Garbo, Monroe, Dáša Nováková a Stáňa Poláková

Také jste v poslední době zaznamenali, že řada žen používá mužský tvar příjmení (např. Emma Smetana) nebo kombinaci mužského tvaru příjmení po manželovi (na prvním místě) a dívčího jména (např. Jaroslava Daško Zemanová, Andrea Tögel Kalivodová)? K Dáše Novákové, Stáně Polákové, Lídě Horákové a kamarádce Procházkové, jak se zpívá v nestárnoucím hitu Ivana Mládka, se tedy připojují ženská jména, která mohou někomu znít poněkud exoticky nebo minimálně zvláštně.

Hlavní autoritou pro každého, kdo se zajímá o český jazyk, je Ústav pro jazyk český (ÚJČ) Akademie věd ČR, a pomocníkem jeho internetová jazyková poradna (bezvadná příručka – doporučuji!). Přechylování příjmení, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských (příjmení domácího i cizího původu), není v naší běžné komunikaci povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem či předpisem. Ale je pro jazykový systém češtiny zcela přirozené a vychází z jejích zákonitostí, z toho, že různé gramatické významy slov vyjadřujeme pomocí koncovek (máme sedm pádů). Smyslem přechylování je také dorozumění a předcházení nejasnostem, snaha vyhnout se nejednoznačným větám typu Clinton pozvala Merkel (kdo tedy koho pozval?), kde nelze poznat s jistotou, co je podmět a co předmět. Takto problematiku vysvětlují odborníci a odbornice z ÚJČ.

Existují ovšem v češtině příjmení, která podle tradice obvykle nepřechylujeme (např. Édith Piaf, Agatha Christie, Greta Garbo, Frida Kahlo). Slavný Tolstého román můžeme psát Anna Karenina (název chápeme jako značku) i Anna Kareninová.

A pokud naše příjmení končí na –i, –e či další samohlásky, uznávají se u nás bez problémů v nepřechýleném tvaru (např. Karolína Peake, Pavla Gomba, Gabriela Filippi). Ostatně sem zapadá i »hezké české« Petra Janů.

Přední česká jazykovědkyně, zástupkyně ředitele Ústavu pro jazyk český Markéta Pravdová před časem k danému tématu hovořila v jednom televizním pořadu. Podle ní se z přechylování dělá zbytečně věda, ačkoli to není nutné. »Značková« jména (např. Sharon Stone) se nemusí přechylovat. Přechylování cizích jmen je však šikovnou pomůckou pro situace, kdy nevíme, zdali je nositelem jména muž, či žena. »Pak z tvaru s –ová zjistím okamžitě, že je to žena. Pokud o ní budu psát či mluvit v češtině, budu používat české jazykové prostředky (např. skloňování)vysvětlila a uvedla příklad manželů Obamových. Mužský tvar Obama skloňujeme, tak proč bychom nemohli skloňovat i ženský tvar? Pak musí mít koncovku –ová, tedy Obamová, dovozuje logicky. »Nebo chcete říkat: s panem Obamou přijela paní Obama?«

Má i odpověď na to, že se někdy přechýlením zcela změní podoba jména ženy, což může na poslech jeho nositelku zmást. Inteligentní lidé musí vědět, že se jména v různých jazycích chovají jinak, namítá Pravdová. To ano, například z příjmení litevských žen lze poznat, zdali je dotyčná vdaná, či svobodná (tvar jména se tedy změní). A s našimi slovanskými příjmeními často v zahraničí pěkně zacvičí. Taková paní Přástková či slečna Kořenářová – a nemusím chodit daleko, je to i mé jméno – v zahraničí ztrácí háčky a čárky, a nic s tím zpravidla nenaděláme. Proto i vzdělané ženy ze zahraničí by podle doktorky Pravdové měly mít pochopení pro naše místní jazyková pravidla.

Ať si jméno stanoví samy

Jiný názor na věc má lingvistka Jana Valdrová, která se intenzivně věnuje genderové lingvistice a jménům z pohledu rodu (genderu). V časopisu Interview č. 10/2016 horuje pro to, aby si ženy samy stanovily, jakou podobu má mít jejich příjmení. Valdrová tvrdí, že většina českých jazykovědců a jazykovědkyň je ohledně přechylování ženských příjmení konzervativní. Ona sama to vnímá, »jako když někomu berete zažité zvyky«. Nevadí jí ani nejasná formulace »Clinton pozvala Merkel« a domnívá se, že je třeba si na nepřechýlené tvary ženských příjmení zvykat. Doporučuje, než riskovat chybu, raději nepřechylovat.

Valdrová také upozorňuje, že některé ženy mohou přechýlený tvar končící na –ová vnímat jako přílišnou přináležitost k muži – ostatně tak se to v historii vyvinulo (žena »kovářova«, choť Kubova či Kubů apod.), což asi může některým nezávislým ženám vadit. Rod se podle ní jednoznačně pozná podle křestního jména (možno však namítnout: a co René? U mnohých cizích jmen to také není vždy poznat) nebo z kontextu.

V právním světě jinak

Jak Ústav pro jazyk český zdůrazňuje, je rozdíl mezi přechylováním v běžné komunikaci a v oficiálních dokumentech právní povahy. Zde je důležité se opřít o zákon o matrikách, jménu a příjmení. Pro řešení konkrétních případů odborníci doporučují velmi podrobnou knihu M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 15 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama