Zámek v Brandýse nad Labem

Koupil si vzpomínku na manželské štěstí

Mohl to být pohřeb, na který by se léta vzpomínalo. Vždyť zemřel panovník stojící v čele monarchie 68 let. Rekordman František Josef I. ale zesnul ve věku 86 let před sto lety 21.listopadu roku 1916 uprostřed válečného běsnění. Lidé měli jiné starosti, než aby si vyprávěli o pohřebních vozech, věncích a průvodu. Na frontách umíraly statisíce vojáků a v zázemí řádily hlad a nemoci. Na trůn nastoupil mladý Karel I., jehož děd arcivévoda Karel Ludvík byl bratrem Františka Josefa I. Do postavení následníka trůnu se dostal až po zavraždění Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu. Stařičký mocnář si jeho úsudku zřejmě moc nevážil a k žádnému zásadnímu rozhodování ho nepustil. Snad i proto Karel tak přilnul k zámku v Brandýse nad Labem, kde strávil podle svého mínění nejkrásnější období svého života.

Syn arcivévody Oty (1865-1906) a Marie Josefy Saské (1867-1944) byl předurčen pro vojenskou kariéru. Zahájil ji v roce 1905 a o tři roky později byl jako důstojník 7.dragounského pluku převelen právě do posádkového města  Brandýsa nad Labem. Pluky císařské kavalerie pobývaly v polabském kraji od roku 1773. Velkým císařským  manévrům tady přihlížel i samotný František Josef I. v roce 1874. Na zámku je historie Brandeis Garnison nyní představena samostatnou výstavou. Karel sem přivedl i svou manželku Zitu z rodu Bourbon-Parmského a od roku 1911 s ní bydlel ve vyčleněných zámeckých komnatách. V roce 1912 musel odjet s vojskem do Haliče, ale poklidné manželské štěstí si v srdci uchoval. Když mohl v roce 1917 získat brandýský zámek do osobního vlastnictví, ihned to udělal. Jak ale Habsburkové k oblíbenému sídlu nedaleko Prahy vlastně přišli?

Kam chodil Rudolf II. krytou chodbou?

První písemná zmínka o Brandýse nad Labem pochází z roku 1304. Gotickou tvrz si zde vystavěli páni z Michalovic, kteří měli své rodové sídlo u Mladé Boleslavi. Období prosperity zažilo městečko u pozdějšího gotického hradu za Krajiřů z Krajku, do jejichž vlastnictví přinesla zdejší panství vdova po jeho dalším vlastníkovi Jaroši Tovačovském z Cimburka. Významní příznivci Jednoty bratrské zde zřídili i výjimečnou renesanční modlitebnu. Ve stejném slohu začali přestavovat také hrad na pohodlnější zámek. Jenže pak se  v roce 1547 Arnošt Krajíř zúčastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi I. a brandýské panství mu bylo za trest zkonfiskováno.

Tímto rokem začíná dlouhé období, kdy zámek vlastnili Habsburkové. Oblíbili si ho pro výhodnou polohu blízko Prahy a okolní skvělý lovecký revír. Na renesanční radnici na náměstí zobrazuje freska Bohumila Šippicha Rudolfa II., jak dne 5.října roku 1581 svým dekretem povyšuje Brandýs na královské komorní město. Zkrátka tedy nepřišli ani měšťané. Podivínský císař vynaložil velké prostředky na dokončení přestavby zámku. Jeho zdi ozdobily figurální fresky na témata z bible a lovecké výjevy. Po rabování v době třicetileté války se téměř nic z vnitřního zařízení nedochovalo. A přece tady jedna památka, kterou teď průvodci hrdě ukazují, zbyla. Zřejmě proto, že byla zazděna u vstupního schodiště a přetírána. Reliéf Klanění tří králů si u italského sochaře a štukatéra Giovanna  Battisty Quadriho pro zámeckou kapli někdy kolem roku 1610 objednal samotný Rudolf II. Až ve dvacátém století odborníci odhalili, že pod nánosy barev se skrývá původní polychromie.  Čili nikoli téměř bezcenná kopie nějakého díla, jak se dříve předpokládalo, ale vzácný originál.

Krytá chodba

Rudolf II. zde často s celým dvorem pobýval nejen kvůli loveckým zážitkům. Rožmberský kronikář Václav Březan například k roku 1586 zmiňuje: „Císař ještě tehdáž nebyl pro přímoří v Praze.“ Dá se předpokládat, že se před morem, který od předchozího roku řádil v řadě českých i moravských měst, ukryl právě na brandýském zámku. Útěky mocných před epidemií nebývaly tehdy ojedinělé. Kronikář například upozornil na morovou nákazu na začátku roku 1585 a chování Viléma z Rožmberka: „I na Krumlově Českým pomírali, takže od Nového léta až do Hromnic umřelých osob třinácte. Pročež pan vladař na Krumlově býti neráčil.“

Ovšem pověsti přiřkly Rudolfovi II. i jiné důvody, proč spěchal právě sem. Kdo by neznal slavný výrok Jana Wericha ve filmové roli císaře: „Hopsa hejsa do Brandejsa.“ Vypráví se, že slavnou krytou chodbou dokončenou v roce 1602 Rudolf II. tajně spěchal za krásnou mlynářkou. Střízlivější hlasy ale namítají, že spíše hledal samotu ve své soukromé zahradě, kam chodba ústila. V jeho době v zahradě stávaly kašny, letohrádky či míčovna. Tyto skvosty stavitelství smetla třicetiletá válka.

Dával přednost toulkám na jachtě

Opravený zámek dál využívali habsburští císařové. Korunovační průvod Karla VI. se v roce 1723  do Prahy vydával právě odtud. V předvečer se zde poprvé setkali šestiletá Marie Terezie a její budoucí manžel František Štěpán Lotrinský. O dvacet let později panovnice dodržela tradici a na korunovaci českou královnou odjela rovněž z brandýského zámku. Za napoleonských válek se tu v roce 1813 setkali císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III., aby jednali o spojenectví, které jim pak vyneslo vítězství v bitvě národů u Lipska.

Přelomové události sem nakonec zavedli i toskánskou větev habsburského rodu, i když tentokrát byli její příslušníci na útěku před politickým morem. Aspoň tak mohli vnímat sjednocení Itálie, které je vyhnalo z velkovévodství, jemuž vládli přes sto dvacet let. Získali ho v době, kdy zde po meči vymřel rod Medicejských a František Štěpán, choť Marie Terezie, vyměnil své Lotrinsko s Francií právě za Toskánsko. Velkovévodové ale často neprojevovali zrovna vděčnost vídeňskému dvoru za to, že vůbec mohou někde vládnout. Prohlašovali se za Italy a s příbuznými se přeli. Jenže když v roce 1860 hledal prchající velkovévoda Leopold II. místo, kam by se uchýlil, byl rád, že Habsburkové vlastní, i když dost zadlužený, zámek v Brandýse nad Labem. Přivezl sem i proslulou knihovnu a rodinný archiv toskánských Habsburků. Když o deset let později zemřel, ujal se panství jeho syn, arcivévoda Ludvík Salvátor.

O něm průvodci po zámecké expozici rádi vyprávějí, protože se vymkl rodinné kontrole a odmítl stát se vojákem nebo úředníkem. Raději se toulal. Na cesty se ale vybavil studiem přírodních věd i kresby. Jak to u vědecky založených osobností často bývá, staral se hlavně o své výzkumy a nikoli o život lidí na svém panství. Zato se však naučil dvanáct jazyků. Pokud Brandýs vůbec navštívil, tak aby tam složil sbírky ze svých cest. Za skutečný domov zřejmě pokládal Mallorku, kde strávil většinu života, a palubu svých parních jachet, na nichž brázdil zejména vody Středozemního moře. Jenže jeho plavbám za poznáním udělala přítrž světová válka. Musel se vypravit zpátky do Rakousko-Uherska. Napřed ještě doufal ve vile v Terstu, ale pak bylo jasné, že už se na moře nevrátí. V roce 1915 se usadil na brandýském zámku, kde dopsal poslední dvě knihy. Nejspíš se utrápil nikoli kvůli padlým na bojištích, ale pro nenaplněnou touhou zase vyjet na toulky po vzdálených krajích.

Mírotvůrce, který mír nepřinesl

V komnatě, kterou v zámecké expozici věnují císaři a poslednímu nekorunovanému českému králi Karlovi I., je skleněná vitrína se šavlí. V roce 1913 ji poslal muzeu do Brandýsa jako památku na svůj zdejší pobyt. Prý právě tuto šavli používal po celou dobu, kdy tady sloužil. Spíš si ale tak sám chtěl připomenout období krátkého manželského štěstí. Když se mu v roce 1917 naskytla příležitost získat z pozůstalosti po Ludvíku Salvátorovi zámek do osobního vlastnictví, hned ji využil. Na jeho další zvelebování mu ve válečné době už čas nezbýval. Snad později... Jenže po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 mladé Československo nemělo zájem, aby na jeho území Habsburkové cokoli vlastnili a snažili se vrátit na zkácený trůn. Zdá se to prozíravé, protože Karel I. se dvakrát pokusil znovu ujmout vlády v Maďarsku. Nepovedlo se mu to, ale se ztrátou postavení panovníka se nesmířil. Ostatně poukazoval na to, že v listopadu 1918 se ve víru událostí sice „zřekl jakékoli účasti na státních záležitostech“, ale ne trůnu. Zemřel v nedožitých pětatřiceti letech v dubnu roku 1922 na ostrově Madeira.

Průvodkyně o něm podotkla, že po smrti Františka Josefa I. usiloval o mír. Ale jeho německý spojenec mu to nedovolil. V hodnocení, zda šlo o promyšlenou snahu zastavit válku či o politický diletantismus bez reálné naděje na úspěch, se někteří historici liší. Každopádně výsledek byl zřejmý. Dál přibývala i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jména padlých otců, synů a bratrů, kteří se již nikdy z pokračující války nevrátili. Říká se, že ukázaná platí. Ovšem církev to vidí jinak, zejména proto, že Karel byl vychován v přísném katolickém duchu. Papež Jan Pavel II. ho v roce 2004 prohlásil blahoslaveným, protože svou křesťanskou víru stavěl před každé své politické rozhodnutí. Podle dostupného zdůvodnění ho rovněž označil za mírotvůrce. Karel I. ale svět od války nezachránil. Bylo to nad jeho schopnosti a zřejmě i možnosti. A tak si vypil do dna kalich hořkosti z porážky a pádu monarchie.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 20 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama