Vyznamenání Květoslavy Kuklové-Ondráčkové za bojové zásluhy. FOTO – archiv O. KUKLY

Výtečná radiotelegrafistka i zdravotnice

Dvaadvacátého června tomu bylo 75 let, co hitlerovské Německo věrolomně přepadlo Sovětský svaz. Toto datum je počátkem Velké vlastenecké války (1941-1945), která do boje proti fašismu vtáhla prakticky všechny občany a občanky SSSR – muže, ženy, děti. Na počest těch, kteří se zbraní v ruce či jinými prostředky napomohli Velkému vítězství, kdy byli němečtí fašisté hnáni nejen z území SSSR, ale i z celé Evropy, přinášíme vzpomínku na jednu mimořádnou ženu…

Květoslava Kuklová-Ondráčková se narodila 19. března 1921 v Brně-Jundrově. Když I. sjezd KSČ v roce 1923 zareagoval na Leninovu výzvu o pomoc, adresovanou proletariátu celého světa, začali se v Československu organizovat kvalifikovaní dělníci, kteří se chtěli podílet na výstavbě socialismu v SSSR. Tak vznikla myšlenka Interhelpo, které se stalo největší a nejvýznamnější vystěhovaleckou akcí světového proletariátu na pomoc zemi Sovětů. »A tak se má maminka, tehdy jako malá holčička, s rodiči, bratrem a sestrou v roce 1926 přestěhovala, v rámci této akce, do Kyrgyzie, do města Frunze (Pišpeku),« sdělil naší redakci Oldřich Kukla, syn paní Květoslavy. Velkou chvílí, na kterou nelze zapomenout, prý bylo, když v Kyrgyzii poprvé připravili, smontovali a nakonec uvedli do provozu slévárnu. Největší zásluhu na tom měl Oldřichův děd Josef Ondráček, slévač brněnské Urxovy slévárny, jenž byl vynikajícím stachanovcem a novátorem, jak ostatně zaznamenaly i historické publikace.

Vojačka. FOTO – archiv O. KUKLY

Květoslava ukončila sovětskou základní školu a pak se šla učit do textilního závodu, největšího v Kyrgyzii, postaveného družstvem Interhelpo. Závod byl uveden do provozu 1. května 1927. V něm se vyučila a později se zde stala písařkou.

Ve dvaceti na frontu

V prvních dnech Velké vlastenecké války, která dramaticky vstoupila do života každé sovětské rodiny, absolvovala na závodě kurz zdravotních sester pro potřeby Rudé armády. Bylo jí dvacet let, když se dobrovolně přihlásila na frontu. Odvodní komise však její žádost odmítla. Květa se ale nevzdala a poslala telegrafickou žádost přímo Stalinovi s krátkým životopisem. Během čtrnácti dnů přišla příznivá odpověď. Byla tedy odeslána do Taškentu, kde absolvovala tříměsíční kurz radiotelegrafistů. Po intenzivním výcviku skončila jako výtečnice, třetí nejlepší radiotelegrafistka ze šesti set chlapců a děvčat. Koncem listopadu 1941 šla na frontu ve funkci radiotelegrafistky horského dělostřeleckého pluku.

Křest ohněm prožila na Kerčském poloostrově. Zúčastnila se jeho osvobození, osvobození města Kerč a dalších městeček a vesnic. Tam poprvé v životě na vlastní oči viděla hrůzy války. »Jednoho dne jsem pomáhala lékaři pluku vyhledat zdroje pitné vody. Děs ve mně vyvolal pohled do jedné studny, která byla naplněna mrtvými těly dětí,« vyprávěla po válce opravdu kruté zážitky. Ano, takovým způsobem - metodou spálené země a genocidou slovanského obyvatelstva - se chovali Němci na jimi okupovaném území!

Z Kerčského poloostrova byla Květoslava odvelena do kurzu minometníků-zaměřovačů do gruzínského města Tbilisi. Krátce nato šla znovu na frontu. Tentokráte na nejtěžší úsek, ke Stalingradu. Starala se jako zdravotní sestra o raněné a umírající, na bojišti i ve stalingradské nemocnici. »Máma si ani po válce nenašla láskyplný vztah k Němcům. Němčina v ní vzbuzovala vzpomínky na válku, kterých se nikdy nezbavila. Ale říkala nám, že jí bylo lidsky líto německých vojáků zajatých u Stalingradu, hladových, nemocných a polozmrzlých. Boty obalené slámou, pod uniformou měli i součásti ženských oděvů, které civilistům ukradli,« prozradil Oldřich. »Patří vám to, nemáte tady co dělat! Nikdo vás sem nezval,« si tenkrát říkávala.

U svobodovců

Po bojích u Stalingradu, po obklíčení fašistické armády, se zcela náhodně z nástěnky na saratovském nádraží dozvěděla, že v Buzuluku vzniká samostatná československá jednotka pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody. A že se v Novochopersku ve Voroněžské oblasti znovu připravuje na frontu (bylo to již po bitvě u Sokolova). Předpokládala, že by tam mohl být její otec a třeba i bratr, který bojoval u Sokolova a do konce války byl příslušníkem čs. jednotky (otec nebyl kvůli zdravotnímu stavu do armády odveden). Požádala tedy o uvolnění z Rudé armády a přemístění k čs. jednotce. V Novochopersku se po dvou letech setkala se svým bratrem, který byl zařazen v četě samopalníků. Zde absolvovala základní výcvik, byla přidělena do kurzu radiotelegrafistů.

Prvního října 1943 jela 1. čs. samostatná brigáda podruhé na frontu. O čtrnáct dní později byli mezi prvními v dobytém Kyjevě – maminka jako velitelka radiostanice, pokračuje ve vyprávění Oldřich. Na Štědrý den 1943 se brigáda přesunula k Fastovu, dále se posunula k osadě Ruda a spolu s tankovým plukem Rudé armády zaujala výchozí postavení k útoku na Bílou Cerekev. »Těsně před útokem přišel mezi nás spojaře nadporučík Odstrčil s žádostí, aby dobrovolníci natáhli telefonní linku před Rudu k pěšímu praporu. Bez váhání jsem se přihlásila. Sotva jsme natáhli linku a navázali spojení, naši vojáci zahájili útok. Zanedlouho byla zasněžená pláň před Rudou pokryta těly mrtvých a raněných. Šla jsem pomáhat raněným. Odtahovala jsem je do bezpečí, do místa, kde pro ně přijíždělo auto a odváželo na praporní obvaziště,« vyprávěla po válce. Ve Svobodově knize Z Buzuluku do Prahy můžeme najít větu, která se bezprostředně váže k bojům o osadu Rudu a Bílou Cerekev, a je v ní připomenuto Květoslavino jméno: »Desátnice Květa Ondráčková, radiotelegrafistka, nejenže pohotově za nejprudšího boje odstraňovala poruchy na telefonním vedení, ale sama ošetřila a vynesla do bezpečí dvacet raněných.« Ano, Květoslava bojovala doslova »na dvou frontách«. Za své obdivuhodné nasazení zde převzala Čs. válečný kříž 1939 a sovětskou medaili Za bojové zásluhy.

Jako četařka bojovala u Žaškova: »Jednou jsem byla poslána na opravu telefonního kabelu, který byl položen přes mýtinu silně ostřelovanou fašistickou minometnou baterií. Zhruba ve chvíli, kdy jsem nalezla místo přerušeného kabelu a chystala se jej spojit, dopadla vedle mne mina. Za chvíli další. V rozčílení jsem nemohla najít nůž na odříznutí izolace. Bez ohledu na poranění rtů ocelovými dráty jsem izolaci odstranila zuby, oba konce spojila a útěkem se zachránila. Teprve potom jsem zjistila, že nůž byl v náprsní kapse. Připravila jsem si jej totiž tak, abych jej měla při ruce,« přibližuje dramatické chvíle na frontě tak, jak je zná od své maminky, Oldřich Kukla. Všechny vzpomínky má zaznamenány. Je třeba je zachytit, aby nikdy nikdo nemohl měnit průběh historie - když ne teď, tak v budoucnu!

S 1. čs. armádním sborem se Květoslava dostala přes Duklu na Slovensko, kde přijala první důstojnickou hodnost. Po osvobození Popradu odešla čtyřiadvacetiletá podporučice Květa Ondráčková na funkci osvětové důstojnice do vzniknuvší spojovací školy, se kterou postupovala zároveň s frontou. V Turčianském Martině v květnu 1945 zaslechla z radiostanice volat Prahu o pomoc. Bylo to ve chvíli, kdy odkrývali hromadný hrob mužů z Turčianského Martina. Fašisté je před příchodem Rudé armády postříleli ranami do týlu…

Po válce

Konec války ji zastihl v Kroměříži. Potom byla krátký čas na velitelství v Praze, odtud šla sloužit na vojenské velitelství do Brna, místa svého rodiště. Zde byla povýšena do hodnosti poručice.

»V Brně se seznámila s naším tátou Oldřichem Kuklou, který zde vykonával vojenskou základní službu jako spojař-dálnopisec. V listopadu 1946 odešla do zálohy, přestěhovala se za svým mužem do Jevišovic u Znojma. Zde jsem se narodil já (1948), bratr (1950) a sestra (1957),« přešel Oldřich do veselejší minulosti, mírové. V poválečné době se na jejím zdraví projevily následky válečných útrap. Trpěla astmatickými problémy.

Květoslava dlouhá léta, do důchodu, pracovala jako administrativní pracovnice v domově důchodců v Jevišovicích a až do smrti byla perfektní babičkou svým sedmi vnukům. Byla aktivní členkou Svazu československo-sovětského přátelství, Svazu protifašistických bojovníků, dlouholetou členkou výboru stranické organizace.

V prvních poválečných letech nechtěla o válce vůbec mluvit. Až později, když zjistila, že se na válečné útrapy zapomíná, začala pravidelně jezdit do škol, pionýrských táborů, k vojenským jednotkám a různým kolektivům a besedovala s nimi o tom, co zažila, co viděla, jaké útrapy a hrůzy válka přinášela - a stále přináší - především bezbrannému civilnímu obyvatelstvu.

K sedmi válečným vyznamenáním a řadě poválečných uznání přibylo v roce 1975 ocenění Za zásluhy o výstavbu. Život pozoruhodné a statečné ženy se dovršil 3. září 1991.

Monika HOŘENÍ

(S využitím podkladů, které laskavě poskytl Oldřich Kukla)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.8, celkem 41 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama