Původní modlitebna ve Velké Lhotě byla v tzv. dolním kostele

Kde bohatne církev, stát chřadne

Vítr jim hnal do tváří ledový déšť se sněhem. Obtížně chytali dech na kopcích Vysočiny. A přece to nevzdali. Bratři Brchaňové z pomezí Čech a Moravy chtěli do vánočních svátků přinést domů ten největší dárek, o němž snily generace jejich předků. Cestu k němu jim kupodivu otevřel vězeň. Přesněji bývalý vězeň Matěj Kolman. Když se zničehonic objevil v rodné vsi, všichni se divili. Tak brzo jeho propuštění nikdo neočekával. Taky kroutil hlavou, když se jednoho dne ve dveřích pražské káznice objevil dozorce a oznámil mu, že důvody jeho uvěznění pominuly. Vždyť byl stále zatvrzelý evangelík jako v den, kdy ho zavřeli. Podle zákonů, které ještě na počátku 80.let 19.století platily, ho jako nenapravitelného kacíře, který odmítl dobrodiní samospasitelné římskokatolické církve, čekal dlouhý trest. Teď byl ale volný.

Překvapeným sousedům vyprávěl, že na svobodu ho poslal patent, který v říjnu roku 1781 vydal císař Josef II. Podle něho sice římští katolíci zůstali panující církví, ale evangelíci se za určitých podmínek mohli konečně veřejně přihlásit ke své víře. Víc ale nevěděl. Krajští hejtmané se s výjimkou tří oblastí, odkud odešly do Vídně poslední žádosti o náboženskou svobodu, rozhodli patent uschovat na dně šuplíků. Proto museli bratři Brchaňové podstoupit náročnou cestu zimní krajinou, aby si v Reci za Bratislavou, v nábožensky trochu uvolněnějších Uhrách, obstarali jeden výtisk patentu v češtině, kterou tamní pastoři také hovořili. Jinak by nevěděli jak postupovat, aby úřady musely jejich přihlášení k víře předků přijmout. Na zpáteční cestě se utrmácení bratři zastavili také v oblasti Velké Lhoty u Dačic. Obyvatelé této vesnice a okolních obcí přes dlouhodobou rekatolizaci země a tvrdé postihy za herezi uchovávali dál víru otců, učili v ní své děti a předávali si potřebné knihy. Odhaduje se, že v době vydání patentu v samotné Velké Lhotě tajně přijímali pod obojí téměř všichni usedlíci.

Pamětní deska o stavbě první modlitebny

Rozdílné představy o ochraně církve

Císař Josef II. v mnohém navázal na předchozí politiku své matky, která nemohla přehlížet změny v evropské politice a snažila se najít rovnováhu mezi zájmy státu a zájmy katolické církve. „Josef II. bývá někdy – jakožto chladný rozumářský osvícenec a v jistém smyslu škůdce římskokatolické církve – považován za protiklad své matky Marie Terezie – horlivé katoličky barokního typu,“ píše v knize Patent zvaný toleranční Eva Melmuková. Takový soud považuje autorka za povrchní a nevýstižný. Oba panovníci byli katolíci a tuto církev ochraňovali, ovšem měli o tomto svém poslání zjevně jinou představu než preláti. Ochrana neznamenala, že církev může dál mohutnět a bohatnout, zatímco stát bude chřadnout. Marie Terezie jistěže nezasahovala do nauky římskokatolické církve, ale postupně stále více do její praxe. Málo známé je, že už v roce 1753 zakázala duchovním prodávat voskové svíce a obětní figurky v kostelech i před nimi. Chtěla tak ochránit zájmy voskařů před „někdy i lichvářskou konkurencí“. V roce 1767 byl zrušen tzv. zpovědní krejcar, odváděný kněžím vždy při zpovědi. O čtyři roky později byly zrušeny všechny žaláře v klášterech, kde předtím končili řeholníci s podezřelými myšlenkami. Ve stejném roce císařovna nařídila, že duchovní nesmějí podepisovat jako svědci závěti a posílat peníze ze země.

Opatření Marie Terezie včetně zákazů procesí do zahraničí ukazují na jeden ze zásadních motivů, který nakonec vedl jejího syna i k vydání tolerančního patentu. Pokud chtěla habsburská monarchie přežít, musela se lépe ekonomicky rozvíjet. Císařovna, která na druhou stranu v roce 1777 prosadila zřízení olomouckého arcibiskupství, se snažila ochránit hospodářství řadou opatření i vůči dosavadním praktikám římskokatolické církve. Její syn pak stále více vychylovat váhy ve prospěch státu. K tomu mimo jiné potřeboval uvolnit pracovní síly ze sevření nevolnictví i krutých trestů za „kacířství“ v Čechách a na Moravě. Josef II. si uvědomoval konkurenční výhodu Pruska, které zvalo pronásledované evangelíky k dosidlování německého severu. Po vydání Obnoveného zřízení zemského (v Čechách 1627, na Moravě 1628) následovala velká vlna exulantů, čili uprchlíků pro víru. K vystěhovávání lidí z téže příčiny však docházelo po celé období rekatolizace, i když už ne v tak masovém měřítku. Císař si také uvědomoval, že zbytečně ztrácí potenciál vzdělaných a pracovitých obyvatel, kteří tráví nejlepší léta života kvůli své víře v žalářích. K vydání tolerančního patentu tak jako k rušení klášterů, kde mniši převážně jen rozjímali, ho nevedla nějaká averze ke katolické víře, kterou oddaně vyznával, ale zájmy státu v nové, v mnohém již změněné době.

Překvapení při slavnostních přihláškách

Ve Velké Lhotě panovalo takové nadšení, že se chtěli co nejdříve přihlásit k evangelickému náboženství. Museli tak učinit před úředně stanovenou komisí, v níž zasedal i římskokatolický kněz. Než se podařilo dřívější skryté církvi, jejíž ohniska se ocitla po předchozích represích do značné míry v izolaci, informovat své stoupence o jednotném postupu, docházelo k řadě potíží. Předně zástupce katolického kléru se snažil mnohahodinovým výslechem odradit lidi od přestoupení k evangelíkům. Víra otců se uchovávala především na českých vesnicích, a to mezi sedláky stejně jako podruhy. Ostrým přemlouváním kněze byli mnozí zmatení, až došlo k domluvě, že na jeho otázky nebudou odpovídat a nenechají se zatáhnout do zdlouhavé věroučné debaty.

Tím největším překvapením ale bylo, že se ve skutečnosti nemohli přihlásit k tradici husitství či Jednoty bratrské. Zpočátku se domnívali, že stačí říct, že chtějí být evangelíky. Ovšem toleranční patent v souladu s ustanoveními vestfálského míru z roku 1648 uznával pouze tři náboženství – panující římskokatolické, luterské (augšpurského vyznání) a helvétské (kalvínské, reformované). Vrchnosti, když už to muselo být, více vyhovovalo, aby obyvatelé přestoupili k méně „revolučnímu“ luterství. A tak kdo řekl pouze to, že chce být evangelíkem, byl zapsán jako luterán. Až později přišel pokyn od představitelů bývalé skryté církve, aby se lidé přímo přihlašovali k helvétské víře. Ve Velké Lhotě tak vznikla situace, kdy se obec a okolí rozdělily na dva sbory. Poutavě o tom vypráví průvodce, který bydlí nedaleko tzv. dolního kostela a ochotně přijde provést po památkově chráněném Tolerančním areálu i jediného návštěvníka.

Příliv evangelíků byl v prvním roce po vydání patentu i přes jeho dlouhé utajovaní v několika krajích tak velký, že se ve Vídni začali obávat, aby v Čechách a na Moravě nenastala náboženská situace jako v době vydání Rudolfova majestátu v roce 1609. A tak od roku 1783 už nestačila pouhá přihláška, ale zájemce musel podstupovat tzv. šestinedělní cvičení, jehož náklady musel z poloviny platit. Římskokatoličtí faráři, kteří cvičení zajišťovali, ho záměrně přerušovali, takže se někdy protáhlo i na tři roky. Toto opatření vedlo k odrazení řady zájemců a uchovalo primát katolické církvi i v Českém království.

Dva sbory v jedné modlitebně

Pro založení sboru bylo zapotřebí nejméně sto rodin nebo pět set přihlášených jednotlivců. Ve Velké Lhotě splnily podmínky oba sbory, luterský i helvétský. Ovšem náklady na zřízení modlitebny a vydržování pastora byly vysoké. A tak sice vznikly dvě skromné fary pro dva pastory, ale pouze jedna modlitebna zřízená podle luterských zvyklostí. Zde se sbory osmdesát let střídaly. Státní moci vyhovovala takto uměle vyvolaná rivalita. Toleranční areál je jedinečný tím, že zachycuje vlastně všechny fáze vývoje tolerančních modliteben. Podle patentu Josefa II. nesměly připomínat kostely, čili nesměly mít věže, zvony a vchod z ulice. Malá okna měla spíše připomínat hospodářské stavení. Tedy pouze místní věděli, že zde působí evangelický sbor.  Tzv. dolní kostel ve Velké Lhotě ještě původní modlitebnu svým půdorysem i zadním vchodem připomíná.

Změna nastala v roce 1861, kdy byl vydán tzv. protestantský patent, který formálně zrovnoprávňoval povolené evangelické církve s římskokatolickou. Ta ovšem už nechtěla zvonit pro luterány nebo helvéty, takže sbory dostaly povolení stavět kostely i s věžemi. Ve Velké Lhotě si proto reformovaní v roce 1873 postavili nový, tzv. horní kostel. Vnitřek zaujme nejen strohostí, ale zejména nápisy na stěnách, které měly vést věřící k zamyšlení. V původních modlitebnách evangelíci také zvětšovali okna. Místní luterány ale rozzlobila vysoká věž druhého sboru a chtěli si ke své modlitebně přistavět ještě větší. Podle průvodce se tento výškový souboj luteránům moc nepovedl a věž se nakonec zřítila. Kvůli statice byla obnovena jako nižší. Toleranční areál ve Velké Lhotě ukazuje, že to byli obyvatelé převážně na venkově, kteří přes všechna nebezpečí dál nesli myšlenku české reformace z dob husitství a Jednoty bratrské. Teprve po vzniku Československé republiky v roce 1918 se obě evangelické církve mohly k této tradici přihlásit a spojily se v Českobratrské církvi evangelické. Příběh spojený s vydáním patentu před 235 lety je jedním z dalších dokladů toho, že myšlenky nepříjemné mocným nelze porazit.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO: autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 38 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


RodRostislav
2016-10-17 13:04
Pokud jsem studoval dějiny, potom vím (a autorka článku jistě také),
že rozhodující útoky na církve (množné číslo) byly motivovány
tím, že panovník potřeboval peníze na válčení. Ani u Hitlera to
nebylo jinak. Výjimkou bohužel nebyl ani Největší Čech (byl to
opravdu Čech?) Jsem přesvědčen, že pan Zimola ví, že dvojnásobné a
velmi podrobné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci církevních
restitucí (množné číslo) se prostě nezmění. Ale bylo mu to dobré k
tomu, aby znovu toho hejtmanství dosáhl. Později prostě prohlásí, že
se snažil, ale ti "nehodní" mu to neumožnili. Pokud tomu
nevěříte, tak velmi snadno najdete mezi Nálezy Ústavního soudu mnou
zmíněná rozhodnutí.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.