinám fandili, dělal noviny, které - jak sám zaznamenal ve svých vzpomínkách - kritizovaly kapitalistickou společnost, její kulturu, sloužící zisku a ohlupování lidí, a cenily vše pokrokové.

Když brzy po vyjití prvního čísla Haló novin vyšel v Národních listech denunciační článek, v němž byly Halovky obviněny z »nerušeného pokračování propagace podvratných hesel a protistátních cílů«, zareagoval Fučík takto: »Kam až došla tahle žurnalistika, když v plnění nejzákladnějších úkolů poctivého a odpovědného novináře vidí propagaci podvratných hesel? Nenalezli jsme nic, co by opravňovalo Národní listy k jejich útoku, kromě toho, že se přísně staráme o to, abychom nikdy lidem nelhali, abychom jim říkali, v čem je význam dne a jeho dění.«

Monika HOŘENÍ

REPRO z archivu Národní knihovny ČR - Karel RŮŽIČKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.2, celkem 54 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


e173rb
2016-06-03 16:53
To se čte úplně jako dobrodružný román. Jedním dechem.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.