Bechyňská brána a věž Kotnov

Nechtěli o spravedlnosti jen snít

Předali králi spáleniště. Vítkovce rozčílilo, že musí odevzdat slibně se rozvíjející naleziště stříbra a navrch i hrad a město, kde se shromažďovali horníci. V jihočeském Táboře toto období připomíná věž Kotnov. Zbyla tu po hradu postaveném Vítkem z Hradiště v době panování Přemysla Otakara II. Král musel na konci 60. let 13. století město znovu vystavět. Jenže jeho stříbrná sláva na počátku 14. století pohasínala. Doly už vynášely tak málo, že se v nich nevyplatilo kutat. Skalnatá plošina nad soutokem Tismenického potoka a Lužnice na celé století osiřela.

Zvrat nastal až v únoru roku 1420. Na jihu Čech, kde po určitý čas žil a kázal, měl Mistr Jan Hus řadu stoupenců. Nebylo proto náhodou, že právě tady se zrodilo město, jehož obyvatelé nechtěli o spravedlnosti jen snít, ale pokusili se ji prosadit. Prvním krokem podle středověkého myšlení byla rovnost při přijímání. Kalich se nestal symbolem husitství náhodou. Od 13. století církev, která hromadila majetek a jejíž hodnostáři se zaplétali do mocenských bojů, ukazovala svou sílu i tím, že si kněží vyhrazovali právo pít z kalicha jako vyjádření svého nadřazeného postavení prostředníků mezi lidmi a bohem. Přijímání pod obojí pro všechny věřící proto bylo významným činem oslabujícím katolickou nadvládu nad lidmi. Kališníci toužili po návratu do evangelijních dob, kdy církev byla chudá a vedli ji kněží ryzího srdce a Husovy statečnosti. Hnutí, které zrodila dlouhotrvající nespravedlnost a rozhořčení nad rozsudkem kostnického koncilu, přerostlo v revoluci.

Využili masopustního veselí

Na táborském náměstí stojí od roku 1884 pískovcová socha Jana Žižky z Trocnova. Na jejím podstavci je nápis podepsaný vděčnými potomky, který ho připomíná jako zakladatele Tábora. V době, kdy sem přicházeli první vyznavači kalicha, se ovšem zdržoval v Plzni. Kronikář počátků husitské revoluce Vavřinec z Březové vysvětluje důvody, proč Jan Žižka tak urputně bránil právě toto město: „Neboť všemohoucí Bůh chce zahladiti celý svět kromě těch, kteří by se utekli do pěti svrchuřečených měst.“ Jednalo se o Plzeň, zvanou městem Slunce, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy. V té době někteří kněží hlásali, že nadchází konec světa a blíží se druhý příchod Kristův. To vzbuzovalo velké naděje v nastolení božího království. Příznivci katolické církve ovšem chtěli tyto myšlenky vyhladit i s jejich nositeli. „Potom pan Bohuslav Švamberk, který je chtěl jednoho dne napadnouti, byl zahnán z pole ne beze ztrát a zároveň i záhuby svých lidí. Proto česká královna Žofie a páni i královští úředníci poslali nemálo lidu k obležení města Plzně, a když se lidé položili dokola na některých baštách, velmi často spolu bojovali, mrzačíce se navzájem na rukou i nohou,“ líči Vavřinec z Březové.

Ve stejné době se jihočeští sedláci zmocnili Sezimova Ústí. Zdá se to podivné, vždyť zde pod ochranou Jana z Ústí před lety kázal Hus a město se později stalo útočištěm kněží pod obojí. Jenže poměry se změnily. Janův bratr a poručník jeho osiřelých dětí Oldřich patřil mezi odpůrce husitů. Vyhnal kališnické kněze z města. Ti se teď s ozbrojenou pomocí vrátili. Prokázali vynalézavost hodnou Jana Žižky. Nemohli vzít město šturmem, to by nejspíš neuspěli. A tak  podle Vavřince z Březové „skrývali se v masopustním čase několik dní a nocí v lesích“. Čekání na příhodnou chvíli se vyplatilo. „A dobyli ho s pomocí svých bratří uvnitř v první středu v postě, což bylo dne 21.měsíce února, před rozedněním, ježto lidé byli opilí a po tancích i jiných radovánkách toho času obvyklých pohříženi v spánek a takřka bez starosti spali,“ popsal kronikář úspěch husitů. „A do toho města se den ode dne sbíhali ze sousedství přívrženci přijímání z kalicha,“ poznamenal Vavřinec z Březové.

Po některých zakladatelích zbylo jen jméno

Vůdci přepadení Sezimova Ústí ovšem věděli, že odvetné akci katolických pánů by se zde neubránili. Hledali proto lepší polohu pro své město. Kdo ale byli tito muži? Kronikář uvádí jejich jména hned na začátku kapitoly o založení Tábora: „Za těchto událostí jeden táborský kněz, řečený Vanček, s jedním zvoníkem Hromadou, první původci a pořadatelé oněch poutí na hory, přibravše Jana z Bydlína a Jana řečeného Smolín...“ Badatelé se snažili odhalit, kdo byli tito první zakladatelé Tábora. U dvou z nich zjistili pouze to, že Bydlín a Smolín byly vesnice na jihu Čech. I po knězi Vančekovi zůstalo v dějinách pouze jméno. Jen Petr Hromada či Hromádka je známější. Pocházel z Jistebnice, v roce 1400 získal zřejmě nižší kněžské svěcení a působil pak jako kaplan. Kronikář ho nazývá zvoníkem, možná proto, že se v tomto postavení uchytil u většího kostela. Organizoval hned od roku 1419 táborové hnutí a postavil se i do čela budovatelů města. Nad osudy těchto mužů visí otazník. V kapitole O adamitech a jejich vyhubení autor kroniky cituje dopis Pražanům od Jana Žižky, táborského hejtmana, který vysvětluje důvody svého zásahu proti těmto blouznivcům: „Item kněžie naše ďábly vtělenými jsú nazývali, a proto jsú kněze Jana mezi sebú zabili.“ Tím knězem mohl být podle některých historiků jinak blíže neznámý Jan Bydlinský. Ještě před ním zemřel další ze zakladatelů Tábora Hromádka z Jistebnice, který „shromáždiv množství sedláků z bratrstva táborského, obsadili Chotěboř“. Pak na ně zaútočili katoličtí páni s množstvím  zbrojného lidu: „A když viděli táboři, že sami nemohou odolati, vzdali se na milost pánům, kteří na ně útočili. Ale Kutnohorští lační krve pobili jich přes tisíc se třemi kněžími, Hromada pak byl doveden s dvěma kněžími do Chrudimě a tam byli uprostřed náměstí upáleni.“ Organizátoři přesunu jihočeských stoupenců kalicha na skalnatou plošinu s pozůstalým hradem Kotnovem tedy nepřežili počátky husitské revoluce.

Pomník Jana Žižky z Trocnova

Žižka vtiskl městu řád

Pokud se vrátíme do února roku 1420, pak se v kronice dozvíme, že „...přestěhovali se s ženami a dětmi na tu horu, den ode dne ji opevňovali i domky k bydlení si stavěli...“ Podle Vavřince z Březové to byli právě tito málo známí strůjci přesidlení z Ústí, kteří zvolili pro své město biblický název Tábor. Proč ale socha připomíná jako zakladatele Jana Žižku? Ten tísněn v Plzni uvěřil slibům královských a pražských poslů. Mimo jiné požadoval, „aby sami dostali plnou svobodu přestěhovati se s dětmi a ženami na Hradiště“. Uzavřenou dohodu ovšem druhá strana porušila a Žižkův houf u Sudoměře přepadla. Že to skončilo slavným vítězstvím husitů, je dostatečně známo.

Zásluhy Jana Žižky o zrození Tábora, dříve zvaného Hradiště, jako velké politické a vojenské síly jsou nesporné. Inspiroval zvolení čtyř hejtmanů, „ke kterým by vzhlíželi jako k vůdcům“, a stal se jedním z nich. Založil polní vojsko a dal mu jasný řád. Tábor se stal pevností s důmyslným opevněním, které mohlo odolat každému útoku.

Ve městě je řada památek na období hrdé husitské obce, i když mnohé už byly přestavěny, zejména po ničivých požárech v 16.století. V téměř původní podobě z doby po roce 1420 se uchovala Bechyňská brána, která přiléhá k hradní věži Kotnov. Na konci 19.století ji pod vedením architekta Josefa Mockera upravili ve stylu vrcholné gotiky. Obyvatelé husitského města chodili na náměstí do kostela Proměnění Páně na hoře Tábor, jehož název byl rovněž odkazem na biblický příběh. V té době ho ovšem jako vlastně celé město postavili ze dřeva. Ke stavbě nového svatostánku se přistoupilo na konci 15.století. Současná podoba odpovídá střídání slohů, například doplněním renesančních štítů a barokní báně na gotickou věž. Radnice, kde dnes sídlí Husitské muzeum s moderní expozicí, která mimo jiné sází na komiksy pro mladé, ovšem vyrostla až později, patrně v prvních letech 16.století. Odráží snahu měšťanů té doby blýsknout se vskutku honosnou budovou, která by reprezentovala významné královské město.

Toto privilegium udělil Táboru v roce 1437 Zikmund Lucemburský. Nezdolné tábority tím ale na svou stranu nezískal. Až v roce 1452 se obec poddala zemskému správci Jiřímu z Poděbrad a posléze ho uznala za svého pána. Dějiny Tábora jsou bohaté, ale největší pozornost poutá jako významné středisko husitského hnutí. Přes veškeré snahy katolické církve a mocných, kteří se stále cítí ohroženi lidskou touhou po spravedlnosti, vzpomínka na toto období našich dějin nevyprchala.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 8 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama