Dům v Petrovce zničený minou ukrajinské armády
Donbas - vítězství bude naše. Podruhé na Donbasu

Tři dny s humanitární organizací Poběda (1.)

Má druhá cesta na Donbas, do Luhanské lidové republiky (LLR) a Doněcké lidové republiky (DLR), začala 4. srpna a je naplánována do 7. září. Přijel jsem opět na pozvání svých dobrých přátel z města Alčevsku v LLR. Do Alčevsku jsem po úmorné cestě autobusem z Rostova na Donu dorazil večer. Přivítání s přáteli bylo velké a radostné. Povídání o tom, co se událo od mého dubnového odjezdu z Donbasu, nebralo konce.

Přijížděli mě pozdravit další přátelé. K »doče« Bohdance Něščeret dorazili i přátelé z Doněcku, z humanitární organizace Poběda (Vítězství), aby si od Bohdanky odvezli mnoho balíků humanitární pomoci, kterou v Alčevsku organizovala a sbírala pro trpící rodiny, žijící v okrajových čtvrtích Doněcku, které jsou denně ostřelovány ukrajinskou armádou. Tito lidé mně nabídli, abych jel do Doněcku s nimi a mohu v okrajových čtvrtích navštívit trpící rodiny a účastnit se předávání humanitární pomoci. Nabídku jsem samozřejmě přijal a odjel s nimi do Doněcku, do jeho Petrovského rajónu (Petrovky). Tak se mi naskytla příležitost poznat »druhý svět«, svět války.

Cesta z Alčevsku do Doněcku

Vadim, Lika a Ljola z Pobědy jsou dobří společníci. Cestou mi vykládali o situaci v okrajových čtvrtích Doněcku a o Pobědě. Ta je jednou z mnoha humanitárních organizací, která sbírá od dárců potřebné věci (hlavně trvanlivé potraviny, šatstvo, hygienické potřeby, léky, hračky) a rozváží je strádajícím rodinám v ostřelovaných oblastech. Vadim je z Moskvy a jak začala na Donbasu válka, přestěhoval se na Donbas a pomáhá lidem. V Petrovce mu přidělili starý rodinný domek v místní části Šachta Čeljuskinců, v němž bydlí a který slouží i jako sklad věcí. Cesta, i když silnice mnohde připomínala tankodrom, rychle ubíhala. Jeli jsme přes město-hrdinu Debalcevo (zde je i hranice mezi LLR a DLR, přes níž jsme bez problémů projeli) a přes města Uglegorsk (v bojích v únoru 2015 bylo téměř zničeno a dokonce se uvažovalo, že už nebude obnoveno), Jenakijevo, Charcyzk a Makejevku. Vadim dovezl Liku a Ljolu domů v centru Doněcku a pokračovali jsme do Petrovky.

Život v Petrovce

O Petrovce jsem dosud jen slyšel. Patří k oblastem často ostřelovaným ukrajinskou armádou. Petrovský obvod leží na západě Doněcku, 15 kilometrů od jeho centra. Skládá se ze čtyř sídlišť a osmi místních částí. Žije v něm 85 000 obyvatel. Nejzápadnější část obvodu, místní část Trudovské, je obklopena ze tří stran Ukrajinou a také trpí ostřelováním nejvíce. V Petrovce je mnoho zničených a poškozených domů, od začátku tzv. příměří v únoru 2015 zde zahynulo a bylo raněno několik obyvatel. V Petrovce utichá veškerý život v 18 hodin. Jedou poslední autobusy, zavírají obchody. Lidé se vrací domů a jsou připraveni běžet do krytů. Do sklepa svého domu, nebo do centrálních velkých krytů. Pokud začne střelba, všude se zhasnou světla. Přijeli jsme s Vadimem kolem osmé večer k Šachtě Čeljuskinců. Šachta byla založena roku 1913, kolem ní vznikla osada. Nedaleko je velký kryt. Již se začalo stmívat. Před krytem stálo několik lidí z 15členné rodiny Petrušenkových (rodina má 7 dětí ve věku 4 měsíce až 16 let), žijících v nedalekém domku. Budou trávit v krytu další noc, protože několik minulých byla Petrovka ostřelována. Ukrajinské pozice jsou 3 - 4 kilometry. Sešli jsme s Vadimem do krytu. Překvapila mě jeho rozlehlost - dvě velké místnosti - a velké chladno. Zatímco venku bylo 30 stupňů Celsia (přes noc neklesá teplota pod 25), v krytu bylo tak 10 stupňů. V každé místnosti bylo místo asi pro 30 lidí. Stěny byly popsány různými vlasteneckými nápisy. V krytu bylo pět lidí. Ale když se začne střílet, kryt je plný. Dvě malá děvčátka Petrušenkových Táňa a Máša (3 a 5 let) už spala. Jejich babička začala plakat a ptala se, kdy už skončí to peklo. Nabádala nás, abychom přišli do krytu, jestli začnou Ukrajinci střílet. Začínají po setmění, většinou mezi 21. a 23. hodinou. A ostřelování trvá i do 4. ranní. Cestou k Vadimovu domku jsme se stavili u Petrušenkových. Dostali jsme večeři. Tématem rozhovoru bylo, zda tuto noc budou střílet. Strach ale na lidech vidět nebyl, na střelbu jsou zvyklí. To já se necítil při představě nočního ostřelování nejlépe. Pro jistotu šli další členové rodiny s dekami do krytu. Cestou domů mi Vadim ukazoval zničený obchod. Před třemi dny na něj dopadla mina. Vadimův domek byl 10 let prázdný, v roce 2014 do něj vletěla mina. Vadim zde bydlí od března 2016. Opravil střechu, udělal vodovodní přípojku, vytapetoval (na tapetách je mj. i obrázek Prahy). Domek v zahradě je nevelký, ale má předsíňku, koupelnu, kuchyň a tři malé pokoje. Spodní části oken jsou zabedněné (ochrana proti roztříštěnému sklu). Vybaven je zatím jen skromně. Suché WC je na dvoře. Dva z pokojů slouží jako sklad. Otázka této noci zněla: Půjdeme do krytu? Ve 22.30 začali ostřelovat Trudovské, tři kilometry od nás. Do krytu jsme nešli. Druhý den, v sobotu 6. srpna, jsme jeli do centra Doněcku. Vadim tam předal na ústředí humanitárních organizací dokumenty (ofocené pasy a seznam příjemců pomoci se seznamem věcí). Odvezl si další balíky. Pak jsme se šli podívat na dvoukilometrovou Dětskou železnici z roku 1972 (stanice Pionýrská a Hornická obsluhují děti 5. - 11. tříd ZŠ) a na sochu Sergeje Bubky (rodáka z Luhansku, dodnes držitele světového rekordu ve skoku o tyči 614 cm (1994), nyní předsedy ukrajinského olympijského výboru).

Ljola, Vadim a Lika z Pobědy

Znovu u Petrušenkových

Po návratu na Petrovku jsme navštívili opět rodinu Petrušenkových. Dnes už do krytu nepůjdou. Snad nebudou střílet. Jelikož Vadim ještě nemá zaveden internet, šli jsme k sousedům Spalatovým. Sedmičlenná rodina (čtyři děti) je také příjemcem humanitární pomoci. Seděli jsme na zahradě, krásná teplá noc s hvězdami, ptáci zpívali, krásné ticho. Ale zrádné. Paní Oksana vyprávěla, jak přiletěla mina před třemi měsíci kousek za jejich zahradu. Loni v únoru jí shořely všechny elektrické přístroje. Při ostřelování chodí do sklepa. Někdy je to prý peklo na zemi. Tu noc ostřelovali od 22.30 letiště a od jedné hodiny pálili opět po Trudovském. Byly to velmi silné výbuchy. Ráno v neděli 7. srpna nám sousedka, která si přišla pro věci na malé děti, oznámila, že v noci spadla mina na Trudovském do domu. Žena zahynula, muž byl raněn. Dopoledne si přijela vybírat věci babička se čtyřmi dětmi z nedaleké Alexandrovky. Osud této rodiny je také krutý. Máma dětí bojovala mezi vlastenci a zahynula. Staly se sirotky. Babička si vzala do péče Ruslanu (14) a Danila (12), strýc Andrej a teta Olja Dášu (11) a Kirila (9). Pro věci přijeli i další lidé.

Alexandrovka

Odpoledne jsme jeli do domu, kde bydlí vojáci. Přivítal nás velitel. Na zahradě vojáci čistili zbraně. Vyprávěli o příhodách na hranici. Např. jak se ukrajinští vojáci po službě převlékli do civilu a večer šli do Alexandrovky do hospody na pivo. Samozřejmě byli zadrženi. Nebo vyprávěli o špatných zbraních Ukrajinců. Dělali si z nich legraci. Pak jsme naložili humanitární pomoc a odjeli do Alexandrovky. Ta leží jižně od Petrovky a také je často ostřelována. Od »příměří« v únoru 2015 zde zahynulo 10 lidí a bylo zničeno či poškozeno 300 domů. Za hranicí je ukrajinská Marjinka. Je tu i hraniční přechod mezi Ukrajinou a DLR. Loni zde najel autobus na minu, zahynulo mnoho lidí. Přijeli jsme ke kostelu. Přivítal nás pop. Po složení pytlů s pomocí nás pozvali na oběd. Za dlouhým stolem v jídelně obědvalo na 40 lidí, mužů, žen i dětí z vesnice. Byl totiž církevní svátek, uplynulo 13 let od smrti předchozího popa. Po obědě jsem promluvil před občany Alexandrovky shromážděnými v jídelně. Řekl jsem jim o své jarní cestě na Donbas, o svých reportážích v Haló novinách (noviny s články jsem jim ukázal), o založení Společnosti přátel Donbasu a její podpoře lidu Donbasu, o chystané humanitární pomoci Donbasu a dalších chystaných aktivitách. Lidé moc děkovali za pomoc a podporu. Zajeli jsme ještě na návštěvu k početné rodině Litvinových (7 dětí), také příjemci pomoci. Večer stříleli už od pěti, ale bylo to vzdálené...

Miny na výsypce

V pondělí 8. srpna jsme se šli koupat do zatopeného dolu. Kolem výsypek, čas od času jsme našli krátery po minách a kovové zbytky min. Byly to důkazy, že je zde nebezpečno. Po koupání jsme se vrátili k Vadimovi a já se rozloučil. Poznal jsem svět války a hrůzy (sám jsem naštěstí ostřelování nezažil) a život lidí v něm. Seznámil jsem se s několika početnými rodinami. Jsou vděčné za jakoukoliv pomoc. Poznal jsem práci humanitární organizace. Přes obtížné podmínky žijí všichni zdejší lidé v naději, že válka brzy skončí a začne normální život.

Jaromír VAŠEK,

Petrovka, Alexandrovka, Doněck

FOTO - autor


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2.7, celkem 66 hlasů.

Jaromír VAŠEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama