Reliéfní erby Jaroslava Smiřického a jeho manželky

Nespokojení vojáci a sochy proti krupobití

Ctihodný děkan kapituly pražského kostela sv. Víta Kosmas nemohl jinak. Když k roku 981 psal o úmrtí Slavníka, vylíčil jeho povahu i vztahy v rodině jako bezchybné. Přiřkl mu knížectví ohromující rozlohy, které se rozkládalo od Litomyšle po Kladsko a na jihu až doprostřed  pohraničního hvozdu.  Snaha vylíčit Slavníka jako důležitého a spravedlivého vládce vycházela z toho, že byl otcem svatého Vojtěcha, v Kosmově době již uznávaného světce. Současní badatelé se ovšem na samostatnost tak velkého knížectví vedle přemyslovských držav dívají střízlivěji. Považují za možné, že Vojtěchův děd byl družiníkem českého knížete, možná dokonce příbuzným, a Slavníkovci byli sice mocnými, nicméně jen správci území.

Pod jejich vliv spadal také Kostelec nad Černými lesy. O jeho založení se píše v kronice města z roku 1912: „Známo jest, že v prvních dobách křesťanských v Čechách chrámy se ohražovaly na způsob římského castellum (pevnůstka), aby okolní obyvatelé v době nebezpečí v nich proti nepříteli nalezli ochranu a jemu se snáze mohli ubrániti.“ Tento opevněný kostel společně s hustými jedlovými, smrkovými a habrovými lesy, které se zdálky černaly, dal městu jeho název. O tom, kdy zde ona pevnůstka vyrostla, ovšem neexistuje žádný záznam. A tak vznikla legenda, že kostel založil samotný svatý Vojtěch, který měl k místu ovládanému jeho rodem blízko. Kaple, která je mu zasvěcená vedle zámku, ale není původní. Ta stará byla tak zchátralá, že ji nechal tehdejší majitel panství Jaroslav Smiřický strhnout a v letech 1568-69 zde vybudoval novou. První písemná zmínka ještě o pouhé obci pochází z roku 1344, a tak po Slavníkovcích zbyla jen ta legenda.

Přepadení na den svatého Václava

Pokud opevněný kostel na ostrohu nad hlubokým hvozdem vznikl za doby Slavníkovců, což nelze vyloučit, pak jeho osudy úzce souvisely s příběhem tohoto rodu. Vojtěchův otec byl natolik bohatý, že si mohl dovolit poslat svého syna na drahé studie do Magdeburku. Přednost před již zavedenými středisky vzdělávání mladých knězů mu mohl dát proto, že odtud přišel první pražský biskup Dětmar, oblíbenec knížete Boleslava II. Rozhodnutí mohlo ovlivnit i to, že tamější biskup Adalbert se na Libici, rodovém sídle, zastavil už v roce 962 na cestě z neúspěšné misie v Kyjevské Rusi. To naznačuje i třetí možný důvod. Magdeburk se stal arcibiskupstvím z tehdejšího pohledu teprve v roce 968, ovšem dostal významný úkol. Specializoval se na šíření víry mezi pohany. A v Čechách, kde křesťanství přijala mocenská špička, nikoli ještě většina obyvatel, by se takové zaměření výuky hodilo.

Můžeme spekulovat, že prozíravý Slavník připravoval syna na to, aby se stal jako biskup oporou pražského knížete a upevnil tak vazby mezi možná spřízněnými rody. Vojtěchova volba v roce 982 na Levém Hradci, dřívějším centru Přemyslovců, možná nebyla výsledkem složité mocenské hry. Jiný kandidát stěží připadal v úvahu, protože žádný z místních kněží neměl tak výborné vzdělání. Otec se už vyvrcholení svého plánu nedočkal, ale jistě věřil, že se syn osvědčí. V tom by se ale trpce zklamal. Vojtěch dvakrát uprchl ze svěřené diecéze. A navíc si všude stěžoval na poměry v Čechách, což připouští i Kosmas: „... mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků.“ Vojtěch nebyl trpělivým pastýřem svého stáda, ale bez výčitek ho opustil. Kronikář přiznává: „... obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul.“ Sobecká starost o vlastní spásu i nenaplněné ambice prosadit nové myšlenky o nadvládě církve nad světskými vladaři způsobily, že Vojtěchovy útěky oslabovaly pozici českého knížectví.

Vstup do zámku v Kostelci nad Černými lesy

Do Prahy se navíc vracely houfy vojáků vyhnaných zejména z posádek v Malopolsku. Když polský panovník Měšek I. zabral i Krakov, zvýšil se počet přebytečných bojovníků zřejmě nad únosnou mez. Boleslav II. se snažil otupit jejich nespokojenost založením hradiště na Vyšehradě. Zlost nad ztrátou příjmů i nad chováním biskupa Vojtěcha mohla přerůst ve výbuch, který na den sv. Václava roku 995 vyvrátil Libici. Podle Kosmovy kroniky „toho času kníže nemohl vládnouti sám nad sebou, ale vládli předáci“. V době Boleslavovy nemoci tedy mohlo být přepadení sídla Slavníkovců a vyvraždění části jeho rodu dílem vojáků toužících znovu po kořisti. Vzdálený Vojtěch byl v Římě zproštěn biskupských povinností, které stejně neplnil, a nakonec si došel v roce 997 pro mučednickou smrt k pohanským Prusům.

I když důvody vyvrácení Libice mohly být poněkud jiné, než se později tradovalo, je zřejmé, že Přemyslovci poté upevnili svou moc, což významně přispělo k budování silného českého státu. O osudech Kostelce nad Černými lesy pak několik staletí rozhodovali čeští panovníci. Až v roce 1475 dosáhl Jindřich ze Smržova u Vladislava Jagellonského propuštění panství z lenního svazku a v roce 1489 povýšení vsi Kostelce na městečko.

Mohl se stát českým králem

Ferdinand I. Habsburský si oblíbil hrad, který zkonfiskoval Divišovi Slavatovi po neúspěšném protihabsburském povstání v roce 1547. Nedaleko Prahy získal skvělý lovecký revír. „Hoří!“ rozlehl se v hradních komnatách ale už o dva roky později vyděšený křik. Královská komora další čtyři roky váhala, zda se pustit do oprav. Nakonec se rozhodlo, že vyhořelé trosky strhnou a na jejich místě postaví renesanční zámek. Jenže to lezlo do peněz. Lepší by bylo, kdyby rozestavěné dílo prodali, ať se s jeho financováním trápí někdo jiný. A tak se zde v roce 1558 usadil rod Smiřických. Reliéfní erby Jaroslava Smiřického a jeho manželky Kateřiny z Házmburku vítají návštěvníky nad branou do zámku.

Jaroslav Smiřický zvolil Kostelec nad Černými lesy, někdy zkráceně nazývaný Černý Kostelec, za rodové sídlo. Jistě ho zlákala blízkost Prahy i ovládnutí cesty na Kutnou Horu a dál na Moravu. Z kaple sv. Václava udělal rodinnou hrobku a upravil ji podle své víry podobojí. Naneštěstí přežil všechny své čtyři děti, a tak majetek nakonec zdědil synovec Zikmund. Jeho syn Albrecht Jan se pak po vymření náchodské větve v roce 1614 stal nejbohatším šlechticem mezi českými pány. Přes své mládí získal tedy velký vliv a patřil k iniciátorům a vůdcům stavovského povstání v roce 1618.

Jeho postavení ještě umocnila plánovaná svatba s Emilií Alžbětou z Hanau-M“unzbergu. Tím by získal úzké vazby na protestantskou šlechtu v německých zemích. Kdo by se divil, že představitelé stavovského povstání, k jehož úspěchu chtěl Albrecht Jan přispět i financováním vlastního regimentu, uvažovali, že ho zvolí českým králem. Byla to lákavá vidina mít opět, po dlouhé době od panování Jiřího z Poděbrad, vládce z řad českých velmožů. Jako rána z čistého nebe proto zapůsobila zpráva, že nadějný Albrecht Jan Smiřický ve věku pouhých 24 let zemřel už 18.listopadu roku 1618. Snad to způsobila tuberkulóza. Tělo adepta na českého krále bylo uloženo do krypty právě v Kostelci nad Černými lesy.

Vdova Savojka zvonila proti mračnům

Byl tu ovšem ještě jeden mužský potomek skomírajícího rodu Smiřických. Jenže byl duševně zaostalý, a tak se rozehrála urputná tahanice mezi sestrami zesnulého Albrechta Jana, jejich manžely a Albrechtem z Valdštejna o poručnictví nad nesvéprávným Jindřichem Jiřím. Valdštejn to vyhrál i proto, že se jako přeběhlík ke katolictví jevil Vídni vhodnějším. Ovšem černokostelecké panství si na rozdíl od jiných výdobytků po Smiřických dlouho neponechal a prodal ho už v roce 1623 svému tehdejšímu spojenci, císařskému místodržiteli Českého království hraběti Karlovi z Lichtenštejna.

Jeho pravnučka Marie Terezie se ujala černokosteleckého panství jako osmnáctiletá. Zpočátku to nijak nevypadalo na to, že by se mohla nějak výrazněji zapsat do historie městečka. Na zámku poznala důstojníka Tomáše Emanuela, synovce slavného vojevůdce Eugena Savojského. V říjnu roku 1713 se za něho v zámecké kapli sv. Vojtěcha provdala. Jejich štěstí ale trvalo jen do osudného roku 1729, kdy se manžel vydal na lov do Kolodějí. Nakazil se tam neštovicemi a zemřel. Ovšem zbýval ještě jejich syn, dědic panství. Marii Terezii ale osud stíhal dál. Eugen Jan František, ve dvaceti již nejvyšší polní strážmistr, onemocněl v Manheimu na zimnici. A znovu v roce 1734 zvonil umíráček.

Co si má počít vdova, jíž končí rodová linie Karla z Lichtenštejna? Budiž jí přičteno ke cti, že se neuzavřela do svého smutku a rozhodla se část nashromážděného bohatství použít pro potřebné a podle dobových zvyklostí jistěže i pro církev. Připomíná ji barokní kostel svatých Andělů strážných z roku 1737, který na náměstí nahradil starší kostel sv. Jana Křtitele, i dostavba zámku. Postavila také barokní špitál, v němž se vzduch ohřátý v krbech rozváděl po celém domě. Obyvatelé si Savojku, jak jí říkali, oblíbili, protože v roce 1736 propustila městečko z poddanosti a v poslední vůli pak odpustila měšťanům nedoplatky do panských důchodů. Jako zbožná žena však podnikala i z dnešního pohledu poněkud kuriózní opatření. Přikázala třeba zvonit ve všech zvoničkách a kostelech proti bouřkovým mračnům. Protože v malých obcích zvonky neměly, tak je pro ně nechala ulít. Do polí nařídila postavit sochy sv. Donáta, který měl ochránit úrodu před krupobitím. Zemřela v roce 1772 a její majetek přešel na jinou rodovou větev. Pěkně zrekonstruovaný zámek nyní patří České zemědělské univerzitě v Praze, takže je běžně nepřístupný. Stojí ale za to ho alespoň obejít či nahlédnout na nádvoří.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 10 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.