Vchod do kaple Panny Marie Einsiedelnské

Osudná závěť a němý syn

Začalo to popravou. Tedy alespoň se uvádí, že spory Boreše z Rýzmburka a krále Přemysla Otakara II. vyvrcholily tak tvrdou odplatou. Bývalý věrný služebník Přemyslova otce Václava I. se vzbouřil už v roce 1254. Podle Druhého pokračování Kosmovy kroniky byl zatčen a v poutech uvržen do pražského vězení. Už tehdy musel panovníkovi postoupit část svého panství. Zřejmě ještě ne osadu na západní výspě Čech, kterou postupně osidlovali kolonisté z Frank a Bavor. Vznikala na vyvýšené terase nad říčkou Bystřicí a jejím přítokem. Kolem kostela sv. Jakuba se shlukovaly domky, obklopené vodou. Proto se osadě začalo říkat Ostrov, zřejmě podle jejího zakladatele z rodu Hrabišiců nejprve Slávkův.

V roce 1276 vyšponoval římský král Rudolf Habsburský nepřátelství proti Přemyslu Otakarovi II. vyhlášením tzv. Aberachtu, čili konečné klatby s vypovězením říšského míru. Její součástí byla výzva poddaným, aby odmítli českému králi poslušnost. Jedním z těch, kteří se chopili této příležitosti, měl být i dříve omilostněný Boreš z Rýzmburka. I když autor záznamu ze zmíněné kroniky, který klade rozpory už do předchozích let, píše: »Urozený muž Boreš odstoupil od krále, ztrativ milost královu bez viny, neboť jeho nepřátelé krále nedobře zpravili.« Podle historických poznámek ke Zbraslavské kronice vydané v roce 1976 pak v roce 1277 »Boreš byl panským soudem uznán za zrádce a popraven«. To, co pro jednoho znamená zkázu, jiní mohou přivítat. Přemysl Otakar II. totiž na západě urychleně budoval řadu opěrných středisek proti předpokládanému Rudolfovu útoku z této strany. A tak to byl s největší pravděpodobností tento král, který pověřil některého zkušeného lokátora vyměřením nového města Ostrova, jehož rozvoji by už nebránilo sevření vodami.

Přikázal kupcům, aby tudy jezdili

Hradby získalo narychlo budované město až někdy v první polovině 14. století. Jako královský majetek ho poprvé zmiňuje listina vydaná Janem Lucemburským v roce 1331. Privilegia potvrdil Ostrovským i jeho syn Karel IV. V zemském zákoníku Maiestas Carolina sepsaném v roce 1348 ustanovil, že toto město může být králem zastaveno, ale pouze na kratší čas. Otci vlasti nevyšlo všechno, co chtěl, a tak po odporu českého panstva v roce 1355 prosazení zákoníku vzdal. Na Ostrov ale nezapomněl. Jeho prosperitu zajistil tím, že přikázal kupcům, aby jezdili pouze trasou vedoucí mezi královskými městy. Měšťané také mohli vybírat v Horní bráně clo, což se udrželo až do 18. století.

V roce 1434 Zikmund Lucemburský zastavil Ostrov a loketský kraj svému kancléři hraběti Kašparu Šlikovi. Tento rod opravil starý hrad, který v gotické podobě vydržel zřejmě až do roku 1567. Tehdy v červnu se městem rozlehl zděšený křik: »Hoří!« Oheň zničil 164 budov. Pouhé tři měšťanské domy se zachránily. Po této zkáze se nově budovalo nejen město, ale zástavní držitelé přestavěli své sídlo na renesanční zámek. Po smrti Jáchyma Šlika jeho vdova na umoření dluhů postoupila Ostrov jinému šlechtici. Po přehazování města jako horkého bramboru se nakonec měšťanům podařilo v roce 1603 panství zakoupit. Za necelých třicet let od drtivého požáru se tedy obdivuhodně vzchopilo. Ovšem v době stavovského povstání se přidalo na jeho stranu a v pobělohorském období bylo proto panství městu zkonfiskováno.

Lauenberský zámek v Ostrově

Zemřel dřív, než se mohl podruhé oženit

V té době měl vítězný císař těžkou hlavu z toho, jak odměnit všemožné cizí vojevůdce, kteří mu pomohli v boji proti »českým rebelům«. Mezi ně patřil i Julius Jindřich z dolnosaského rodu vévodů lauenburských. Měl čtrnáct sourozenců, mezi nimi pět bratrů. Protože ale nebyl nejstarší dědic, musel se po obživě porozhlédnout jinde. Napřed několik let studoval, pak pobýval ve Francii a Anglii. Co ale dál? Jeho rodiče patřili k protestantům, ovšem Julia Jindřicha napadlo, že lepší zaopatření by mu mohl přinést vysoký církevní úřad u katolíků. Změnil víru a ucházel se o biskupství. Nevyšlo to, a tak kříž vyměnil za meč. Napřed se uchytil ve švédských službách a dotáhl to na plukovníka. Od roku 1616 se rozhlížel ve Vídni po lepším uplatnění. Povstání českých stavů mu ho přineslo. Postavil svůj pěší regiment, pro nějž měl dostat žold 600 tisíc zlatých. Po porážce stavů se dal dohromady s Albrechtem z Valdštejna a potloukal se s ním po evropských bojištích. Za věrné služby dostal od císaře nejprve do zástavy a v roce 1625 do dědičného držení ostrovské panství. A toť se ví, že se nespokojil se starým šlikovským zámkem, ale začal před ním stavět vlastní, okázalejší. Za zámeckou zahradou, na tichém místě, nechal vybudovat v letech 1644-63 kapli sv. Anny jako pohřebiště vévodů sasko-lauenburských. Je pokládána za jednu z nejstarších raně barokních centrálních staveb v Čechách.

Tehdy vojevůdce netušil, že tím dává základ pro vznik unikátního tzv. Posvátného okrsku v Ostrově, kde budou návštěvníci poznávat historii panství od počátku 17. století. Zbožná vdova Anna Magdaléna zde v roce 1666 založila klášter piaristů, u něhož byl postaven také kostel Zvěstování Panny Marie. Zdá se, že vdova měla důvod vysílat prosby k nebesům. Její syn Julius František se potatil a vrhl se také na vojenskou dráhu. Uzavřel politicky i finančně výhodný sňatek s Marií Hedwigou z rodu falckrabat ze Sulzbachu, ovdovělou velkovévodkyní rakouskou. Potud bylo vše v pořádku. Narodilo se jim pět dětí, ale přežily pouze dvě dcerky. Jenže to už jako vdovec vládl i v sasko-lauenburských panstvích, které na rozdíl od českých nemohly dědit ženy. »Tak to nenechám! Musím mít mužského potomka!« tak nějak láteřil v roce 1689. Přichystal se na cestu do Ratzeburgu, kde si chtěl tamější stavy naklonit tím, že se s nimi poradí o vhodné nevěstě. Jak tehdy bývalo zvykem, sepsal před odjezdem závěť. Protože patřil mezi nejbohatší šlechtice v Čechách, o nichž se hodně mluvilo, možná přispěl k pověře, že poslední vůlí člověk přivolává smrt. Místo svatby putoval do hrobu. Pět dní po napsání závěti totiž nečekaně ve věku 48 let zemřel.

Stavěl kapli ďábel?

Osiřelé dcery zdědily velký majetek, a tak byly svěřeny do péče samotného císaře Leopolda I., aby jim našel vhodné ženichy. Volba pro starší sestru padla na Ludwiga Vilhelma, markraběte bádenského. Jak píše Lubomír Zeman v rozsáhlé publikaci o zámku v Ostrově: »Bádensko bylo na konci 17. století obsazeno a zcela zničeno během válek o falcké dědictví (tzv. války orleánské 1688-97).« Markrabě měl tedy velkolepý titul, ale ruce prázdné. S velkým očekáváním se vydal na námluvy, ovšem bohatší starší dědičky se nejspíš zalekl. Zdá se, že tehdy již proslulý vojevůdce z válek proti Turkům, který si v roce 1690 jel pro svou odměnu, nechtěl doma soupeřit s jinou generálkou. Na informačním panelu v kapli sv. Anny se totiž uvádí: »Ludwig Wilhelm zvolil už při prvním setkání její mladší sestru, sotva patnáctiletou Franzisku Sibyllu Augustu, a to pro její skromnější vystupování, hlubší založení a opravdovost.« Že je vám to povědomé? Inu, stejnou výměnu nevěst si prosadil později císař František Josef I., když si místo jemu vybrané starší sestry vyvolil mladší Alžbětu zvanou Sisi. Neudělal tedy nic až tak novátorského.

Oddaná vojevůdcova manželka zažívala velké trápení. Když dědic zpočátku ani nezažvatlal, možná to přisuzovala jeho budoucí vážné povaze. Ovšem roky ubíhaly a syn zůstával němý. Jak by rozkazoval poddaným? Podle tehdejší vypjaté zbožnosti ve významných šlechtických rodech obrážela poutní místa a horlivě se modlila, aby synáček promluvil. Až s ním dorazila do proslulé švýcarské kaple Panny Marie v Einsiedelnu. A tam Ludwig Georg v šesti letech pronesl své první slůvko!

Nadšená markraběnka se rozhodla v Ostrově vystavět kopii této kaple. V Posvátném okrsku tak vznikla nejokázalejší stavba, k níž se stoupá po mohutném schodišti. Průvodkyně nechtěla příliš mluvit o legendách, které jsou s jejím vznikem spojeny. Nad vstupními dveřmi je totiž záhadný otisk ruky, který pověst připisuje samotnému ďáblovi. Dvorní stavitel Johann Michael Sockh totiž dokázal kapli vystavět za pouhé dva roky. To zavdalo podnět k šeptandě, že mu pomáhal rohatý. Jistěže ne zadarmo. Když bylo dílo hotové, přišel si pro Sockhovu duši. Stavitel se rychle schoval za sošku Madony. Čert po něm hmátl, ovšem dotknul se přitom Panny Marie. Ďábel zbělel, zatímco soška zčernala. Jestli nevhodně zbarveného čerta přijali zpátky do pekla, už legenda nevypráví.

Když zemřel mladší bratr Ludwiga Georga jako bezdětný, vymřela tato větev rodu bádenských markrabat. Protestantská linie se ujala zahraničních panství, ale podle dědických podmínek mohl české statky zdědit jen muž katolického vyznání. A ten jaksi nebyl po ruce. Takže pouze dcera mluvícího markraběte dostávala z panství doživotní rentu. Kdo se pozorně zadívá nad vchod do lauenburské části zámku, všimne si, že nad ní nevisí erb tohoto rodu, ale habsburský. V roce 1799 totiž ostrovské panství přešlo do dvorské komory a usadila se tady vedlejší větev habsbursko-lotrinského rodu, velkovévodové toskánští, po roce 1870 jen arcivévodové rakouští. V roce 1918 připadl habsburský majetek nové Československé republice.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 14 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama