Nedivím se

V roce 2011 byli v České republice filmoví diváci zasaženi silnou mediální kampaní na podporu dvou nových filmů. Havlovo Odcházení v tomto směru uspořádalo až neuvěřitelné orgie.

Ohlas diváků na tento trapný filmový debut rádoby režiséra a někdejšího prezidenta naší republiky byl ovšem velmi slabý. Naopak na snímek Lidice z dílny režiséra Petra Nikolaeva a scenáristy Zdeňka Mahlera zareagovali lidé velmi vstřícně. Za pouhé čtyři dny od 2. do 5. června 2011 vidělo v našich kinech film Lidice 46 812 diváků. Tím ovšem velmi rychle byla překonána i celková návštěvnost Havlova bohatě dotovaného Odcházení.

* * *

Film Lidice se od svého počátku potýkal s nedostatkem financí, který ohrožoval jeho realizaci. Ani mezinárodní věhlas autorů totiž nepřesvědčil evropský fond Eurimages, aby projekt finančně podpořil. Podobně se zachovaly i »domácí« firmy s německými majiteli, podle kterých nemají Němci ve filmu dost reprezentativní podobu.

Producent filmu Adam Dvořák se proto rozhodl spustit celonárodní sbírku na jeho natočení. Rozhodující finanční spoluúčast nakonec přislíbily mnohé české obce, města (např. Praha, Opava a Kladno) i soukromé společnosti.

»Film o Lidicích měl podle mě už dávno někdo natočit. Toto téma má totiž v sobě něco«, připomněla pak hlavní poselství filmu režisérka A. Nellis, co je dnes velmi aktuální. »V době, kdy se většina válečných konfliktů naštěstí odehrává daleko od nás, člověk často zapomíná, že to, co válku jako takovou umožňuje, je součástí lidské podstaty, a je nebezpečné zapomínat nebo se tvářit, že nás už se to netýká.«

* * *

Ne, nesluší se poslouchat cizí hovory. »Jenomže v plném vlaku, notabene, když telefonující sedí vedle vás«, cituji ze stránek Národního Osvobození, »to jde pohříchu těžko«. Mladá paní učitelka prý komusi podrobně vyprávěla o filmovém představení, z něhož se koncem června 2011 právě vracela. Z jejího zaníceného vyprávění se osazenstvo vagonu dozvědělo, že její žáci dostali na výběr – jít do pražské ZOO nebo do pražského kina Atlas na film Lidice. Netajila se překvapením, že většina z nich zvolila film.

Během promítání i při závěrečných titulcích seděli prý její pubertální žáci tiše jako pěny. »Ty vole, já fakt brečel«, nechal se slyšet jeden z jejích žáků, když vyšel z kina se slzami v očích. Od kamaráda se mu dostalo odpovědi: »Ty vole, já taky«.

* * *

»Jestliže se Lidice staly ve světě symbolem mechanického zločinu, jenž se děje s vyloučením emocí a svědomí«, napsal ovšem 1. června 2011 v recenzi Kamil Fila, »platí to u nás dvojnásob o osudu jména Lidice.

Paradoxně právě toto slovo je pro mladší generace především prázdným zvukem a svistem jakési mentální rákosky, která setrvačně mýtila jakékoli živé vědomí souvislosti. Lidice se postupně staly zbraní nacionálního citového vydírání provozovaného oficiální nomenklaturou či tématem hodin výtvarné výchovy a kýčových plakátů«.

O několik dní později (10. června 2011!) se z Augsburku ozval i předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Franz Pany, který vyzval prezidenta České republiky Václava Klause k omluvě za údajná »minulá příkoří« způsobená Čechy sudetským Němcům. Ten ovšem, vědom si toho, že lidé, kteří se za 2. světové války postavili nacistům, protestují proti stále častějšímu zdůrazňování násilností, které Češi spáchali v poválečné době na sudetských Němcích, tuto výzvu jednoznačně odmítl.

* * *

Jistě.... ale o tom až v dokončení článku na straně 5 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)