Přednes historičky Marie Neudorflové (stojící v čele sálu) zaujal posluchačky i přítomné dva či tři posluchače.

Přínos Alice Masarykové nebyl dosud doceněn

Jak se stalo již pravidlem, členky a příznivkyně KSČM, koordinované Komisí žen ústředního výboru, se pravidelně vzdělávají. Jejich cílem je postupně se seznamovat se ženami, které sice nestály v řadách autentické levice, ale byly humanistkami, demokratkami, vlastenkami, byly sociálně a protiválečně smýšlejícími a usilovaly o společenský pokrok. Do této kategorie patří také ženy z okruhu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. A protože v tomto roce připomínáme 50. výročí úmrtí jeho dcery Alice, téma celostátního semináře bylo dáno.

»Činnost Alice Masarykové (1879—1966) je nedoceněna. Vše, co dělala, dělala s velkým zaujetím, ráda, dobře, ale naprosto neostentativně, s pocitem, že je to téměř samozřejmé, že to je příležitost uplatnit své humanitní a sociální přesvědčení,« začala svou přednášku historička Marie Neudorflová, Ph.D. Život Alice nebyl procházkou v růžové zahradě, odrážel turbulentní politické poměry doby, v níž žila.

Narodila se ve Vídni roku 1879 jako první z dětí manželů Masarykových a jedináčkem byla jen rok. Pak přišel na svět bratr Herbert a další děti – Jan, Eleanora (zemřela ve čtyřech měsících) a Olga. Otec rodiny dělal vše, aby své ženě Charlottě pomohl. »I jako vysokoškolský profesor doma pomáhal, staral se o děti, na což Alice ještě po desetiletích ráda vzpomínala. Dlouho nechápala, že rovnocennost mezi manželi a rovnost mužů a žen nebyla ve společnosti samozřejmostí. Dobře však věděla, že prostředí, ve kterém se svými sourozenci vyrůstala, bylo duchovně a mravně výjimečné, plné inspirace a přátelství, a že jako děti měly daleko více svobody, než tomu bylo v té době zvykem,« poznamenala historička. Když byly Alici tři roky, rodina se přestěhovala do Prahy, neboť Masaryk dostal místo provizorního profesora filozofie na Univerzitě Karlově. Děti vyrůstaly na českých pohádkách a cizí jazyky – angličtinu, němčinu a ruštinu - se začaly učit až v pokročilejším školním věku.

Alice se chtěla původně stát lékařkou. Doma si nejprve prosadila studium na dívčím gymnáziu Minerva právě založeném Eliškou Krásnohorskou. Poté začala studovat medicínu, bohužel to však bylo během hilsneriády, kdy otec Tomáš Masaryk byl objektem velké kritiky, protože oponoval posudku, že vražda Anežky Hrůzové byla rituální vraždou. To se odrazilo na přístupu k Alici nejen od profesorů, ale i od studentů. Proto raději přešla na filozofii, studovala také sociologii a historii. Zdravotnictví a sociální péče, jejichž propojení stále zdůrazňovala, však zůstalo jejím hlavním zájmem, do něhož vložila všechny své síly.

Činnost v protialkoholním hnutí ji přivedla do styku s hlubokými sociálními problémy. Pracovala jako pedagožka na dívčích školách v Praze a Českých Budějovicích, o zdravotní výchově i sociální péči přednášela v ženských kroužkách, např. v Ženském klubu českém, Dívčí akademii v Brně, Americkém klubu dam (založeném Vojtou Náprstkem v polovině 60. let 19. století) atd. Později měla i pravidelné přednášky na UK.

Roku 1905 bylo Alici nabídnuto jet do Chicaga, kde při univerzitě působil institut sociálních pracovnic, jenž se věnoval dělníkům a dělnicích z řad přistěhovalců. Zde se setkala s otřesnými sociálními podmínkami, což bylo pro Alici velmi skličující. Zřejmě ji tento »zážitek« ještě více ubezpečil, že je třeba měnit sociální podmínky pracujících.

Po svém návratu pokračovala v učitelské profesi, ale vnitřně zůstala spjata s myšlenkou péče o nemocné. K tomu dostala příležitost roku 1909 v domově diakonie v Těšíně. Znovu potom roku 1915, kdy během prázdnin působila ve válečné nemocnici v Pardubicích. »Zapojila se do práce a pomáhala raněným s celou svou duší a srdcem, jak si také napsala do svého deníčku,« uvedla přednášející. Nemocnice jí dala možnost poznat všechny hrůzy následků války a, pochopitelně, i toto ji velmi formovalo.

Věznění

Během války, namísto těžce nemocné matky, strávila kvůli odbojové činnosti otce osm měsíců ve vězení, napřed v Praze a pak ve Vídni. To, že sama byla zapojena v odbojové činnosti Maffie (hlavní orgán českého domácího odboje během první světové války), se policie nikdy nedozvěděla. »Ačkoli se dochovaly a byly publikovány její dopisy z vězení matce, a naopak, nezmiňuje se o nejstrašnějších situacích v přeplněné vězeňské cele, kde násilí nebylo ničím neobvyklým. Matka tušila její stav a podporovala ji psychicky úžasně lidskými dopisy, ve kterých se vracela k jejich pobytům na Slovensku, k české literatuře, historii. Je těžké si představit, kde velmi nemocná Charlotta brala tu sílu, aby byla ta silnější. Vyšetřovatelé hlavně po Alici chtěli, aby se vzdala svého otce, což ona neučinila,« vysvětlila Neudorflová opravdu tíživé okolnosti Alicina žalářování. V celách čelila krutému posměchu německých spoluvězeňkyň, že prý »Češi – to je nárůdek bez kultury, čistě závislý na Němcích, a ať dělá, co dělá, stejně se poněmčí«. Její argumenty, že i malé národy mají vlohy a právo na svobodný vývoj, nenacházely pochopení, spíše Alici škodily.

V roce 1916 se podařilo ji z vězení dostat. Pomohli jí američtí přátelé, což bylo ještě možné, protože v té době nebyly Spojené státy ve válce. Válku tedy Alice a celá její rodina přežily za velmi těžkých podmínek. Masaryk byl v exilu, bratr Herbert, talentovaný malíř, zemřel v roce 1915 na tyfus.

V knize »Dětství a mládí« Alice vzpomínala na družný život celé rodiny.

Pro republiku

Po první světové válce se Alice zapojila všemi svými silami do zvelebení nové republiky. Situace byla opravdu trudná, zvláště na Slovensku. Většina lidí, a hlavně dětí, byla nemocná, hladověla, nejrozšířenější byla tuberkulóza, úmrtnost na ni byla v Československu jedna z nejvyšších v Evropě. Byly rozšířené pohlavní nemoci, na Slovensku tyfus. Otevřel se tedy velký prostor pro sociální programy, na které se Alice orientovala. Zde našla svou »parketu«, při této činnosti mohla zúročit své teoretické znalosti i praktické zkušenosti získané ve světě. »Postupně se orientovala na sociální práci obecně, které se věnovala až do konce první republiky. Ale plnila ještě řadu dalších funkcí spojených s prezidentstvím svého otce. Především zastupovala nemocnou Charlottu jako hostitelka, jako doprovod prezidenta na různé návštěvy a akce. Když Charlotta v květnu 1923 zemřela, stala se v podstatě první dámou,« poznamenala dr. Neudorflová. Zapojila se také do úprav Pražského hradu, který byl po letech neobývání v naprosto dezolátním stavu.

Začátkem roku 1919 Alice Masaryková vstoupila do vyšší politiky. Byla kooptována do tzv. Slovenského klubu, který byl součástí revolučního Národního shromáždění, v němž bylo již osm žen. A Alice byla první ženou, která v něm měla projev. Chtěla se však věnovat jen sociální práci, proto na členství v klubu rezignovala.

Předsedkyní Československého červeného kříže (ČČK) byla zvolena roku 1919. Koncepčně ho stavěla demokraticky, aby pomáhal tam, kde to bylo potřeba. A potřeb bylo daleko více než možností, zvláště na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Přesto se pomoci dostalo tisícům rodin, budovaly se ozdravovny pro děti. V Martině pomohla založit ošetřovatelskou školu. V charitativní práci se nejvíce sblížila s Hanou Benešovou, ke které postupně silně přilnula. Občas se dostávala do konfliktu s ženami, které vnímaly svou činnost v ČČK nikoli jako službu potřebným lidem, ale jako prestižní záležitost - jednou z nich byla Naděžda Kramářová, manželka prvního čs. předsedy vlády. Samozřejmě, že neunikala kritice »zprava i zleva«.

Chtěla se vrátit domů

Druhá světová válka přinesla bezmezné utrpení českému národu, a samozřejmě tím více lidem z politicky angažovaných rodin. Když bratr Jan a Edvard Beneš odejeli po Mnichovu do Londýna, Alice odcestovala do USA organizovat pomoc Červeného kříže a zároveň svými přednáškami burcovat americkou veřejnost. Ale její přednášky prý neměly úspěch, nebyla schopna se od tragédie svých krajanů v protektorátu emocionálně odpoutat. Bylo jí už přes 60 let a všechny tragické události vlastního národa doléhaly tíživě na její psychiku. Přátelé jí proto zařídili pobyt v sanatoriu. Byla ve styku s řadou československých exilových osobností, stýkala se se sourozenci Janem, Olgou a jejími syny. Její zdraví se začalo zlepšovat s blížícím se koncem války.

Čtrnáctého září 1945 se vrátila do Prahy. Byl to den 59. narozenin Jana Masaryka a osmé výročí úmrtí TGM. Jan byl za necelé tři roky mrtvý… Jejím útočištěm se stala Bystrička na Slovensku.

Alice nebyla rozhodnutá po únoru 1948 znovu emigrovat. Na Vánoce 1948 jela navštívit spolu se svou neteří Herbertou a její dcerou svou sestru Olgu do Ženevy s plánem se určitě vrátit. Chtěla domů. »Ale Olga ji přesvědčila, že musí zůstat, že žádný člen Masarykovy rodiny by neměl žít v Československu, kde se ničilo dílo T. G. Masaryka,« vysvětlila okolnosti jejího rozhodnutí zůstat v zahraničí historička.

Vlastně pak Alice ani neměla z čeho žít, neboť převzetí dědictví po Janovi se komplikovalo. Odjela do USA a stala se činnou v čs. komunitě v Chicagu. Největším úspěchem Alice spolu s Olgou bylo založení Masarykovy nadace v New Yorku, která vydávala české knihy nebo jejich překlady do angličtiny. Když jí roku 1954 vypršelo americké vízum, odmítla se vzdát čs. občanství, což bylo podmínkou, aby se mohla stát americkou občankou. Tuto situaci pomohl vyřešit newyorský demokratický senátor Herbert H. Lehman, který navrhl americkému parlamentu zvláštní zákon, na jehož základě bylo Alici, vzhledem k jejímu původu, práci a perzekuci, přiznáno právo zůstat trvale v USA.

Alice postupně ztrácela zrak, až nakonec oslepla, a stala se závislou na přátelích. V roce 1957 odešla do domova důchodců, tzv. Útulny Českého domova pro staré lidi, který si na konci 19. století postavili sami Češi u Chicaga. V roce 1966, 29. listopadu, několik týdnů po návštěvě čs. novinářky z Bratislavy, zemřela.

Alici Masarykové se nepoštěstilo mít děti. Zmínila to v rozhovoru s touto novinářkou, z jejíž návštěvy měla velkou radost. Na otázku »Je něco, co byste nedělala, kdybyste mohla začít znovu?« jí odpověděla: »Jste vdaná? Máte děti? … Už bych nikdy nezůstala sama.«

Proč studenti kroutí hlavami?

Účastnice semináře si uvědomily, co všechno o Alici Masarykové a dalších ženách z okolí prvního čs. prezidenta nevědí. Nejméně známá je Alicina rozsáhlá sociální činnost, kterou se dnes zabývají dvě historičky, docentka Haburajová a dr. Pachová – obě přednášejí na univerzitách. A prý studenti a studentky nevěřícně kroutí hlavami, když obě pedagožky o Alici, jež dala své síly ve prospěch základů společného státu Čechů a Slováků, nadšeně přednášejí. Jako kdyby lidé žijící před sto a více lety neměli smělé plány na pozdvižení bližního svého, jako kdyby současná generace nevěděla, že rozvíjí a dále zdokonaluje to, co založili naši předci.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv a autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 19 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama