Římský amfiteátr v Drači

Název Albánii dal ilyrský horský kmen

Nejsem dobrodruh. I když si to někteří mysleli, když jsem jim řekla, že na dovolenou jedu do Albánie. A to jsem se ani nechtěla sama potulovat po horách. Naopak jsem si koupila zájezd do přímořského letoviska u města Drač. Přivítala mě souvislá řada hotelů, renovovaných i zcela, písečné pláže s lehátky a slunečníky a k mému překvapení vepřové řízky, kterými chtěl personál podstrojovat českým turistům. I tak se jich tam moc nehrne. Turnus, který měl přilétat po nás, cestovní kancelář zrušila pro malý zájem. Albánie má zatím pověst tajemné a nebezpečné země, což přiživují i pašeráci drog. Málokdy se informace o tomto státu se zhruba třemi miliony obyvatel objevují v médiích. Jazyku, který sice patří do skupiny indoevropských, ale má i nám neznámé hlásky, nerozumíme. Předpokládáme, že tam ani není nic moc k vidění snad kromě přírodních krás.

Historie území, kde byla v roce 1912 vyhlášena samostatná Albánie, je přitom bohatá. Známe ji, i když si to většinou neuvědomujeme. Z přítmí pravěku se v písemných pramenech jako první vynořují Ilyrové. Snad se na jejich vývoji podílely domácí původní obyvatelstvo a tzv. egejská migrace. Z jejich řeči se zachovalo jen asi tisíc slov, většinou jmen a názvů používaných nadále v albánštině. Ilyrové o sobě nic nenapsali, takže jejich osudy zaznamenali pouze antičtí autoři, mnohdy ovlivnění nepřátelským postojem vyvolaným válkami s ilyrskými státy. Jeden ze střetů se navždy usídlil ve rčení, které přetrvalo věky. Na jihu dnešní Albánie bývalo království Epir, jehož mladý sebevědomý vladař Pyrrhos (307-272 př. n. l.) se pustil do boje s Římem. Zvítězil, ale stálo ho to tolik ekonomických i lidských ztrát, že jeho moc od té doby upadla a sousední ilyrské království naopak sílilo. Známé »Pyrrhovo vítězství« je tedy vzpomínkou na události spojené s touto částí Balkánu.

Opil se na počest vítězství a zemřel

Kdyby rodiny dál rozdělovaly půdu mezi syny, zakrátko by vznikla tak malá políčka, že by nikoho neuživila. Zvyšující se počet obyvatel proto vedl řecké městské státy k tomu, že přebytečné muže a ženy posadily do lodí a pod pohrůžkou trestu smrti jim zakázaly návrat do vlasti. Plavci si museli najít nové místo, kde by postavili svou osadu. Při této tzv. velké kolonizaci se řečtí osadníci usídlili i na ilyrském pobřeží. V letech 628/627 př. n. l. dorazili z ostrova Kerkyry, čili dnešního Korfu, na místo, kde založili obec Epidamnos. Později ji přejmenovali na Dyrrhachion, latinsky se nazýval Dyrrhachium, což je současný albánský Durres, česky Drač. Z osady se rozrostl na městský stát, prakticky kromě náboženství a tradic nezávislý na zakladatelském městě. Ilyrové, kteří žili v rozptýlených kmenech, se posléze nechali tímto příkladem inspirovat, ve vnitrozemí rovněž zakládali města a vytvářeli mocenská centra, která pak dala vzniknout zmíněným královstvím.

Jak nebezpečné může být vítězství, nedokládá jen příklad epirského krále Pyrrha. Doplatil na něj i panovník ilyrského království Agron, který ve 30. letech 3. století př. n. l. drtivě porazil aitolský řecký spolek. Vypráví se, že se na oslavě slavného vítězství tak opil, že zemřel na otravu alkoholem. Vládu převzala jako regentka jeho nezletilého syna vdova Teuta, která se postavila Římanům v první římsko-ilyrské válce v letech 229-228 př. n. l. Po prohře ji přinutili abdikovat. Tyto války také byly tři jako ty známější punské, které odváděly pozornost Římanů od úplného podrobení ilyrského království. Nakonec k tomu došlo v letech 168-167 př. n. l. Řím zde uplatnil svou známou politiku »rozděl a panuj« a dřívější království rozdrobil do tří zón, jejichž obyvatelé se mezi sebou nesměli stýkat, natož se brát. Z římského období máme od Klaudia Ptolemaia z 2. stol. n. l. zprávu o ilyrském kmeni Albanoi, který žil v horských oblastech. Zřejmě právě ten dal vzniknout názvu Albánie, kterým zdejší obyvatelé sami sebe nazývali ve středověku a používá se v cizích jazycích pro označení současného státu.

Pozůstatky byzantského tržního náměstí

Památky v obklíčení domů

Právě z 2. století n. l., konkrétně z doby vlády císaře Trajána, pochází nejvýznamnější památka Drače, pozůstatky římského amfiteátru. Zápasy mezi gladiátory zde mohlo sledovat 15 až 20 tisíc diváků. Už toto číslo ukazuje, že město Drač bývalo důležitým střediskem této části Balkánu. Památka, jejíž objevování probíhalo v letech 1966-70, nyní nepůsobí nijak impozantně. Možná to způsobuje fakt, že všechny pozůstatky antické slávy města obkružuje moderní zástavba. Oblast dnešní Albánie byla pro Řím důležitá i tím, že zde získávali půdu vojenští vysloužilci. Po výnosu císaře Caracally z roku 212 n. l., jímž bylo přiznáno římské občanství všem svobodným obyvatelům říše, odtud naopak odešlo dost místních mužů sloužit do římských legií.

Při prohlídce unikátního amfiteátru jsem si ověřila, že o dějinách Albánie opravdu víme víc, než tušíme. Ilyrský původ totiž měli dva význační římští císaři Dioklecián a Konstantin Veliký.

Kousek od amfiteátru lidé procházejí bránou v opevnění, které připomíná další dějinnou etapu ve vývoji Drače. Po pádu západořímské říše toto území připadlo Byzanci. Nové mohutné hradby zde nechal vybudovat byzantský císař Anastasios I. (491-518), zdejší rodák, který si cenil tohoto strategického místa na Jadranu. Opravovali je a měnili podle potřeb pozdější dobyvatelé přístavního města, například Benátčané, kteří tady vládli v letech 1392-1501. Na byzantské období odkazují ještě rozvaliny tržního náměstí, na něž návštěvník Drače narazí při cestě od konečné městského autobusu k amfiteátru. Zde je ještě co dolaďovat, protože například okrajem starověkého náměstí vede po povrchu moderní potrubí.

Průvodčí se zástěrou

»Ruge, ruge!« pobízel nás průvodčí v autobusu. Ty s označením Maren Buss svážejí obyvatele z přímořského předměstí, kde vyrostla nová sídliště. Občas se v proluce mezi domy krčí starší obydlí s typickou střešní krytinou, která vypadá značně omšele. Zřejmě ale stále plní svou úlohu, protože úprava domku zpravidla začíná výměnou oken. Původní zástavba ale na většině míst ustoupila tlaku developerů. Netuším, zda v Albánii existují nějaké stavební předpisy, ale vypadá to, že spíš ne. Staví se na každém volném plácku bez ohledu na to, jak daleko či spíše blízko stojí další budova. Při návštěvě albánského hlavního města Tirany jsem se dozvěděla, že dravost stavebníků došla tak daleko, že v centru zmizela většina parků. Současný primátor chce zřídit nové »městské plíce«, aby se Tirana neudusila.

V Albánii se také činí nadnárodní společnosti. Silnici z Tirany do Drače lemují škatule skladů a administrativních center firem, takže vypadá jako vjezd do Prahy po D1. Reklama je všudypřítomná. Na krásném kopci u Tirany se místo lesíka tyčila mohutná konstrukce s reklamou mobilního operátora. Jeho konkurence poněkud zaostává, ale zato se prosadila pro změnu v restauracích a kavárnách. Obchody a supermarkety zaplavilo dovozové zboží, hlavně z blízké Itálie. Chtěla jsem přátelům přivézt nějakou místní sladkost, ovšem ve všech regálech jsem narážela téměř výhradně na čokoládu s fialovou krávou. Nicméně jsem v menší samoobsluze nedaleko hotelu objevila i nečekaný sáček s názvem Houbová polévka. Skutečně byl z ČR a v původním obalu s českým nápisem.

Do středu Drače jsem se opravdu vypravila místním přecpaným autobusem. Stále zde působí muži - průvodčí, kteří prodávají jízdenky a voláním usměrňují nástup a výstup. Ten první mě zaujal tím, že si oblékl zástěru s několika kapsami na různé hodnoty mincí. Dovedně se proplétal mačkanicí. Všimla jsem si, že se nikdo ani nepokusil sáhnout mu do volně přístupných kapes. Jízdné je stejné, ať jedete jednu nebo více zastávek. V tomto případě stálo 30 lek, což je místní měna. Pro přepočet na české koruny je možno využít jednoduché násobení číslem 0,2. Opravdu, v Albánii je pro nás neuvěřitelně levně, i když ČNB stále intervencemi drží slabou korunu vůči euru. Je to zřejmě způsobeno nízkými platy i vysokou nezaměstnaností. Kdyby tady třeba jídlo stálo tolik jako u nás, lidé by se neuživili. Přiznávám, že ochutnat zdejší speciality ze skopového masa jsem si netroufla. Ale po cestě z konečné k památkám, mezi něž patří i na současném hlavním náměstí velká mešita z 30. let 20. století a radnice postavená v roce 1929, jsem se zakousla do byreku za 70 lek. Pečivo z tenkého filo těsta, tvořeného moukou, vodou a olejem, tady plní hlavně sýrem, mletým masem nebo špenátem. Toto tradiční balkánské jídlo sem přinesli Turci, jejichž Osmanská říše ovládala území dnešní Albánie stovky let.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka

(Pokračování příští středu)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 14 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama