Družstva v běhu času

Ekonomický subjekt socialismu

Zánik sovětského bloku a rychlá privatizace jeho zestátněné ekonomiky znamenaly satisfakci mj. pro teoretika družstevního socialismu Eduarda Bernsteina, který v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie prokazoval, že státní ekonomika nemůže konkurovat ekonomice privátní. Na příkladu tehdejší německé ekonomiky uvádí: »O velikosti úkolu, který by nastal státu či státům s převzetím… (německých) podniků, si uděláme představu, když uvážíme, že v průmyslu a obchodu jde o několik set tisíc podniků s až šesti miliony zaměstnanců, v zemědělství o více než tři sta tisíc podniků s pěti miliony dělníků. Jakou plností rozhledu, znalosti věci a správného talentu musila by být obdařena vláda anebo národní shromáždění, aby zvládla řízení anebo hospodářskou kontrolu takového obrovského organismu?«

Sociální demokraté přijali ideje socialistů, zejména Francouzů J. Proudhona, L. Blanca a Ch. Gidé a Němců F. Lassala a E. Bernsteina, a místo revoluce a zestátnění nabízeli variantu evoluční transformace kapitalistického státu v socialistický. Za ekonomický subjekt socialismu považovali družstvo, tedy podnik demokraticky vlastněný a spravovaný jeho zaměstnanci, kteří tak pobírají spravedlivou mzdu a prostřednictvím družstevního podílu jsou i jeho spoluvlastníky. Byli si jisti, že tento typ vlastnictví v konkurenci s kapitalistickými protějšky zvítězí, a tak se evolučně vytvoří ekonomický předpoklad socialismu. A nebyly to naděje vůbec liché.

Družstevní epopej

Téměř čtyři desetiletí od roku 1850 byly dobou velkých nadějí i hořkých zklamání. Družstva sice spontánně vznikala, ale také nezadržitelně hynula, a když dosáhla úrovně továrny, zanikala na dezorganizaci, demoralizaci a neschopnost řízení. Bernstein poznamenává, že výrobní společenstva založená v letech šedesátých téměř všude vyšla na zmar.

Hledala se různá vysvětlení a dokonce se obviňoval znemravňující vliv kapitalistického světa, v jehož prostředí družstva podnikala. Zajímavý postřeh přináší právě Bernstein, citující Marxe, když napsal: »Aby se zabránilo, aby se společnosti kooperativní nezvrhly v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli by dostat všichni dělníci v nich zaměstnaní – ať akcionáři, ať nikoliv – podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.«

Co tehdy zjevně chybělo, byly družstevní manažerské elity a organizační zkušenosti. Peněz však společenstva postupně shromáždila dost. Např. anglická družstva disponovala více než 100 miliony dolarů a dobrovolné pomocné pokladny a odborové jednoty již nevěděly, kam své nahromaděné fondy vložit. Dokonce měly příležitosti koupit si za přiměřenou cenu stávající a kvalitně fungující továrny. Financemi tedy disponovaly, ale současně si byly vědomy, že chod továrny organizačně nezvládnou. Ale i přesto některá družstva dokázala mít při osmihodinové pracovní době stejnou produktivitu jako jejich kapitalistický soused, kde se pracovalo dvanáct hodin, a tak ho donutila snížit pracovní dobu na osm hodin.

Ke konci století byly tyto problémy zvládnuty a nastal nevídaný družstevní boom. V Německu hodnota výrobních družstev v roce 1894 činila 99 milionů marek a za pouhé tři roky, v roce 1897 to byl již téměř dvojnásobek – 187 milionů marek. U konzumních a nákupních družstev se tato hodnota rovněž zdvojnásobila z 50 milionů na 122 milionů.

Obrovským tempem rostla i kapitálová moc britských družstevníků. Jejich majetek se za deset let zdvojnásobil a dosáhl hodnoty 20,4 milionu liber šterlinků, třebaže pracovní síla stoupla početně méně, takže vysoce vzrostla produktivita.

To byla tak úžasná čísla, že vznikala otázka, kde se tento růst zastaví. Nadšenci dokonce vypočetli, že kdyby britská družstva své zisky hromadila, místo aby je vyplácela, tak by byla za dvacet let schopná skoupit veškerou půdu v zemi se všemi domy a továrnami.

Socialistické vlně se neúspěšně postavil kancléř Bismarck. Jednak perzekucí sociálních demokratů a současně svou koncepcí sociálního státu (»Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říct – uplatit ji státem«). Takže když v roce 1898 Charles Gide vyhlásil stoletý program socializace a vzniku družstevních republik, nešlo vůbec o utopii.

Tyto naděje zcela zablokovaly první světová válka a bolševická revoluce v Rusku. Dějiny socialismu se pak téměř sto let pohybovaly po slepé koleji. Nicméně čeští družstevníci dokázali ještě do roku 1900 vybudovat Národní divadlo, Petřínskou rozhlednu a stavebně náročnou železnici Posázavský Pacifik (Praha-Dobříš-Čerčany) a hned po vzniku ČSR i pražskou zoo.  Na družstevní aktivity bylo v ČSR napojeno šest milionů občanů!

Všechny zásadní aspekty socializace postihl v geniální zkratce A. Hampl, který v roce 1930 na sjezdu ČSSD prohlásil: »Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií a s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.«

Nahradí-li se v Hamplově textu slovo dělník slovem pracovník, pak jde o teze zcela aktuální.

Západní sociální demokracie zrazují socializaci

Po roce 1945 myšlenka družstevního socialismu zdaleka nezanikla, nicméně jen vegetovala na pozadí gigantického ideologického a ekonomického střetu a mimo zájem levicového mainstreamu. Když například španělské Baskicko začínalo po získání autonomie v roce 1979 svůj vlastní politický život, tak se soudilo, že družstevní hnutí nemůže být zařazeno mezi žádný politický směr, poněvadž by to bylo proti jeho vlastním stanovám. Nicméně – vzhledem k socializaci a demokratizaci vlastnictví, řízení, zdrojů a vědomostí – bylo logicky usouzeno, že družstvo je subjektem socialistickým; a to v tom nejhlubším a nejvznešenějším smyslu slova socialistický.

Západní sociálně demokratické strany většinou totálně selhaly. Pravice, aby zabránila marxistickým revolucím, ustoupila a jako vějičku předhodila sociální stát. Sociální demokraté do této bismarckovské léčky upadli a pod záminkou rozchodu s marxismem zcela zradili program svých zakladatelů. Smutnými hrdiny socanského renegátství se stali Blair se svou New Labour a její »třetí cestou«; i kancléř Schröder poznámkou, že »neexistuje žádná kapitalistická nebo socialistická ekonomika, ale pouze ekonomika dobrá nebo špatná…«

Československo 1948–1989: vznik družstevních gigantů

V Československu se po roce 1948 staly prioritou státní podniky a tzv. JZD (Jednotná zemědělská družstva); zcela zaniklo družstevní finančnictví. JZD byla ovšem pseudodružstvy, poněvadž jim byly upřeny významné principy družstevní identity, mj. autonomie a nezávislost (na vládních orgánech či politických stranách).

Mimo jakýkoli zájem zde však podnikala i některá prvorepubliková družstva! Např. družstvo Štuko, a dokonce i historicky první české výrobní družstvo Kovo Věšín, které – založeno 1892 pod názvem První výrobní družstvo cvočkařské pro Věšín a okolí – jen měnilo název dle změn výrobního programu. Jako družstvo přežilo mocnářství, Hitlera i reálný socialismus. Zardousila ho až sametová revoluce: přesně po sto letech existence bylo z pragmatických důvodů transformováno na Kovo Věšín, s. r. o.

Pozoruhodný vývoj však nastal od sedmdesátých let, a jeho motiv přitom nebyl ideologický, ale čistě pragmatický. V JZD byl v zimních obdobích nadbytek pracovní síly, a státní plánovači – přesně podle prognózy Bernsteina – nedokázali zemědělcům naplánovat rozumnou aktivitu. Situace se řešila povolením tzv. přidružené výroby, která zemědělcům umožňovala přes zimu fakticky svobodně podnikat. Tato akce přinesla dva překvapivé výsledky.

V družstvech oproti státním podnikům prudce vzrostla produktivita, a poněvadž zemědělci podnikali ve stavebnictví i průmyslových oborech, venkov se v životní úrovni i kvalitě bydlení rychle vyrovnal městům!

Druhým překvapením byl vznik družstevních gigantů, z nichž nejznámější Agrokombinát Slušovice nejen podnikal v zemědělství a v průmyslové výrobě včetně počítačové techniky, ale zřídil si i vývojová pracoviště a provozoval dokonce vlastní banku. Dnes by měl podle odhadů roční obrat 150 miliard korun.

A byť se z hlediska principů družstevní identity stále jednalo o rádoby-družstva, je mimo jakoukoli pochybnost, že vývoj by šel směrem dalšího rozvoje i kultivace družstevnictví. Tedy cestou socializace!

Cílevědomé útoky

»Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím… naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát.« (Václav Havel)

Krátce po projevu Václava Havla začal nový režim s cílevědomými a soustavnými útoky s cílem potlačit, paralyzovat a zničit české družstevnictví. Byly to akce legislativní, správní a mediální včetně perzekuce (dlouhodobá policejní a soudní perzekuce předsedy slušovického Agrokombinátu, docenta Františka Čuby).

A zatímco ČSSD za téměř třicet let vůbec nepochopila, že 17. listopad 1989 a zánik sovětského bloku jsou vítězstvím sociálnědemokratické ideologie, byla to KSČM, která fakticky (vědomě či bezděky, ale logicky) přijala socialistický odkaz a štafetu prvorepublikové ČSSD.

Na II. sjezdu v roce 1992 totiž KSČM přijala následující program: »Programovým cílem KSČM je vybudování moderní socialistické společnosti; …socialistickou tržní ekonomiku, …opírající se o hospodářskou demokracii, …s využitím samosprávných podnikatelských forem a zaměstnanecké účasti na majetku, na zisku a na řízení podniků.«

To je prakticky přesně totéž, co prohlásil Antonín Hampl! Chybí tam jen zmínka o družstevnictví a jeho poslední teze, že »socialisace je nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice«.

A KSČM se rázem stala terčem politické perzekuce! Dokonce i od strany, která se měla naopak chovat s maximální solidaritou. Hned v roce 1993 totiž soc. dem. Bismarckové a jejich klienti či užiteční idioti přijímají (a v roce 1995 upřesňují) sjezdové usnesení, kde si zakazují spolupráci s KSČM…

František STOČES

(Autor je od roku 1992 členem ČSSD a příznivcem platformy Doleva ČSSD! a členem Alternativy zdola)

FOTO - archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4, celkem 23 hlasů.

František STOČES

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama