Skanderbegovo muzeum na hradě v Kruje

Albánský hrdina s kozí hlavou na přilbě

Autobus se proplétal úzkými uličkami. Obdivovali jsme dovednost řidiče, který si uměl poradit s krkolomnými zatáčkami. Tajil se nám dech při představě, že bychom po úbočí hory museli šplhat pěšky. Je pochopitelné, že v takové poloze vystavěli nedobytný hrad. Proč ale u něho vzniklo městečko? Průvodce nám vysvětloval, že název Kruje nebo též Kruja mu daly prameny. To, že zde vyvěraly, znamenalo pro obyvatele pravé bohatství. Hrady a podhradí ve vysokých polohách totiž často trpěly nedostatkem vody. Tady měli čím uhasit žízeň, a proto spoléhali na obtížný přístup případných útočníků ke svým obydlím. Kruje skutečně proslulo jako pevnost, kde několika marným obležením osmanských Turků vzdoroval albánský národní hrdina Skanderbeg.

Z míst, která jsem v Albánii navštívila, se zde nejlépe připravili na příjezd turistů. Kdo by mohl minout rodiště tak slavného bojovníka? A tak rekonstruovaný orientální trh nabízí hlavně suvenýry. Při jejich výběru je ale třeba být na pozoru. Část z nich je jako pro jiné země vyráběna v cizině. Pokud si chce návštěvník odvézt místní předmět, měl by se zaměřit třeba na brandy. Nese jméno rovněž po albánském hrdinovi. Ostatně opakuje se i u nečekaných komodit. Síť čerpacích stanic má ve znaku jeho válečnou přilbu s kozí hlavou a nápis Kastrioti, což bylo jeho rodné jméno. K přezdívce, pod níž ho známe nyní, přišel až v průběhu pohnutého života.

Dům z poloviny 18. století

Synové k sultánovi jako rukojmí

Od poloviny 14. století pronikali osmanští Turci na Balkán, a to i na území dnešní Albánie, tedy do té části, kterou neovládaly Benátky. Vládli tu místní křesťanští velmožové, které sultán zastrašil několika vojenskými výpady. Bojovat na několika frontách pro něho tehdy nebylo výhodné. Proto šlechticům nabídl, že jim ponechá jejich území, pokud se mu podrobí, budou mu zasílat tribut a ozbrojené oddíly na výpomoc při jeho výbojích v jiných částech Evropy. Použil i tradiční způsob, jak si zajistit plnění takové dohody. Velmožové na jeho dvůr museli poslat jednoho nebo více svých synů. Tato rukojmí se tam vzdělávala, přijímala životní styl Turků a bojovala po jejich boku. Když se pak mladí muži vrátili domů, tvořili oporu sultánské moci na daném území.

Taková úmluva připadala výhodná Gjonovi čili Janovi Kastriotimu, který nepatřil k rodové šlechtě s dlouhou tradicí, ale začal své panství v severoalbánských horských oblastech budovat teprve nedávno. A tak na dvůr v Drinopoli vypravil hned tři ze svých čtyř synů. Udržet panství mu zřejmě připadalo důležitější. Nejmladším z rukojmí za rodovou poslušnost byl Gjergj čili Jiří, narozený někdy kolem roku 1405. Jako naprostá většina tehdejších obyvatel budoucí Albánie vyznával křesťanskou víru. Výchova na sultánově dvoře na něho zapůsobila, a tak přestoupil na islám a přijal i nové jméno Iskender čili Alexandr. Vynikal v bojovém umění a povýšil na beje, přesněji na sandžakbeje. Z těchto dvou slov z doby jeho působení v tureckých službách se vyvinulo jeho lidové pojmenování Skanderbeg, albánsky Skenderbeu.

Jiříkovou věrností k sultánovi otřásl fakt, že Turci se nakonec nespokojili s pouhou závislostí šlechtických držav v Albánii a začali je zabírat. Jeho otec o své panství přišel v roce 1430. Když v roce 1437 zemřel, jeho dva poslední žijící synové Stanisha a Gjergj se tajně obrátili na Benátky, aby jim přiznaly občanství. Pozdější hrdina se nenápadně připravoval na návrat do vlasti a na boj za znovuzískání rodového majetku. Jeho motivy pro odboj proti Osmanské říši sice byly osobní, ale uvědomoval si, že sám nic nezmůže. Proto krátce po příjezdu domů inicioval v roce 1444 shromáždění místní šlechty a ustavení Albánské ligy. Podařilo se mu zastínit mocného Ariantiho, který jako první povstal proti Osmanům a dokázal je několikrát porazit. Přesto se na něho prakticky zapomnělo a hrdinou se stal Skanderbeg. Jeho pověst chrabrého válečníka v příštích staletích udržovala hlavně katolická církev. Jeden z papežů dokonce uvažoval, že Jiříka postaví do čela křížové výpravy proti Osmanské říši. Prvním činem navrátilce totiž bylo přestoupení zpět na křesťanskou víru a vyjednávání s papežským stolcem a křesťanskými vládci. Jednomu z nich, neapolskému králi Alfonsovi V. Aragonskému se formálně podrobil. Kastrioti totiž potřeboval spojence. A tak se na čas objevila v Kruji i posádka několika set Katalánců. Když na počátku 60. let 15. století teklo do bot nástupci Alfonse Ferdinandovi I. a na jeho trůn v Neapoli se znovu drali Anjouovci, postavil se Skanderbeg do čela vojenské záchranné mise. Kdopak by si pomyslel, že darované panství na italské půdě se nakonec stane útočištěm vyhnaným potomkům Jiřího.

Ohlazené kameny

Připadala jsem si jak sultánovo vojsko, které se za života Skanderbega nedokázalo Kruji zmocnit. I když vojáci asi nebyli tak lehkomyslní, aby se na výpravu obuli do letních sandálů. Přístup k hradní bráně vede do prudkého kopce po ohlazených kamenech. Pořádně mi to klouzalo. Závistivě jsem pokukovala po prozíravé nizozemské dvojici, která si vzala na tento výšlap pohorky. Sultánovo vojsko ovšem napřed čelilo spíš chytrosti než síle. Když se blížilo, odvedl Jiřík většinu svých bojovníků do hor a odtud na obléhatele podnikal nenadálé útoky. Sultána to rozzlobilo a v roce 1466 se pokusil zlomit odpor Kruji tím, že se postavil do čela armády. Sice Skanderbegovi zabránil ukrýt se v horách, ale po dvou měsících obléhání hradu otráveně z ležení odtáhl. Turkům se nepodařilo pevnost dobýt, Jiřík ji zase dlouho nedokázal vyprostit z jejich sevření. Ani závěrečné třetí obléhání Kruji k ničemu nevedlo. Vyčerpaný a nemocný Gjergj zemřel v lednu roku 1468. Jeho současníci ho zase až tak nevelebili, protože se snažil vybudovat stát pod svým vedením, což se hrdým šlechticům nelíbilo. Domnívali se, že Skanderbeg je příliš ctižádostivý. Nejprve se nazýval pán Kruji podle svého panství jako ostatní, pak se nechal titulovat pán Albánie. Prohlašoval se za následovníka slavného Pyrrha a rodový znak dvouhlavého černého orla zase odkazoval na dědictví byzantské říše.

Po jeho skonu ovšem už nebyl nikdo tolik razantní, aby se úspěšně postavil proti osmanské expanzi. Do defenzívy se dostali i Benátčané, kteří se marně pokoušeli pomoci posádce Kruji vymanit se z dalšího obležení. Dva roky čekali Turci před pevností, kdy konečně obránce zdolá hlad. V červnu roku 1478 po těžkých bojích přijal velitel hradu nabídku sultána, aby mu předal Kruju za slib volného odchodu z pevnosti. Jenže osmanští vojáci krátce po kapitulaci všechny obránce popravili. Nechali žít jen velitele, snad aby mohl zastrašit ostatní odpůrce Osmanské říše vyprávěním o krutosti vítězů, když se jim někdo postaví na odpor. Z dřívějších hradních staveb zbyly jen základy na současném nádvoří. Dominantu vrchu nyní tvoří Skanderbegovo muzeum vybudované v 70. letech 20. století. V Albánii se vzpomínka na hrdinu oživila až v 19. století v období tamního »národního obrození«.

Kontrola okénkem, co muži potřebují

Dlouhou nadvládu Osmanské říše připomíná na hradě Etnografické muzeum vybudované v domě z poloviny 18. století. V roce 1764 ho postavil Kaplan Pasha Toptani a návštěvníka zaujme například uzavřenou chodbou věžovitého typu. Dvoupodlažní dům má zdi silné 60 až 80 centimetrů, aby obyvatelé lépe čelili horku. To ovlivnilo i dva druhy oken v některých místnostech. Vrchní ze sádry sloužilo k osvětlení, spodní dřevěné zase k větrání. Respekt k tomu, k němuž přicházel host, zase měly zajistit nízké dveře. Při vstupu musel každý sklonit hlavu.

Muzeum představuje hospodářský i rodinný život v tehdejší době. V přízemí si turisté prohlížejí tradiční nástroje jako vodou i ručně poháněný mlýn na mletí mouky či kovářské a hrnčířské nástroje. V malých místnostech se seznámí s výrobou plsti na vlněné čepice nebo s lisem na výrobu olivového oleje. V prvním poschodí vstoupí do ženského pokoje. Vévodí mu velká truhla, v níž se shromažďovalo věno. Jedna figurína je oblečená ve svatebním šatě, který zdobilo zlato, stříbro a říční perly. Druhá představuje již vdanou ženu při vyšívání.

Zřejmě nepřekvapí, že nejhonosněji je vyzdoben mužský pokoj. Průvodce nás upozornil na malá okénka u stropu. Z místnůstky na druhé straně ženy kontrolovaly, zda mužům něco neschází. Pokud zjistily, že něco potřebují, připravily to na tác. Jedna z nich ho přinesla ke dveřím pokoje a počkala, až si ho někdo převezme. Vstoupit dovnitř, kde si povídali a pokuřovali muži, nesměla. V domě ovšem byl také rodinný pokoj s krbem, kde se všichni scházeli k jídlu. Početné rodiny potřebovaly velké podnosy a mísy na pokrmy, které zde vystavují. Po prohlídce parních lázní či kuchyně se návštěvníci rozloučí s muzeem v místnosti, kde vystavují původní kroje z různých míst Albánie.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka

(Dokončení příští středu. Předchozí část reportáže z Albánie vyšla 7. 12.)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 8 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.