Zámek ve Studénce

Lakomá mlynářka, která neměla co do úst

Ve mlýně bývalo veselo. Klapal u cesty ze Studénky do Albrechtiček. Krajánci zde nacházeli vlídné přijetí, práci a vytoužený chléb. Když se ale řeka rozvodnila, nebo naopak kraj sužovalo sucho a voda ve strouze k mlýnskému kolu vyschla, musel mlynář přestat mlít. Těžko pak dával dohromady tolary, které po něm vrchnost požadovala. Majitelé vsi, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1436, se často měnili. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 ztratili zdejší majetek Pražmové. Jako konfiskát koupil Studénku v roce 1634 Václav z Vrbna. Nic nedbal na to, že obec byla v opavských zemských deskách zapsána jako samostatný rytířský statek, a připojil ji ke svému fulneckému panství. To už ale mlynář Pauska nezažil.

Na počátku třicetileté války táhli krajem vojáci znepřátelených armád a všichni chtěli jediné. Jíst. Žoldnéřům bylo jedno, jak si potraviny seženou, protože jejich velitelé jen zřídka dokázali zajistit dostatek proviantu. „Nemám, opravdu nemám,“ dušoval se mlynář, když ho v roce 1624 přepadli. „V hrdlo lžeš!“ řvali vyhladovělí ozbrojenci. Kde je mlýn, tam musí být přece mouka! „Což nevidíte, že se pro velké horko voda ztratila? Nikdo sem obilí nevozí,“ snažil se jim vysvětlit zoufalý Pauska. Ani při mučení nic nevyzradil. Nebylo co. A tak ho naštvaní lupiči usmýkali za koněm.

Proklel ji za pravdivou odpověď

Mlynářova manželka Maryna se spasila útěkem do houštin. Uchránila si život, ale na jak dlouho? Ve vypleněné vsi zůstalo jen pár obyvatel. Chyběly ruce, které by osely a sklidily většinu polí. Maryna často marně vyhlížela povozy, na nichž by lidé z okolí přiváželi obilí. Jenže představa o blahobytném životě ve mlýně přetrvávala. A tak na vrata často bušili pocestní, aby si vyprosili krajíc chleba. „Sama nemám co do úst!“ odbývala je Maryna. Říkala pravdu, ale nikdo nechtěl věřit, že se u jejího stolu nemůže zadarmo nadlábnout. „Jen se podívej, jak jsme odraní a hubení,“ snažili se v ní vzbudit soucit. „Všude kolem jsou opuštěná stavení. Jděte a obdělejte půdu. Pak se nám všem bude dařit dobře,“ pokoušela se je mlynářka přesvědčit, aby pracovali. Jenže pocestným se nechtělo dřít, aby získali skývu chleba, kterou přece mohli dostat darem.

Dorazili do vsi, která se jen těžko vzpamatovávala z drancování. Snad zůstal stát dřevěný kostel sv. Bartoloměje, původně postavený v 15.století. Ještě v roce 1613 byl obnoven a jeho podlaha vydlážděna cihlami. Ty ovšem něco stály a vrchnost nehodlala náklady uhradit. A tak prý obyvatelé Studénky výměnou za položení podlahy neboli dlažky dali Pražmům jednu ze svých pastvin. Ta byla přeměněna na rybník, kterému se prý podle této transakce začalo říkat Podlážka.

Pocestní, kteří u Maryny neuspěli, se snažili vloudit do vesnických stavení. „Ta vaše mlynářka je ale lakomá!“ pomlouvali ji. „Ba,ba,“ pokyvovali sousedé. Příliš se nezamýšleli nad tím, že ve mlýně stěží mohou zbohatnout, když tam melou tak málo. Jak už to tak bývá, pomluva se uchytila. „Je to lakotná ženština,“ po čase roznášeli klepy o strádající Maryně i vesničané.

Jednou k mlýnu dokulhal vysloužilý voják. „Nic k snědku nemám. Vidíš snad, že by se kolo otáčelo?“ vyjela na něho hospodyně, která žádostí každého kolemjdoucího o jídlo měla už dost. Bývalý žoldnéř se s tím však nespokojil. Začal mlynářce nadávat a za její údajné lakomství ji i mlýn proklel. A vskutku. Zanedlouho se přihnala bouře. Lijavec rozvodnil řeku, která mlýn i s mlynářkou smetla. Nikdo z místních však pohromu neviděl. Když voda opadla, nenašli tam ani třísku. A tak se začala šířit pověst, že se stavení za trest za lakotu Maryny i s ní propadlo.

Málem se rozpadl, vlastně zřítil také nový kostel sv. Bartoloměje, budovaný nad tím starým ve druhé polovině 19.století. To bylo slávy, když ve vykopaných základech byly v roce 1874 položeny dva základní kameny. V brožuře Hledání ztraceného času o sakrálních stavbách ve městě Studénka se píše: „Roku 1875 práce pokračovaly, byly však přerušeny poté, co se na východní straně věže, v místech, kde je malé okénko, objevila trhlina.“ Pak se zřejmě hledal způsob, jak zabránit rozpadu věže. V roce 1878 byla po celé délce zesílena a mohlo se dál stavět. Novogotická stavba byla vysvěcena v říjnu 1880 a v listopadu zbořili starý kostelík.

Chtěl pro dceru hraběte a tím ji odsoudil

Město Studénka vzniklo v roce 1959 sloučením po staletí samostatných obcí Studénka a Butovice. Ve druhé jmenované vsi také býval od 15.století dřevěný kostelík. Kamenný, pozdně barokní zde ale postavili už v letech 1775-81. Známou se však stala hlavně kaple sv. Anny založená v roce 1540.  Vyžádala si to prý sama světice, přesněji její obraz. Byla to sv. Anna, která vyslala do houštin nedaleko butovické fary straky? „Ten skřehot se nedá vydržet!“ zoufal si farář, že ho hlasití ptáci budí a ruší ho i přes den. „Však já se vás zbavím!“ rozhodl se křoví vysekat. Nu ano, při té příležitosti v něm našel zašlý dřevěný obrázek sv. Anny. Vyčistil ho a dal v kostele na oltář. Počínání obrazu připomíná jiné pověsti o založení kaplí a klášterů. Do rána zmizel. Farář ho objevil na místě původního nálezu. Když se tvrdohlavý obraz noc co noc sám stěhoval, duchovní to konečně pochopil jako výzvu ke stavbě svatostánku. Přes oblíbenost poutí nakonec kaple zchátrala. Když v ní před polovinou 19.století propukl požár, byla z moci úřední uzavřena a zbořena. Později se sehnal potřebný obnos, aby se mohlo v roce 1851 začít se stavbou nové kaple.

Model koněspřežné dráhy

Také v Butovicích měli svou hororovou pověst, která zpočátku navazuje na oblíbenost kultu sv.Anny. Tím jménem tady pokřtili mnoho dívek. Jednou z nich byla před více než třemi stovkami let dcera sedláka Jury Vápeníka. Ten získal své příjmení podle toho, že každoročně rozvážel žádaný štramberský vápenec po moravských a polských městech. Když se vracel na svou usedlost, vždy měl měšec plný stříbrňáků. „Má dcerka bude bohatou nevěstou! Sám hrabě by mohl požádat o její ruku!“ vytahoval se před sousedy. Jenže Anička měla oči pro pláteníkova Ferdu. O svatoanenské pouti tancovala jen s ním. Otce to rozlítilo. Zavolal si Ferdu do šenku a tam se na něho obořil: „Co chceš po mé dcerce, ty žebroto?“ Ferda napřed urážku přešel a klidně odpověděl: „Její ruku.“ Vápeník se roztřásl hněvem: „To ji raději dám svému psovi Sultánovi! Pro tebe jsem Aničku nevychoval.“ Pláteníkův syn zbledl: „To neříkejte, sousede.“ Jenže Jura byl v ráži. „Ale ano, její ruku dám psovi a ne tobě!“ Namyšlený sedlák netušil, že bude krutě vyslyšen. Příští rok se zase vydal s povozem na cesty. Butovice mezitím zasáhl mor. Když se jednou k večeru vrátil, vyběhl mu naproti jeho pes Sultán. V tlamě nesl cosi tmavého. „Copak to máš?“ ptal se Jura. Když na předmět padlo světlo lucerny, ztuhl. Pes mu přinesl zčernalou ruku jeho dcerky, která při epidemii zemřela. Ještě se jí na prstě blýskal prsten s rubínem, který jí koupil, aby nesmutnila po Ferdovi a líbila se hraběti.

K cestě potřebovali policejní povolení

Zámek ve Studénce stál už v roce 1705, ale k jeho přestavbě došlo v roce 1750. V letech 1860-63 k němu přistavěli věž a vížku. A právě sem směřuje většina návštěvníků města. Po točitém schodišti vystoupají do prostor unikátního Vagonářského muzea. Podnětem k jeho založení byla úspěšná výstava k 55. výročí zahájení výroby železničních vozidel ve Studénce, která se uskutečnila v roce 1956 v prostorách závodního hotelu. V podniku založeném Adolfem Schustalem, synem zakladatele kopřivnické vagónky a později automobilky, se první kotlový vůz dokončil v březnu roku 1901. Expozice muzea našla vhodné umístění na zámku, který obec odkoupila od posledního šlechtického majitele už v roce 1936.

Historie však nezačíná založením zdejší vagónky, ale provede zájemce dopravou před vznikem železnic a počátky kolejové dopravy. Modely vozů koněspřežné dráhy ukazují, jak se zrychlila zejména přeprava nákladu. Budování první rakouské parostrojní železnice zvané Severní dráha císaře Ferdinanda provázely velké finanční výdaje a tím i potíže soukromého investora. Později se do budování dráhy vložil stát. Na informačních panelech si mohou návštěvníci přečíst zajímavosti ze zahájení přepravy osob: „Cestující, kteří chtěli použít železnici, si nejprve museli opatřit policejní povolení k cestě a teprve poté si mohli zakoupit jízdenku, která byla zároveň místenkou. Při vstupu na nástupiště odebíral vrátný cestujícím kupóny jízdenek, které byly z měkkého papíru a neproštipovaly se. Průvodčí revidoval jízdenky ihned po vstupu cestujících do vlaku a při výstupu jim projeté jízdenky odebíral.“ I tak se to ale vyplatilo. Cesta vlakem na trati Vídeň-Brno trvala čtyři a půl hodiny, zatímco cesta spěšným poštovním vozem, který byl nejrychlejším nekolejovým dopravním prostředkem, zabrala čtrnáct hodin. Několik modelů vagónů ukazuje, že pro méně movité pasažéry nešlo o žádné pohodlí. Třeba osobní vůz III.třídy vyrobený v roce 1871 neměl osvětlení ani WC. Muzeum seznamuje s rozsáhlou výrobou vagónky za více než století její existence. V tištěném průvodci po expozici vydaném v roce 2012 ovšem poslední kapitoly končí obdobnými větami: „Výroba osobních (motorových) vozů byla ukončena s převzetím vagonky americkými vlastníky v roce 2000.“ Trpkou příchuť ze zašlé slávy známého podniku se snaží zmírnit závěrečný sál s modelovou dráhou se dvěma okruhy kolejišť.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 12 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.