Marie je zapálenou členkou Klubu českého pohraničí.
Rozhovor s mnohonásobnou maminkou a babičkou Marií Hanischovou

Učí děti lásce k rodině, přírodě a vlasti

Seznámili jsme se v květnu v Brně na protestní akci proti tomu, že brněnské vedení ustupuje bývalým čs. Němcům, kteří ve své většině rozbili ČSR, a jejich pomahačům. Co vás přivedlo na tuto vlasteneckou demonstraci, jakož i na jiné akce, kterých se jako členka Klubu českého pohraničí účastníte?

Měla jsem dvoje rodiče. Nejprve povím k těm rodičům, co mne přivedli na svět: matka zažila Slovenský štát, otec byl totálně nasazen. A druzí rodiče? Maminka se celou válku schovávala po půdách, byla členkou KSČ, tatínek vstoupil do KSČ v roce 1945.

Vidím tu vlastně určitou podobnost s imigrační vlnou. Mezi imigranty jsou, stejně jako kdysi mezi sudeťáky, časované bomby. Stačí pár fanatiků a republika je pak v ohrožení. Proto nikdy nesmí být naše pohraničí v cizích rukách. Musíme si stále připomínat zvěrstva minulých válek, abychom předešli další válce, která by byla zničující.

Proto také využívám této příležitosti, abych popřála všem ženám i mužům lásku a mír nejen pro nadcházející sváteční dny, ale pro celý rok 2017.

Předpokládám, že jste byla aktivní odmala…

To máte pravdu, od dětství jsem se zajímala o veřejné dění, ať už jako pionýrka a svazačka, kde jsem byla pokladní, jednatelka i předsedkyně, a později v komunistické straně. Dělali jsme brigády, abychom pomohli společnosti a byli prospěšní. Vedla jsem i kandidátku do obecního zastupitelstva.

O pohraničnících se v mediálním »hlavním proudu« neřekne skoro žádné dobré slovo. Vy jako členka KČP to vidíte jistě jinak.

Víte, KČP je pro mne posláním již přes 20 let. Nejdříve jsem byla angažována v okrese Ústí nad Orlicí, pak Pardubice, nyní Most. Dokud se hlídaly naše hranice, měli jsme klid na naši práci, na výchovu dětí, mohli jsme běžně večer do divadel, na rekreace. Dnes i velké děti aby se člověk bál nechat jet někam ve večerních hodinách…

Snažím se, aby moje děti a vnoučata věděly, že se nesmí zapomenout na ty, kteří za nás padli ve válkách nebo na hranicích.

Jak hodnotíte útoky některých kruhů na hlavu státu? Projevilo se to například kolem státního svátku 28. října.

Mrzí mne, jak se někteří naši občané chovají k našemu prezidentovi Miloši Zemanovi. Vážím si ho a cením si toho, jak bravurně v projevech usazuje všechny, co jsou proti němu. Nemusela jsem Václava Havla, přesto jsem ho neurážela. Vadí mi na některých politicích i umělcích, že se nedokážou smířit s většinovým názorem. Sama jsem se letos účastnila v Praze jedné akce na podporu našeho nynějšího prezidenta.

Jste mnohonásobná maminka. Kolik dětí jste vychovala?

Vychovala jsem pět dětí, a bylo to většinou za minulého režimu. Nyní již skoro 16 let vychovávám dvě vnučky, které studují střední školu.

Pět dětí… Jak jste to zvládala? Výchova, vaření, praní, úklid, nákupy, ale také zajistit pro děti teplo domova, dát jim lásku, péči v době nemoci…

V dnešní době to není tak jednoduché jako dříve. Tehdy jsem měla k dispozici jesle a mateřskou školku, to bylo všechno levné. Využívala jsem pohyblivou pracovní dobu, případně zkrácenou pracovní dobu – to byly jistoty, jakož i práce byla jistota.

Sama se někdy divím, jak jsem to vše zvládala. Vaření a večer šití sukýnek, šusťákových souprav, halenek i kalhot pro všechny děti, odpolední procházky s nimi do přírody, kdy jsme byli vybaveni atlasy brouků, motýlů, rostlin, a zpívala jsem jim tisíce písníček na dobrou noc… Už když jsem byla vdaná, ležela péče hlavně na mně. Ale když jsem se rozvedla, bylo dětem 14, 13, osm, tři a nejmladšímu půl roku. A to jsem už musela zvládat vše víceméně sama.

Kromě toho všeho starání o děti jsem s nimi také jezdila po hradech a zámcích, aby mohly poznávat naši zemi, a brávala jsem je i na akce KČP.

Stíháte toho tolik, že už chápu, proč vás přátelé a kolegové v práci oslovují Včelka Mája

A působím také jako dobrovolnice v mostecké nemocnici, což mě také velmi těší. Každoročně se s přáteli na počátku prosince převlékneme za čerta, Mikuláše a anděla a zpíváme malým i velkým pacientům koledy a přejeme jim zdraví do nového roku. A oni pookřejí!

Jaký máte recept na celoživotní aktivitu?

Nikdy jsem si nestěžovala. Naopak jsem vždy chválila, že jsem zdravá a že mám tolik sil. Překážky byly, a jsou, pro mě spíše výzvou. Jsem optimistka, ve všem jsem viděla, a vidím, i to dobré – že jsem dochovala maminku, že jsem nedovolila, aby vnučky skončily v dětském domově. Musela jsem zvládnout stěhování do Pardubic a v padesáti letech mít děti (vnučky) ve školce. Pak jsem se také potýkala s nemožností najít zaměstnání, rok jsem sloužila jen na nočních směnách v pekárnách, nakonec mám na živnostenský list úklidový servis.

Přesto jsem ještě našla čas pro práci v KČP, a kolik akcí jsme zvládli! Setkání na Lázku a pod Kunětickou horou, výstup na Králický Sněžník, akce ve Srubech u hrobu partyzána Bogdanova, Ležáky, pardubický Zámeček, v Choustníkově Hradišti památník obětem pochodu smrti…

Po odchodu do důchodu jsem se odstěhovala do Obrnic u Mostu, dál vychovávám vnučky, a rodina se mi rozrostla, protože mám od pěti dětí dvanáct vnoučat! Dále pracuji v Okresní radě KČP Most, v Krajské radě Ústí nad Labem, jen letos kolik jsme měli akcí – připomenutí mnichovské zrady, Terezín, Cínovec (u pomníku pohraničníkům), Brno a Plzeň proti sudeťákům, Nymburk – slavnostní akce k 65. výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic, Čelákovice, České Hamry (pomník svobodníka Jaroslav Soukupa), slovenský Varín na paměť SNP…

Říkáte, že jste si nikdy nestěžovala. Ale vaše rané dětství nebylo zrovna dvakrát veselé, a dva tátové a dvě mámy cosi naznačují…

Byla jsem, jak já říkám, nejmladší samoživitelkou. Ve dvou a půl letech jsem vybírala praseti brambory a šrot, abych se najedla.

Jak se to mohlo vůbec stát?

Matka nás opustila, když mi bylo něco přes dva roky. Otec hodně pil, snad to byl psychický blok po totálním nasazení. Proto často odcházel do hospody a já s o rok starší sestrou zůstávala doma, často sedíc v okně, a dívala se, kdy přijde domů. Když se vracel domů v noci a my měly hlad, šla jsem do chlívku a vybírala brambory a šrot z připraveného krmení pro prasata.

O sestru se babička přeci jen starala, mne ale nechtěla, protože jsem prý byla moc podobná matce. Naštěstí toto období netrvalo dlouho, díky hodným sousedům jsem byla odebrána do ústavní péče. Tam jsem si vybrala nejlepší rodiče, jaké kdo mohl mít!

A co se přihodilo, že se vnučky dostaly do vaší péče?

Čtyři dny po třetích narozeninách starší vnučky předala má nejstarší dcera (byla pod vlivem alkoholu) policii své dvě malé holčičky ve věku tří let a jeden a půl roku policii, že na jejich výchovu nemá. Policisté po marném objíždění otce, babičky a dědy z otcovy strany přijeli za mnou, co mají dělat. Vzhledem k tomu, že jsem sama byla v dětském domově, nedokázala jsem vnučky opustit a převzala jsem je do výchovy. Přitom jsem se starala ještě o maminku, která byla ke konci života bez nohy. Otevřela jsem si na živnostenský list obchod se smíšeným zbožím a second handem, abych měla trochu víc peněz.

Po smrti maminky jsme se přestěhovaly do Pardubic, zde jsem pracovala v pekárnách. Ale abych si mohla konečně určovat pracovní dobu podle potřeb dětí, založila jsem úklidovou firmu. Dnes žiji devátým rokem u Mostu a s vnučkami to zvládáme již 16 let. Letí to.

Když srovnáte svůj život mámy před listopadem 1989 a nyní - jaké jsou rozdíly? Mohly si vaše děti dovolit to, co ostatní děti ve škole? Jezdily jste na výlety, ony na tábory?

Před rokem 1989 jsme měli více možností. Děti jezdily na tábory, společně jsme jezdili na rekreace, i celé rodiny, pořádaly se zájezdy, i tematické, na které přispívalo ROH (odbory), dostávali jsme vstupenky do divadel. Prostě matkám se usnadňoval život.

Pak u nás dlouho platilo, po Listopadu, že matky s dětmi byly pro zaměstnavatele na obtíž. Mnohde jsou první na řadě v propouštění z práce dosud. Dělat na směny je pro samoživitelky téměř nemožné, důchodkyně jsou na tom mnohem hůře, mají nízké penze, plno jich nemá na léky. Hlavně, že se mrhají miliony na uprchlíky, kteří tu navíc nechtějí zůstat. Dětské tábory, divadla – to tu je stále, ale je to velmi drahé. Když se to má zaplatit pro dvě či tři děti, už je to neúnosné.

Co je vlastně vaší původní profesí?

Začínala jsem dělnickými profesemi, po absolvování ekonomické školy jsem pracovala jako mzdová účetní. Při malých dětech jsem opět pracovala v provozu, a když děti trochu odrostly, vrátila jsem se ke mzdám. Poslední mateřskou dovolenou jsem prožívala v letech 1991-94 a už jsem se pak do administrativy nemohla vrátit.

Jaké máte zájmy? Co vás těší, pokud zbyde čas?

Hlavním zájmem jsou mé vnučky, aby odmaturovaly a zdárně vstoupily do života. Mám ambici je co nejvíce naučit lásce k rodině, přírodě a vlasti. Na druhém místě je KČP a chci se co nejvíce zúčastňovat akcí s praporem klubu a propagovat naši práci i na Facebooku, aby to vešlo v širší vědomost.

Když mám volnou chvíli pro sebe, tak se od jara do podzimu věnuji turistice. Mám trekingové hole a letos jsem ušla 650 km. Jsem totiž ještě mladá, právě teď jsem oslavila teprve 63. narozeniny.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka a archiv M. HANISCHOVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 37 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama