Pomník na Královském poli u Stadic

Kde oral své pole Přemysl

V roce 1841 zde postavili pomník. Nepřipomínal ale žádnou osobnost, která doložitelně žila, ani událost, která se opravdu stala. Na podstavci ozdobeném reliéfy a nápisy se tyčí pluh. Odkazuje na nejznámější pověst o počátcích českého státu. Na Královském poli v současném Ústeckém kraji měli poslové kněžny Libuše najít prostého oráče jménem Přemysl, bájného zakladatele panovnického rodu. Své volky sem přivedl z nedalekých Stadic. Tady ukazují místo, kde prý stával Přemyslův statek. Vodu z vydatného pramene asi půl kilometru od vsi svedli do potrubí a symbolicky vytéká ze lví hlavy. Místu se říká Královský pramen. Mají tu i skálu, kam měli zmizet volci, když Přemysl přijal nabídku stát se knížetem. Vypadá to pošetile, když jde o pouhou legendu. Jenže po staletí se v povědomí lidu i vládců udržovala jako základ české státnosti.

Dokládají to i kroniky z doby Karla IV., který zdůrazňoval svou návaznost na panovnické tradice rodu své matky Elišky Přemyslovny. Přibík Pulkava z Radenína například upozorňuje na lísku, která měla vyrašit z oráčovy otky na čištění radlice pluhu. „Každý rok nese ořechy. Její plody se po mnoho let nezkazí ani neshnijí, a také se v nich nenajde žádný červ,“ tvrdí, že líska v jeho době dosud ve Stadicích roste. Karel IV. si prý tyto ořechy nechával posílat na královskou hodovní tabuli. V současnosti je módní ve všem hledat nějaké senzační odhalení. A tak někteří spekulují, odkud kronikář Kosmas legendu o oráčovi opsal či zda nevyjadřuje složitou křesťanskou symboliku. Je tak obtížné připustit, že ono „báječné podání starců“, z něhož podle svých slov Kosmas čerpal náměty pro vypravování úvodních legend, vlastně odráží situaci ve slovanském osídlení tehdy, kdy se měl příběh odehrát?

Sbíhali se k němu jako včely k úlům

Po příchodu na toto území žili naši předci ve více méně uzavřených zemědělských komunitách. Postupně si stavěli hradiště na ochranu před přepadením. Tam se začala oddělovat „horní vrstva“ bohatších obyvatel od ostatních. V jednom z dřevěných srubů pak sídlil náčelník. Postavení některých z nich sílilo a ovládali širší území než bezprostřední okolí hradiště. Stala se z nich knížata. Jak se jmenovali a co prožívali, nemohou archeologické nálezy odhalit. Ze šera dávnověku vyvolal první český kronikář, děkan pražského kostela Kosmas postavu jednoho z těchto kmenových náčelníků. Pojmenoval ho či zaslechl jméno Krok. Jeho nástup nevítá s nijakým nadšením. Navazuje totiž na líčení idylického období poctivých a ušlechtilých předků, u nichž „nikdo neznal slovo „mé“. Kronikář píše: „Vše, co měli, za „naše“ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali.“ Ani v tomto případě se příliš nemýlí v líčení života prvních slovanských osadníků, i když k oslavě jejich společenského uspořádání ho zřejmě inspiroval popis „starých zlatých časů“ u antických autorů, jejichž díla jako vzdělanec své doby znal. „Prospěšné se obrátilo v opak, obecné se změnilo ve vlastní,“ želí Kosmas, že s touhou po jmění se rozbujely neřesti a křivdy. Spory narůstaly a vyvstala potřeba nějakého uznávaného soudce. Jinak by se drobní náčelníci mezi sebou patrně pobili. Za takového rozvážného muže pokládali prý naši předci Kroka: „K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval.“ S tou celou zemí je to poněkud nadnesené, protože území, kde krystalizovala moc prvních přemyslovských knížat, zahrnovalo prakticky pouze dnešní střední Čechy. Každopádně moudrý Krok neměl syna, ale tři dcery. Když se po Krokově smrti sešel kmen, aby si mezi nimi vybral jeho nástupkyni, zvolil nejmladší Libuši, podle Kosmy zejména proto, „poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí“. Po vyhrocené při o meze pozemků se ten, který nebyl spokojený s Libušiným výrokem, dožadoval mužského vládce. Přidali se k němu i ostatní muži.

Pokud platí, že Kristiánova legenda vznikla už v 10.století, pak obsahuje krátkou verzi této pověsti. To by dokládalo její starobylost. Kosmas by pak její děj rozvedl. Podle Kristiána hledání nového knížete nezpůsobila vzpoura mužů, ale mor. Vyděšení obyvatelé se obrátili k „hadačce“ a hledali u ní radu. Pak se řídili jejími pokyny: „Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku.“ Zdá se to poněkud stručné. A právě tato jednoduchost pověstí a zejména zázraků popsaných v Kristiánově legendě vedla odborníky k jejímu zařazení do 10.století. Dá se říci, že podle množství či složitosti zázraků připisovaných některému světci v nedatované legendě, lze odhadnout dobu jejího vzniku. U zmíněného díla se spekuluje o tom, že ho mohl sepsat syn Boleslava I. Strachkvas, známější pod pozdějším řeholním jménem Kristián. Legenda Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily tak může obsahovat i pověst o oráčovi, která se vyprávěla v knížecím prostředí.

Kněžna přesně popsala cestu i volky

Libuše roztrpčená nevděkem mužů je v Kosmově kronice varovala před vládou knížete: „... vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru.“ Líčila, jak jim kníže pobere to lepší ve vsích, polích, rolích, lukách a vinicích a učiní z nich sluhy. Na promluvě Libuše je možné ukázat, jak se měnila podle zájmu pisatele. Autor rýmované Kroniky tak řečeného Dalimila z počátku 14.století brojil proti cizincům a prosazoval nároky staré české šlechty. A tak rozšířil Libušino varování o další téma: „Nepřejte si cizozemce, ten váš národ zhubí lehce.“ Pokračuje: „Každý k vládě zve si rádce, cizince jen hňup a zrádce. Cizák s cizákem se spojí, váš hlas před ním neobstojí, najde na vás na sta hříchů, dům vám vezme, skot i líchu.“ Nabádá: „Neměň své za cizí právo, neskláněj se, česká hlavo, o to prosím naléhavě. V jednotě je cesta k slávě.“ Pověst o Libuši tak dávala možnost vyjádřit v různých staletích rozličné aktuální otázky.

V Kosmově kronice se Libuše podvolila přání lidu a vyslala posly pro nového knížete přímo do Stadic. Ukázala na hory, které je třeba překročit, a přesně popsala místo, kam mají dojít: „Za oněmi horami je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu je úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli.“ Ve středověku se toto pole, tak přesně popsané, stalo základem české polní míry. To zase autor Kroniky tak řečeného Dalimila se nechtěl nechat ochudit o své oblíbené vymýšlení, jak vznikla jména vsí a měst i erby jednotlivých rodů. Zamlčel Kosmovu informaci, že Libuše znala ves, kam vyslala poselstvo: „Kůň zamířil k muži skokem, natočil se k němu bokem a že bez pohnutí stál, Stadice ves lid pak zval.“

Děkan pražského kostela na podporu hodnověrnosti legendy dokonce uvádí i přesný popis volků, z nichž „jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé.“ Libuše pak jen utrousila, že muž, kterého mají přivést, se jmenuje Přemysl. Tak to už by neměl splést ani ten nejhloupější posel. Nicméně vybraní mužové váhali, kudy přesně vede cesta k jejich budoucímu knížeti. A tak jim Libuše poradila, ať jdou za jejím koněm. Kosmas, který kořenil své dílo různými drby, si jeden neodpustil ani u této legendy. I když se tvářil, že mu nevěří: „Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala.“ Je možné, že výběr knížete ze severu Čech může být ohlasem na počínání kmenových knížat, která chtěla vhodnými sňatky rozšířovat svůj vliv a uzavírat vhodná spojenectví. Což později činili i historicky prokazatelní vládci.

Lýkové střevíce a plesnivý sýr

Pověst se v řadě detailů liší u různých kronikářů i pozdějších spisovatelů. To hlavní zůstává. Přemysl povýšení na knížete přijal. Ovšem věren české tradici, nechtěl se trmácet za Libuší nalačno. „On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu,“ napsal Kosmas. Jenže autor Kroniky tak řečeného Dalimila to vidí jinak: „...rozkládá svůj oběd prostý na radlici a zve hosty.“ Scénu přizpůsobil proroctví, které přiřkl rozzlobené Libuši: „Ženská ruka je však měkká, od mužské vás trýzeň čeká. To poznáte v chvíli jedné, až váš kníže za poledne k železnému stolu sedne.“ To se zalíbilo mnoha jiným pokračovatelům, kteří pověst dál rozváděli. Známý příběh o otce, na níž vyrašily výhony a většina jich hned zase uschla, symbolizuje, že moc bude patřit jedinému vládnoucímu knížeti. Počet výhonů se ale uvádí od tří do pěti.

Na jednom z reliéfů zdobících pomník na Královském poli je zobrazen příchod poslů k Přemyslovi do Stadic, na druhém jeho přivítání na Vyšehradě kněžnou Libuší. Přestože založení Vyšehradu jí přisoudil až kronikář Přibík Pulkava z Radenína, zřejmě kvůli tomu, že korunovační průvod Karla IV. vycházel právě z tohoto místa. Různé verze pověsti se ale shodují, že si Přemysl s sebou vzal lýkové střevíce, přestože se už ve Stadicích převlékl do knížecího roucha. Na všetečný dotaz jednoho z poslů podle Kosmy odpověděl: „Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli vždy živi v bázni a nejistotě a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni.“ Kronikář na počátku 12.století, i když slovy neodpovídajícími pohanskému knížeti, vyjádřil hlavní smysl pověsti o počátcích českého státu. Jeho obyvatelé vždy toužili po tom, aby ti, kteří budou řídit zemi, znali jejich dřinu, vážili si jí a pomáhali jim v často nelehkém životě.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO: autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 19 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama