Ataman Mikhail A. Dzyuba, v pozadí na stěně šašky.

Žijí mezi námi: ruští kozáci

Od chvíle, kdy byl prezidentem Ruské federace ratifikován zákon č. 154-F3 »O státní službě ruského kozáctva« ze dne 5. 12. 2005, nastal nebývalý rozkvět kozáckých organizací nejen v Rusku samém, ale i mimo ně. Již na základě federálního zákona »O nekomerčních organizacích« z 12. 1. 1996 č. 7-F3, dostaly kozácké organizace, vznikající jako tradiční »kozácká vojska« v letech 1980–1990, oficiální formu. Také v České republice byla mezi zde žijícími občany Ruské federace vzkříšena bohatá a slavná tradice ruského kozáctva.

»Navazujeme na činnost kozáckých spolků, které na území Československa existovaly v meziválečném období,« říká ataman Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska Mikhail Dzyuba. »To znamená, v letech 1921 až 1938. Ale v českých archivech jsou zmínky o kozácích až 300 let staré, kdy se do Čech dostali při různých válkách. Například roku 1805 kryli kozáci statečně a obětavě ústup ruských vojsk po bitvě u Slavkova. V bitvě u Přestanova a Chlumce roku 1813 zde operovalo několik kozáckých pluků členěných do avantgard a průzkumných oddílů.«

Pro české země ovšem nebyli kozáci úplnou novinkou. Obyvatelstvo našich zemí se s nimi seznámilo již v 18. století. Není vyloučeno, že někteří kozáci operovali na našem území během třicetileté války.

Ve značné míře jsme se s kozáky setkali teprve roku 1789 při slavném Suvorovově tažení do Itálie a pak v letech 1799–1800 při jeho návratu z této ve vojenské historii proslulé kampaně. Po napoleonských válkách jsme kozáky viděli jen jako eskorty členů carské rodiny při návštěvách oficiálních i diskrétních.

Ruská pomocná akce

V moderní době nejvíce kozáků přišlo do Čech z armády generála Wrangela v roce 1923, po občanské válce v Rusku. Poslední kozácká garda odešla z Krymu na ostrov Lemnos, do Konstantinopole a pak Gallipole, jejich osud řešily evropské mocnosti. Asi 150 000 kozáků bylo rozděleno do různých zemí jako pracovní síly.

Roku 1921 zorganizovala československá vláda program Ruská pomocná akce, kdy do země přišlo asi 40 000 ruských emigrantů. »Ruská akce« měla svoji zvláštnost pragmatického charakteru. Zatím co mnohé další země otevřely dveře pro všechny běžence z Ruska, vláda Československa chtěla proud ruských emigrantů regulovat. Do Československa se mohli přistěhovat převážně vědci, ekonomové, inženýři, agronomové, spisovatelé, umělci, mládež pro získání vzdělání. Proto se Praha stala důležitým kulturním a vědeckým střediskem ruské emigrace.

Pracovití kozáci

Kozáků mezi emigranty bylo pouze 14 procent. Převahou šlo o kozáky donské a kubáňské. Těrečtí, uralští a jiní byli zastoupeni pouze jednotlivci. Kozáci u nás v uvedené době vytvářeli vlastní organizace a stanice, vydávali tiskoviny, pořádali kulturní a společenské akce s cílem udržet živou kozáckou tradici a kontinuitu svého původu. Pomáhali sociálně slabším (finanční podpory v nouzi, kozácké vývařovny, ubytovny atd.), zajišťovali vzdělání a pracovní zařazení kozáků, převážně v zemědělství. V dramatických poměrech meziválečné ČR a Evropy to ovšem nebylo nikterak jednoduché a bez vážných obtíží.

Na území ČSR bylo registrováno 28 kozáckých spolků. Ke konci 20. let je třeba zmínit založení Všekozácké stanice – nepolitické organizace, která měla svoji pobočku v Bratislavě.

Mladí kozáci, zvyklí fyzické námaze si rychle nacházeli práci zejména v zemědělské sféře. Sedláci – zaměstnavatelé cenili pracovní návyky a vlastnosti kozáků, a rádi jim poskytovali možnost výdělku. Proto v r. 1923 bylo mezi kozáky – Kubánci pouze 3 % nezaměstnaných, převažující většina pracovala jako zemědělští a průmysloví dělníci.

Karty zamíchala politika

Není divu, že kozácké organizace, stejně jako celou ruskou emigraci sledovaly se stalinskou podezíravostí sovětské bezpečnostní složky: Čeka, GPU/OGPU a posléze NKVD. Stejně tak se o kozácké aktivity zajímalo Policejního ředitelství v Praze, bezpečnostní a rozvědné složky ministerstev vnitra, obrany a zahraničí. Svědčí o tom množství svodek, hlášení a soudních opatření.

Kozáci se ve třicátých letech ve vztahu k SSSR polarizovali. Menší část byla pro podporu obrany bývalé vlasti, větší část však doufala v Hitlerovu pomoc při vytvoření samostatných kozáckých oblastí po předpokládané porážce sovětské vlády.

Postavení dosud všestranně podporované bělogvardějské emigrace v ČSR se radikálně změnilo uznáním SSSR vládou ČSR de iure v červnu 1934. Zvláště pak po uzavření Smlouvy o vzájemné pomoci mezi RČS a SSSR z 16. 5. 1935. Protisovětské aktivity kozáků byly od té doby bedlivě sledovány policejními orgány a rozvědkou.

Na obou stranách fronty

Většina kozáckých organizací do roku 1939 otevřeně deklarovala loajalitu k československému státu. Ještě při květnové mobilizaci Čs. armády v roce 1938 nabídla obětavě část kozáků (Donci) ministerstvu obrany pomoc jako dobrovolníci v případě zřízení kozáckých oddílů, postavených na obranu republiky. Situace se ale rychle a dramaticky změnila a dovedla kozáky k osudovým rozhodnutím. V roce 1939 se část emigrantských organizací přiklonila tím či oním způsobem k nacionálnímu socialismu. Po zákazu většiny ruských emigrantských organizací a svazů v Protektorátu Čechy a Morava, byl v rámci Všekozáckého svazu generála P. N. Krasnova existujícího v Německu vytvořen Všekozácký spolek v Protektorátu Čechy a Morava. V r. 1944 tento spolek vstoupil do Výboru osvobození národů Ruska, řízeného generálem A. A. Vlasovem. To vedlo řadu kozáků ke službě v oddílech Wehrmachtu, v elitních jezdeckých jednotkách SS pod velením generála SS Panwitze, a v Ruské osvobozenecké armádě generála Vlasova.

Na druhé straně fronty kubánští kozáci Rudé armády přispěli roku 1945 v rámci jezdecko-motorizovaného sboru hrdiny Sovětského svazu generála I. A. Plijeva k osvobození Čech a Moravy, po zvláště těžkých a krvavých bojích na Slovensku a jižní Moravě (třídenní bitva o Brno). Do Prahy dorazili v podvečer 9. května, aby zde podle starodávného kozáckého zvyku napojili své koně ve Vltavě.

Jiří NUSSBERGER

FOTO - Všekozácký svaz


Kdo je kozák

Kozáci jsou etnická skupina, národ. V roce 1991 podepsal prezident Jelcin výnos o rehabilitaci kozáctva jako národa. Mají své historické teritorium. Mají svůj jazyk, který vznikl z nářečí kozáků z horního Donu, záporožských a černomořských kozáků. Mají svou kulturu a tradice – své legendy, písně, hudbu. Už za carevny Kateřiny II. byli kozáci svébytným národem s vlastními nepsanými zákony. Když člověk přišel do našeho vojska, nemohl se ještě nazývat kozákem. Nebyli tam jen pravoslavní nebo jiní křesťané, ale i muslimové a Židé. Kozáci – Kalmykové v donském vojsku byli buddhisti.

Kozákem se člověk musí narodit. Ale žena se stává příslušnicí tohoto etnika sňatkem s kozákem bez ohledu na svůj původ. Proč? Dříve si kozáci ženy přiváželi z válek a bojů. Z Asie, Turecka, Ruska apod.


Co je šaška

Je to chladná zbraň, něco mezi dlouhým nožem a šavlí. Je jednoruční, jednosečná, lehce zakřivená a bez záštity, vhodná k sekání i bodání. Odpovídá kavkazskému stylu boje. Kavkazan nikdy neřekne »Zabiju tě!« Hned to udělá. Podívá se na vás, tasí a sekne. Pokud také máte zbraň. Tam je to taková tradice, říká ataman Dzyuba.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 34 hlasů.

Jiří NUSSBERGER

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.