Zpátky na Východ? Imigrační propast mezi Západem a Východem z (hlavně) českého pohledu

Dvě krize v průběhu roku 2015 odhalily hlubokou zranitelnost a vnitřní rozpory evropského projektu. Drama řecké dluhové krize ukázalo, že suverénní vůle lidu nemůže porazit společensky destruktivní ekonomické a fiskální politiky. Uprchlická/imigrační krize potom vytvořila rozdělení uvnitř EU, respektive staronové rozdělení mezi takzvaným Západem a Východem.

Uprchlická/imigrační krize a různé přístupy k ní vrátily do západních médií debaty o zemích V4 jako o »východní Evropě« a staly se předmětem kritiky také mezi mnohými středoevropskými liberály. Moje čtení rozdílného východního a západního vidění krize vidí problém jako složitou souhru systémových a lokálních faktorů. Podle mého názoru se region V4 obecně a Česko konkrétně potýká především s krizí transformačního modelu a vyčerpáním jeho ideologie, které vyšly na povrch kolem roku 2008 a jejich rámci je imigrační krize překládána. Dalšími faktory pro vznik těchto odlišností jsou vnitřní politické rozpory, hluboké strukturální nerovnosti a vlastní geopolitika Evropské unie.

Asymetrie rozšíření EU

Vstup »východní Evropy« do EU nikdy nebyl rovný a symetrický proces. Náš region byl redefinován jako svého druhu »učedník«, který vyšel z »temnot komunismu« a musí se naučit, jak žít ve svobodném světě demokratických států. Střední Evropa, která je situována na periferii EU, se stala nekritickým příjemcem norem a objektem de facto neregulované globalizace (ekonomicky, politicky a kulturně). Doprovodné vyprávění o »návratu do Evropy« bylo samozřejmě falešné, ale dobře vyjadřovalo místní postoj vůči Evropě, tzn. Evropa je na Západě a Evropa je Západ. Stát se Evropanem znamenalo přizpůsobit se normám pro vstup (které jsou také utvořeny Západem). Nicméně v této koncepci existovaly dva problémy.

Za prvé, status semi-periferie v globální dělbě práce nebyl v průběhu času zpochybňován, ale posilován v rozporu s domácími (a naivními) představami o vlastním »návratu do Evropy«. Po roce 2008 s globální krizí se ukázalo, že očekávaných výsledků »evropského snu« založeného na myšlence »dohánění Evropy« se nedočkáme nijak brzo.

Za druhé, učednický vztah mezi původními státy EU a těmi nově příchozími byl pouze jednostranný proces. Staré státy se nic od nově příchozích nemusely učit. To udělalo ze všech slov o »znovusjednocení Evropy« prázdná prohlášení, ne politický fakt založený na upřímném dialogu o tom, jaká Evropa je a co to znamená být Evropanem na tomto rozmanitém kontinentu. EU nikdy nepřijala svoji různorodost.

Transformace a její dopady

Transformační model zakotveného neoliberalismu oživil v regionu relativně neznámé sociální nerovnosti a s nimi i specifické formy jejich ospravedlnění, jako jsou diskurzy kriminalizace chudoby, nezaměstnanosti, egoismu a demokracie orientované na spotřebitele. Byl to trh, který byl oslavován jako páteř nové demokratické společnosti »svobodných jedinců«. V důsledcích se budování demokracie stalo procesem, který působil kontraproduktivně a destruktivně vůči společnosti, společenskému kapitálu a hodnotovému systému.

Doprovodným efektem byla ztráta politického jazyka, který by umožňoval upozorňovat na tyto problémy. Jakýkoliv pokus o jejich pojmenování byl hodnocen skrze ideologický pohled jako jakýsi »návrat ke komunismu«. Asi na dvě dekády kolonizovala veřejnou sféru silná antikomunistická rétorika, která efektivně pomáhala marginalizovat protisystémové a levicové názory. To platilo s různými nuancemi pro celý visegrádský region.

Globální krize roku 2008 neměla pouze ekonomický efekt. Stala se z ní krize západní hegemonie ve smyslu kulturní ideologie. Hegemonické západní modely se obvykle začínají rozpadat z okrajů (periferií) s jejich nejednoznačnou pozicí a identitami. Populistický euroskepticismus, odmítání EU a nová artikulace národního je nicméně pokusem o to, nově překreslit podmínky krize transformačního modelu v regionu, bez revize jeho fundamentů, tj. v podstatě koloniálního zdroje levné pracovní síly. Není tedy bez zajímavosti, že v tomto novém »antisystémovém« táboře se dnes ocitá fakticky dost »vítězů« transformace.

Politika v post-demokratickém světě se stala záležitostí sémantiky, dynamického proměňování a ohýbání významů kulturních symbolů, komunikovaných v mediální a virtuální sféře. Ta podobné překreslení politické mapy umožňuje. Současný populismus v našem regionu je směsí národního tradicionalismu nebo konzervatismu a euroskepticismu s podtóny antipolitiky a se silnou strukturou národní mytologie. Středoevropský populismus má ovšem svůj vlastní politický a kulturní kontext, který ho odlišuje od západní nebo jižní Evropy.

Imigrace jako nadnárodní problém

Konstelace systémových vlastností a místních kontextů může být dobře pozorována v regionálních verzích imigrační krize z letošního léta. Kvůli odmítání kvótového systému EU a více či méně otevřené kritice evropské imigrační politiky si státy V4 vysloužily staronovou nálepku »východní Evropy« se všemi pozůstatky orientalismu. Podle mnohých západních pozorovatelů se region vzdálil od hodnot roku 1989. Opak je ale pravdou. Tato protiimigrační artikulace se dá spíše chápat jako neočekávaný důsledek systémových vad a problémů postkomunistické transformace našeho regionu.

Například česká debata není zvláštní ani tak určitou emocionalitou či neotesaností, ale obsahově tím, že se jedná ve svých obecných rysech o fascinující směs imitace a emancipace. Mnohé protiimigrační a protiislámské argumenty byly přejaty a přeloženy do českého prostředí ze západní Evropy. Důvod je prozaický – Česko nemá historickou zkušenost s neevropskou migrací, a tudíž ani s islámem. Neexistující zkušenost s mimoevropskou imigrací vede k nutnosti vypůjčit si zkušenosti odjinud a doma je přeložit. Mám za to, že toto může platit i pro střední Evropu jako region.

V české debatě, či přesněji v českém překladu, převládá druhotná nebo imitovaná xenofobie ve smyslu sociálního instinktu (nikoliv nálepky). Nemělo by nám uniknout, že ve vztahu k liberální imigrační politice a multikulturalismu se západní Evropa stala negativním příkladem.

Normativní role staré EU jako vzoru tu v důsledku krize transformační narace mizí. Zatímco »návrat do Evropy« byl založen na zcela pozitivní vizi západního modelu, toto se nyní dramaticky změnilo. Je to typicky semiperiferní pokus o emancipaci, která nereflektovaně reaguje na oslabení hegemonie vládnoucího modelu.

Bezpochyby tu existuje také morální rovina spojená se společenskými hodnotami, jako jsou solidarita a humanita. Solidarita je spíše slovo ze slovníku levice a je fakticky v rozporu s neoliberálním konceptem glorifikovaného individualismu. Žádný div, že to slovo nyní zní cize. Společenské hodnoty musí být zakořeněné ve společnosti a přítomné v životě, aby opravdu byly společensky směrodatné. Střet očekávání a ideálů s vnímanou realitou a následná dezintegrace transformačního vypravování vytvořil prostor pro současný cynismus a relativizaci. Systémové pokrytectví plodí systémový cynismus, a tak »evropské hodnoty« začínají znít jako prázdné fráze v kontextu systémových dvojích standardů a bezohledného hromadění zisku, které za posledních 26 let vyústily v politické odcizení, rostoucí nedůvěru a politickou pasivitu. Transformační vypravování nedovolilo řešit tyto problémy otevřeně a demokraticky po téměř dvě dekády. Pokračující tabuizace rozporů tržního systému se nyní přeměnila v téměř naprostou politickou a hodnotovou dezorientaci. Co zbylo ze společnosti po neoliberální transformaci, je politický cynismus a vnitřní solidarita na ose »my a oni«.

Na regionálních rozdílnostech záleží

V anomické společnosti bez kolektivit a vnitřních solidarit zbyla de facto jen jedna jakoby hmatatelná – národ. Středoevropská verze nacionalismu byla historicky založena na argumentu organického/integrovaného nacionalismu. Jeho klíčovým komponentem je ideální stav harmonie mezi státem a etnicky, jazykově a kulturně homogenním národem. Takový typ nacionalismu se nepochybně blíží spíš k etnokracii než ke klasické liberální demokracii s etnicky obezřetnou občanskou identitou.

Hledání této harmonie se historicky ukázalo jako tragická volba, ale její étos stále utváří národní identitu ve střední Evropě. Středoevropané stále vnímají kulturní integritu jako hodnotu a obávají se neznámých kultur zvenčí (například islámu). Solidární cítění nebo to, co z něj zbylo, se stále zakládá na místu a na etnicitě. Etnocentrický pohled na imigraci je klíčovým faktorem při určování imigrační politiky regionu V4 v evropském kontextu. Tato etnocentrická interpretace ho chápe jako otázku budoucí podoby domácí společnosti, která nemá být věcí evropské nadnárodní úrovně nebo diktátu zvenčí. Nepřekvapivě jsou ale také opoziční, proimigrační názory (označované jako liberální, ale často absentující názorovou toleranci) silně etnocentrické. Často tak vidí názory proti imigrantům jako problém národního charakteru, národní historie a její mytologie. Tudíž přehlíží komplikovaný labyrint systémových závislostí a nerovností, které je mají fakticky na svědomí.

Další roli hraje problém systémové diskontinuity našeho regionu. Ta je relevantní vzhledem k přechodu od socialismu ke kapitalismu, který se odehrával po roce 1989. Ale, jak ukazují dějiny, ani nezávislá státnost není ve střední Evropě samozřejmostí. Středoevropské státy tak cítí křehkost, strach a nejistotu, které jsou zakořeněny v silné národní mytologii a mohou být dobře populisticky využity. Samozřejmě, že národní mytologie není objektivním pohledem na historii země, ale stále je to vlivný argument, který je v tomto případě relevantní. Další otázkou je také neadresovaný pocit ztráty (není identický s nostalgií) v lokálním a kulturním smyslu, který je součástí post-transformační kocoviny/globalizace.

Specifické vnitřní rozložení střední Evropy je jenom posíleno dalšími systémovými nerovnostmi. Jak už jsem naznačila, střední Evropa jako evropská periferie postrádá otevřenou historickou a kulturní zkušenost koloniálních dobyvatelů, tj. evropských metropolí, které byly destinací přistěhovalců po několik desetiletí. Geopolitika střední Evropy omezuje pocit globální odpovědnosti, protože v posledních letech (stejně jako historicky) hrají pouze zanedbatelnou roli v globálních záležitostech. Moc není rozdělena rovnoměrně ani demokraticky a střední Evropa to tuší velmi dobře. Proces poevropšťování se nikdy nemohl stát procesem kulturní »lobotomie« nově integrovaného regionu.

Závěrem

Z globální perspektivy nejsou nacionalismus a euroskeptický populismus na vzestupu jen ve střední Evropě, ale v EU všeobecně. Část příběhu jejich současného úspěchu je kontinuální selhávání evropské levice určit emancipační politiky, a také technokratická podstata evropského projektu neschopná přijmout evropskou různorodost a posunout Unii směrem k demokratičtější a zdravější organizaci. V kontextu střední Evropy je ale situace o dost složitější.

Nacionalismus se ve střední Evropě stává nástrojem legitimních deglobalizačních snah a frustrace z výsledků postkomunistické transformace, která ztratila svoji ideologickou fasádu. Pohled na českou společnost a ekonomiku není tak růžový. Rostoucí význam národního je projevem celkem logického pocitu ztráty, který transformace přinesla. Neoliberální mocenský blok se v současnosti a v reakci na svoji krizi přeskupuje právě pomocí artikulace problému cizího. V jeho zájmu je také to, aby současný imigrační problém, stejně jako hluboké rozpory transformace v českém a středoevropském prostoru, dostávaly podobu kulturní války vedené pomocí populismu. Česká i evropská levice zatím tato pravidla hry kulturní války akceptuje. Vyhrát v ní může jen těžko.

Veronika SUŠOVÁ-SALMINEN

(Psáno pro Tranform! Europe. Autorka je historičkou, trvale žije ve Finsku.)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.6, celkem 33 hlasů.

Veronika SUŠOVÁ-SALMINEN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jirichmelarcik
2016-07-15 19:07
Přemnoho cizích slov složených do jakého si vlastního jazyka nedává
předpoklad širokého pochopení co autorka přeučeně říká. Asi má v
mnohém podnětný pohled na aktuální situaci, ale co naplat, mnoho
čtenářů neosloví.
Reklama
Reklama

Reklama