Dóm sv. Václava v Olomouci

Vrazi, kteří nebudou nikdy odhaleni

Blesk zapálil všechny tři věže v průčelí. Požár v roce 1803 poničil jednu z nejvýznamnějších památek Olomouce. Katedrála sv. Václava zůstala dlouho bez věží. Na jejich dostavbu se dostalo až při novogotické úpravě v letech 1883-92. Průčelí získalo dvě věže. Ta třetí vedle katedrály, vysoká přes sto metrů, byla zcela nová a může se pyšnit rekordem. Je nejvyšší na celé Moravě. To, co sem ale již 710 let poutá pozornost, je zcela jiná událost. Zasáhla naše dějiny také jako blesk. Mladého krále Václava III. v domě kapitulního děkana horkého dne 4. srpna 1306 zavraždili. S ním vymřel více než čtyři staletí vládnoucí domácí rod Přemyslovců po meči.

Historie katedrály ovšem sahá až k samému počátku 12. století, kdy ji jako románský kostel začal stavět Svatopluk, v té době ještě kníže olomouckého údělu. Kronikář Kosmas nešetří při jeho charakteristice tvrdými výrazy. Podle něho byl „zuřivější než tygr a divější než lev“. V době, kdy se bratři, bratranci a strýcové přetahovali o pražský stolec, by to vlastně neznělo až tak podivně. Mnozí z nich se uchylovali k násilí a pak také umírali rukou vrahů. Čím si ale tento, dnes již pozapomenutý kníže, vysloužil takový odsudek?

Požár uhasím zříceninami

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se Svatopluk chtěl zapojit do mocenského boje o nadvládu nad celým českým knížectvím. Po boku pražského knížete Bořivoje II. se dokonce vydal na výpravu do Polska, kde se o moc hrdili rovněž dva bratři. Kníže Bořivoj stranil Zbyhněvovi, podle Kosmy narozenému „ze souložnice“. Boleslav z manželského lože a syn dcery českého krále Vratislava Jitky si to nechtěl nechat líbit. Kde neuspěly zbraně, tam by přece mohly pomoci úplatky. Boleslavův vychovatel Skrbimír se vypravil do českého tábora, aby Bořivojovi II. připomněl příbuzenství obou mužů, „mimo to nabízel mu hotově deset měšců, v nichž bylo tisíc hřiven“. Český kníže se nechal podmazat a zrušil slovo dané Zbyhněvovi. Svatopluk mu změnu strany nevyčítal, v té době by to nebylo tak neobvyklé. Rozzuřilo ho ale, že „nedostal od něho ani haléře“. Spor o úplatek tedy rozkmotřil dříve svorné příbuzné. Olomoucký Svatopluk prý „jsa hrubě uražen a rozpálen hněvem“, odešel se slovy: „Svůj požár zříceninami uhasím.“

A hned začal pracovat na tom, aby vystrnadil Bořivoje II. z pražského stolce. O síle podplácení věděl své, a tak vyslal své zmocněnce k hradním pánům, aby jim nabídli štědré dary. Poprvé v roce 1105 to nevyšlo a musel svou družinu obrátit na útěk zpět na Moravu. Podruhé byl úspěšnější a podpíchl Bořivojova bratra Vladislava, aby proti knížeti vystoupil. Pak se sám zmocnil vlády a „byl dosazen na trůn dne 14.května roku od narození Páně 1107“.

Bořivoj si stěžoval u římského krále Jindřicha V., který využil příznivé situace, aby Čechy ještě více oslabil. Pozval si Svatopluka na kobereček a zajal ho. „Ale poněvadž se darmo tluče holou rukou na dveře královské, zato však ruka podmazaná láme diamant, slíbil králi deset tisíc hřiven stříbra,“ popsal Kosmas další část středověké úplatkářské aféry. Staviteli olomouckého kostela sv. Václava nemohl zapomenout, že po návratu do vlasti oloupil svatostánky a kláštery, aby mohl splatit většinu ze slíbené sumy.

Kdo zrazuje, snadno uvěří tomu, že je zrazován. To se stalo i Svatoplukovi. Vzal za směrodatné zvěsti, že předák Mutina z rodu Vršovců po dobu, kdy doprovázel římského krále do Panonie čili Uher, nedostatečně bránil zemi proti vpádu Bořivoje II. Pokud se nám tedy z přítmí dějin vynoří Svatoplukovo jméno, zpravidla ho spojujeme hlavně s vyvražděním Vršovců. Na ty, kteří podle Kosmy neoprávněnou pomstu přežili, také padá podezření, že v září roku 1109 zosnovali vraždu knížete. Ten tehdy opět válčil po boku Jindřicha. Když se za soumraku vracel z jeho stanu obklopen družinou, vyloupl se od košatého dubu u cesty stín.  „... vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým vypětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí, do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici,“ uvádí Kosmas. Kronikář zaznamenal, že se mezi lidmi vypravovalo, že onoho neznámého bojovníka poslal Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců. Říkalo se to, ale zrovna tak mohlo jít o úmyslně vypuštěnou fámu. Důkazy o tom, kdo hodil kopí a kdo ho k tomu navedl, chybějí. Smrt Svatopluka se hodila i řadě jiných mocichtivých mužů.

Pamětní deska připomínající Jindřicha Zdíka

Biskup se ukrýval ve křoví

Ve stavbě olomouckého kostela pokračoval Svatoplukův syn Václav. V roce 1130 ho předal olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi, patrně nejvýraznější a nejvlivnější osobnosti své doby. Ten ho v roce 1131 vysvětil, i když dílo ještě nebylo dokončeno. To se podařilo až o deset let později. Tehdy se stal kostel katedrálou, čili biskupským kostelem. I když prošel řadou přestaveb, dodnes je památka biskupa Zdíka zachována na pamětní desce v tomto dómu.

Muž, kterého zvali na nejvýznamější evropská jednání a radili se s ním mnozí vládcové, ale také čelil vražedným úkladům. Jejich zosnovatele tentokrát kupodivu známe. Nejspíš proto, že Jindřich Zdík vyvázl a mohl strůjce označit. Pifku měl na něho Konrád Moravský, jemuž se nepovedl pokus svrhnout ze stolce knížete Vladislava II., pozdějšího krále Vladislava I. Vojenskou pomoc obležené Praze sehnal právě olomoucký biskup. Konrád se chtěl pomstít a v roce 1145 vyjel naproti biskupovi, který se vracel do Olomouce. Snažně ho prosil, aby mu u Vladislava vymohl milost. Jindřichu Zdíkovi se pokání bývalého odbojníka zamlouvalo a pomoc přislíbil. Pak se v poklidu uložil v biskupské vsi ke spánku, aniž by postavil hlídky. Konrád místo odpočinku obklíčil.

Ozbrojenci přitáhli k potoku, který je odděloval od spáčova domu. Podle kronikáře Vincencia „tu jeden jako z vnuknutí Páně na znamení, aby mohl svrchuřečený biskup uniknouti, zanotoval válečnou píseň“. Letopis naznačuje, že vražda muže církve byla pro prostého vojáka příliš velkým soustem. Jiná verze praví, že jen nevydržel napětí před útokem. Každopádně zpěv vyburcoval průvodce Zdíka. „...někteří zbožní mužové z jeho družiny ho zabalili jen do kožešin, jimiž byl přikryt, obuli do prostých škorní a pomohli mu přes plot u domu. Poodešel jen kousek odtud a modle se schoval se v křoví a sněhových závějích,“ líčí únik Vincencius. Konrádovi zbrojnoši biskupa neobjevili a vybili si zlost na jeho doprovodu. Ráno se Jindřichu Zdíkovi podařilo zastavit sedláka, který ho v přestrojení odvezl do Litomyšle. Odtud spravil o svém přepadení Vladislava, který ho pod vojenskou ochranou odvezl do Prahy. Samotný papež dal za tento čin Konráda do klatby a pražský kníže mu poplenil jeho moravský úděl. Jindřich Zdík zesnul v roce 1150. Až do 19.století se nevědělo, že po něm zbyla významná památka, pozůstatky biskupského domu. Ten byl dlouho považován za přemyslovský palác a až nejnovější výzkumy ukázaly, že z nádherných románských sdružených oken vyhlížel biskup Jindřich Zdík.

Mnoho podezřelých, pachatel neznámý

Katedrálu v roce 1265 postihl zničující požár, po němž byla od základů přestavěna v gotickém stylu. Z původní stavby posvěcené Jindřichem Zdíkem prakticky nic nezbylo. Do areálu na dnešním Václavském náměstí v Olomouci přijel v srpnu roku 1306 Václav III. a znaven poledním žárem si šel odpočinout. Když osaměl, využil toho neznámý nájemný vrah. Ve Zbraslavské kronice se píše, že král byl zraněn třemi smrtelnými ranami. „Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal, a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova,“ uvedl autor kroniky Petr Žitavský. Ve vinu ubitého pána z Botenštejna ovšem také, tak jako mnoho jiných po celých více než sedm set let, nevěřil. „Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti,“ napsal Petr Žitavský. A my už víme, že se ho nikdy nepodaří vypátrat. Nešťastný Durynk totiž byl nejspíš nepohodlným svědkem vraždy, kterou přiběhl s předmětem doličným v ruce oznámit. To, že se nůž ihned ztratil, aby ho nikdo nepoznal, svědčí rovněž o zahlazování stop.

Těch, kteří mohli mít zájem na smrti Václava III., bylo víc. Tak třeba římský král Albrecht Habsburský, který ihned po obdržení zprávy vrhl do Českého království a na uvolněný trůn   dosadil svého syna Rudolfa. Nebo Vladislav Lokýtek, který se chtěl ujmout polské koruny místo Přemyslovců. Ostatně Václav III. odjel do Olomouce, aby se postavil do čela vojenské výpravy za záchranu svého panování v Polsku. V podezření jsou i někteří čeští šlechtici, kteří na mladém králi v opilosti vymánili hrady a další panství. Jenže Václav III. již vystřízlivěl a požadoval, aby původní královské statky vrátili. Pachatele úkladné vraždy posledního Přemyslovce už s jistotou nedokážeme označit.

Církevní areál u dómu sv. Václava se v dalších staletích dál rozrůstal. V sousedství byla například postavena kaple sv. Anny, kde se v minulosti konaly volby olomouckých biskupů a arcibiskupů. Stavby sloužící církvi postupně překryly většinu pozůstatků po zdejším bývalém přemyslovském hradu. Novodobá vysoká věž u katedrály jako by představovala zdvižený prst varující před přehnanými mocenskými ambicemi, které přinášejí aktérům i nevinným lidem zkázu.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 22 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.