FOTO - archiv

K rotundě svatého Václava jen sporadicky

Jen vzácně budou veřejnosti přístupné základy rotundy sv. Václava na pražské Malé Straně. Památku z 11. století se podařilo zachránit díky podpoře stovek dárců z celé České republiky a financování z evropských zdrojů.

Románská stavba byla objevená 3. února 2004 při rekonstrukci v areálu budovy Matematicko-fyzikální fakulty UK na Malostranském náměstí. Tehdy podle proděkana školy Martina Vlacha nikdo nepředpokládal, že půjde o objev zcela unikátní pro českou historii.

Historikové i archeologové rotundu považovali za ztracenou. Badatelé ji v průběhu staletí hledali několikrát, ale vždy nakonec konstatovali, že při radikální přestavbě malostranského špalíčku na jezuitský profesní dům zanikla beze stopy. Vycházeli z rytiny zobrazující vpád Pasovských v roce 1611, na níž je zřetelná poloha rotundy v západní uliční frontě špalíčku. Toto zobrazení však nebylo přesné a rotunda ve skutečnosti stála východněji.

Měla být »stržena do základů«

Zlom nastal v prosinci roku 2003, kdy v rámci rekonstrukce budovy MFF UK na Malostranském náměstí bylo zahájeno vybírání zásypů v zazděném prostoru pod podlahou místnosti v prvním patře. Měla zde vzniknout ještě jedna pracovna. Práce začaly komplikovat bloky zdiva, které památkáři nejprve označili za barokní sklepy. Když se ukázalo, že k nim nevede žádný vchod, bylo jasné, že jde o krypty. Mezi nimi byl objevený podivný opukový blok. Tento materiál, tvořený jílovitými, prachovitými a vápencovými složkami s příměsí mikročástic mořských hub, se hojně užíval právě ve stavebnictví románském, nikoli barokním.

Po vybourání krypt a opukového bloku se mezi zbylými konstrukcemi objevily tři části kruhového románského zdiva. Záhy bylo jasné, že se podařilo objevit pozůstatky zmizelé rotundy svatého Václava, která měla být podle zprávy z roku 1683 »stržena do základů«. Okamžitě byly zastaveny všechny bourací a stavební práce a prvním úkolem se stala záchrana zbytků románského zdiva. Teprve po jeho statickém zajištění a konzervaci bylo možné pokračovat ve stavbě nového stropu nad objeveným prostorem.

Unikátní vyšehradská dlažba

Nejvýznamnějším nálezem je pozůstatek původní románské podlahy z 11. století. Náleží k nejstaršímu typu českých středověkých terakotových podlah – k typu vyšehradskému. Zachovaný fragment obsahuje 74 dlaždic tří tvarů složených do pěti řad. Celkem bylo zapotřebí 1574 kusů dlaždic, zachovalo se tedy 4,7 procent plochy podlahy.

Dlažba se nazývá vyšehradská podle podobného nálezu v bazilice sv. Vavřince na Vyšehradě. Ta v rotundě sv. Václava se však zachovala beze změny tak, jak ji stavební mistři kdysi položili. Ve stejně autentickém stavu se vyšehradská dlažba nenachází nikde na světě. Archeologové tak mají nyní k dispozici dva vzorky dlažby vyšehradského typu. To umožňuje další bádání o jejich společném původu a fungování »keramických« hutí, srovnávání technologických postupů a hledání souvislostí s jinými nálezy.

Víc podobností než rozdílů

Pro vyšehradskou dlažbu jsou typické šestihranné reliéfní dlaždice, menší dlaždice tvaru rovnostranného trojúhelníka a čtvercové reliéfní dlaždice s pletencem. Šestihranné dlaždice v rotundě sv. Václava jsou režné, bez glazury, zatímco trojúhelníkové jsou polévané hnědofialovou až černou glazurou. Čtvercové dlaždice tvoří borduru podél rovného kamenného stupně do apsidy.

Zatímco na Vyšehradě byly na šestihranech použity motivy gryfa, lva, Nera a sfingy, na Malé Straně postačila jen zobrazení gryfa a lva. Při srovnání působí malostranský lev i gryf živějším dojmem. Dynamiku figurám dodává zejména ohnutí předních končetin v kloubech, takže opouštějí strnulý postoj typický pro ostatní vyobrazení. Reliéfy na šestihranech i čtvercích se sice v detailech liší od vyšehradských dlaždic známých z jiných lokalit, ale podobností je mnohem více než rozdílů.

Pro vyšehradský typ dlažby je též charakteristické uložení dlaždic na tvrdý hladký podklad. Na Malé Straně je to ztvrdlá vrstva malty, v níž nezůstaly žádné otisky po spárách mezi dlaždicemi. Na Vyšehradě je to vrstva udusané hlíny. Dlaždice byly skládány nadoraz, bez pojiva. U mladších románských podlah byly už dlaždice kladeny do vlhké malty.

Mistrné rozložení dlaždic

Zajímavé je také mistrné rozložení dlaždic po ploše podlahy. Geometrický střed kruhu byl přesně uprostřed středové šestihranné dlaždice, od níž se pravidelně další dlaždice rozbíhaly tak, aby se v šesti místech dotýkaly rohem stěn. Tomuto záměru byla přizpůsobena velikost dlaždic.

Nález fragmentu podlahy změnil zajímavý objev starobylé rotundy na objev zcela mimořádného významu. Rotundu sv. Václava uvedl mezi přední památky románského umění v Čechách.

Ve starší vrstvě pod podlahou byl nalezen další zajímavý objekt - část kruhu složeného z plochých opukových kamenů, lícovaných a opracovaných po vnitřní straně. Kruh pochází z 10. století, ale jeho účel není vyjasněn, protože nemá obdobu v žádných jiných nálezech. Podle odborníků tento nález svědčí o jedinečném významu tohoto místa pro českou historii.

Jedno z nejvýznamnějších nalezišť

Rekonstrukce rotundy sv. Václava trvala přes dva roky. Během průzkumu archeologové zdokumentovali kolekci šperků z 9. a 10. století, šest koster rodiny rytíře z doby Jana Lucemburského a více než tři tisíce úlomků nádob.

Archeologům se podařilo objevit pozůstatky ještě starších staveb. Překvapením pro ně byl nález části pískovcového oblouku okna staršího než rotunda samotná. Při průzkumu našli také dřevěnou cestu z počátku 9. století.

Nálezy činí z prostoru, o němž odborníci ještě donedávna nevěděli, jedno z nejvýznamnějších nalezišť v Praze za posledních 50 let.

K záchraně přispěly peníze od dárců

Rekonstrukce stála přes deset milionů korun. Evropské finance pokryly 80 procent potřebné částky. Zbývajících 2,4 milionu korun se podařilo shromáždit od různých soukromých i firemních dárců. »Velmi nás překvapil živý zájem veřejnosti o tento projekt. V praxi to, alespoň podle mého názoru, dokazuje, že občané mají upřímný zájem o vlastní kořeny a identitu,« poznamenal Vlach.

Právě dárci měli jako první možnost prohlédnout si nově zrekonstruovanou svatováclavskou rotundu, a to na Den české státnosti 28. září.

Veřejnosti budou základy rotundy zpřístupněny jen sporadicky. »V současné době se dohadujeme se zástupci památkového ústavu kolik tisícovek návštěvníků rotunda snese. Památka potřebuje své specifické mikroklima a dá se odhadovat, že dokáže maximálně pojmout tři až pět tisíc lidí ročně. Zatím víme, že bude určitě otevřeno příští rok na Muzejní noc a svátky svatého Václava. O otevření v dalších významných dnech v tuto chvíli jednáme,« řekl Vlach. Veřejnost bude o termínech otevření informována na serveru www.matfyz.cz.

Z rotundy skladiště

Vznik rotundy nebyl v písemných pramenech podchycen. První zmínka o ní se objevila ve svatováclavské legendě »Oriente iam sole« z poloviny 13. století. Podle ní byla rotunda postavena kolem roku 938. Legenda praví, že při převozu těla sv. Václava se na tomto místě koně zastavili a odmítli jít dál. Zvířata táhnoucí povoz se prý nechtěla pohnout z místa do té doby, než byli v nedalekém vězení osvobozeni nespravedlivě uvěznění lidé.

Ve vrcholném středověku rotunda plnila funkci hřbitovní kaple přináležící k nedalekému farnímu kostelu sv. Mikuláše. V okolí stála radnice a několik měšťanských domů. Po velkém požáru v roce 1420 hřbitov zanikl a na jeho místě a v okolí vyrostly nové domy, sevřené v tzv. malostranském špalíčku. V roce 1541 postihl Menší Město Pražské další ničivý požár, který rotundu na 50 let odsoudil k roli skladiště. Teprve na četné stížnosti měšťanů, že tak starobylá stavba si zaslouží větší úctu a péči, byla vyklizena a navrácena svému účelu.

Oběť přestavby

Obnovená sláva však netrvala dlouho. Po vítězství císařských vojsk na Bílé Hoře byl kostel svatého Mikuláše darován jezuitům. Novým farním kostelem se měl stát právě kostelík Přenesení sv. Václava. Aby mohl splňovat nároky farního kostela, musel být výrazně zvětšen. První fáze přestavby se uskutečnila v letech 1628-1630. Nešlo v pravém slova smyslu o přestavbu, ale o výstavbu nového barokního kostela, do nějž byla rotunda zakomponována, alespoň pohledově. Ocitla se totiž pod úrovní nového presbytáře. V druhé polovině 17. století jezuité vystavěli uprostřed náměstí nový komplex budov, včetně profesního domu, jehož součástí se stal znovu přebudovaný kostel Přenesení sv. Václava. Tentokrát však starobylý kostelík nevydržel tlak okolních staveb, takže musel být v roce 1683 »stržen až do základů«. Ačkoli radnice opakovaně investory upozorňovala, že se při výstavbě profesního domu nesmí kostelu nic stát, torzo rotundy se nakonec ocitlo v základech nových barokních budov.

Jana DUBNIČKOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 8 hlasů.

Jana DUBNIČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.