Mešita z konce 18. století v Tiraně

Jak se Tirana vyšvihla na metropoli Albánie

Každému českému policistovi by to udělalo radost. Naše skupinka turistů vzorně stála před přechodem a čekala, až nám blikne zelená. Cítili jsme úlevu, že v hlavním městě Albánie Tiraně jsme konečně narazili na semafory. V Drači, na jehož předměstí stál náš hotel, jsem objevila při dlouhé procházce jen dvě zebry. A před nimi žádné auto nebrzdilo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že v albánských městech se přechází kdekoli. Stačí jen vstoupit do vozovky. Řidiči tady totiž jezdí tak pomalu, že stačí na úmysl chodce zareagovat a zastavit. Nikdo se nad tím nerozčiluje, naopak to pokládá za samozřejmost. Posunovat se v autě hlemýždím tempem patří k místním zvykům. Tak jako popíjet výtečnou kávu v mnoha kavárnách, v parčíku hrát kostky nebo domino a usmívat se na cizince, protože přivážejí výdělek pro řadu lidí. Tradice je ovšem také svazující, takže u šálku kávy, hry či za volantem uvidíte téměř výlučně muže.

V Tiraně ale mají světelné křižovatky své důvody. Ulice se rozkračují doširoka a náměstí připomínají rozlehlá sportoviště. Rozdíl mezi hlavním a jinými městy je patrný na první pohled. Vznikla snad Tirana na »zelené louce«? Ano i ne. Na území ze tří stran obklopeném horami a kopci vystavěl hrad už byzantský císař Justinián. To ale větší osídlení nepodnítilo. Ve středověku se zde krčilo pár vesniček. Za nadvlády osmanských Turků sice vzniklo městečko, ale velký význam mu nikdo nepřikládal. Na konci 18. století vyrostla Edhem Beyova mešita, jejíž zdobné stěny obdivují návštěvníci jako jednu z mála historických pamětihodností. Od 20. let minulého století totiž Tirana prošla velkou přestavbou. Jak je vůbec možné, že se ospalé sídliště ve vnitrozemí vyšvihlo na hlavní město Albánie?

Území si chtěli rozdělit

Když se osmanské panství na Balkánu rozpadalo, málokdo z tehdejších politiků uvažoval o tom, že by na území dnešní Albánie měl vzniknout samostatný stát. Agilní Ismail Qemal ho sice ve městě Vlora na jihu země 28. listopadu 1912 vyhlásil, ale měl vliv jen na bezprostřední okolí. Nicméně jeho čin, kdy tam vyvěsil rudý prapor s černou dvojhlavou orlicí hrdiny z 15. století Skanderbega, dal vzniknout pozdějšímu státnímu svátku zvanému Den vlajky. Qemal sice dal najevo, že si Albánci přejí samostatný stát, ale to mnoho neznamenalo. Mocnosti by si rády území mezi sebe rozparcelovaly. Nakonec zřejmě převládla obava, že by na dělení vydělalo Srbsko, a tak sen o vlastní zemi nezapadl mezi stohy papíru na dlouhých jednáních.

Představitelé tehdejších mocností se mimo jiné domluvili, že Albánie by měla být monarchií v čele s knížetem. Bylo nedlouhou před první světovou válkou a panovnické domy si stěží dovedly představit jiné uspořádání. Pak ovšem vypukla pořádná přetahovaná. Šlechtické rody se hrnuly k trůnu země, o níž nic nevěděly. Ale byla to zřejmě poslední možnost, jak se stát korunovaným panovníkem. Až v březnu roku 1914 přistála v přístavu Drač loď, jež vezla vítěze dohadování o albánském vládci. Stal se jím německý princ Wilhelm Wied z Neuwiedu, jehož mamkou byla nizozemská princezna a tetou rumunská královna, která ho vehementně prosazovala. To ale nejspíš netušila, že její příbuzný je bázlivý. Sotva uprostřed léta roku 1914 Drač obklíčili muslimští povstalci, místo aby se jim postavil, uprchl Wied na italskou loď Misurata. Když se vrátil, nikdo si ho tu už nevážil. Po vypuknutí světové války hned na začátku září z neklidné Albánie znovu uprchl. Jako německý důstojník odešel na frontu, což ho definitivně jako možného panovníka samostatné země zdiskreditovalo.

Po dalších pokusech o rozdělení albánského území se v lednu roku 1920 sešel národní kongres, který se proti tomu ostře postavil. A zároveň rozhodl, že hlavní město se přestěhuje z Drače do Tirany. Účastníci kongresu hledali místo, které by nešlo tak snadno obsadit jako přístav, který se nacházel pod neustálým tlakem cizích dobyvatelů. A našli zapomenutou Tiranu, která se pro svou polohu téměř ve středu země a v obklíčení horami náhle zdála důležitým strategickým bodem.

Moderně přestavěný kostel sv. Pavla

Samozvaný král naději chudým nepřinesl

Na zmíněném kongresu se do popředí dral Ahmet bej Zoggoli, který získal vlivnou funkci ministra vnitra. Turecká podoba jména jeho ambicím nevyhovovala, a tak začal používat albánsky znějící jméno Zogu. Dalo by se říci, že se točil jako na obrtlíku, jak mu to zrovna vyhovovalo. Prosazoval republiku, když bylo příhodné stát se prezidentem. Pak náhle změnil názor a začal vysvětlovat, že by bylo lepší mít monarchii, jak požadovala dohoda mocností z roku 1913. Prosadil novou ústavu a nechal si hned nabídnout korunu krále. Změnil si znovu jméno, tentokrát na vznešené Zog I., kterým se stal na konci roku 1928. Ať už se nazýval jakkoli, jeho příklon k fašistické Itálii se odrazil i na vzhledu nového hlavního města. První bulváry na místě zdemolovaných bývalých domků vznikaly podle nového urbanistického plánu Estefa Frasheriho už od roku 1923. Od 30. let 20. století pak podobu města utvářeli italští architekti. Ostatně král, který čelil velkým hospodářským potížím, si bral úvěry právě od Italů. A podmínkou jejich vyplacení bylo, že je bude utrácet především za veřejné zakázky, přidělované jistěže italským firmám. Aby mohl splácet úroky, zvyšoval daně, hlavně těm nejchudším, tedy rolníkům. Když zjistil, že Mussolinimu je už všechno málo a cítí se »ošizený«, když jako Hitler neobsazuje další území, uprchl samozvaný král i s rodinou a dvorem v dubnu 1939, těsně před italskou okupací Albánie, do ciziny.

Po roce 1992, tedy po změně režimu založeného Enverem Hodžou, potomek podivného krále ustavil politickou stranu a snažil se prodrat na politické výsluní. Ve volbách ale opakovaně zcela propadl. Není se co divit. Průvodce, který nám ukazoval pamětihodnosti Tirany, upozornil, že ve 40. letech minulého století žila Albánie ve feudalismu a většina obyvatel byla negramotná. Zog se zajímal jen o daně, které z nich mohl vytáhnout, nikoli o podmínky jejich života. Pro mladé Albánce znamenali komunisté vlastně jedinou naději, že se to změní. Když v roce 1943 fašistická Itálie kapitulovala, vydali se sem Němci. To už v horách operovaly silné partyzánské oddíly, z nichž se nakonec utvořila armáda. Charismatický Enver Hodža zahájil po válce novou etapu vývoje Albánie. Trasa prohlídky Tirany tedy nevede po stopách sobeckého krále Zogy prvního a také posledního, ale spíše po místech spjatých s Hodžou. Průvodce třeba ukazuje vilu, kde žil, a upozorňuje turisty, aby si všimli, že nejde o žádný luxusní palác.

Okouknout jsme v parčíku mohli i jeden z bunkrů pro střelce. V podobě popelníků jsou asi nejznámějším albánským suvenýrem. Na jednom z náměstí chátrá bývalé Hodžovo mauzoleum, které si zatím nikdo netroufá opravit, protože je hned nařčen ze snahy navrátit se k minulému režimu. Průvodce ovšem zdůraznil, že jde o jedinečnou stavbu, která má z výšky tvar orla. Bude škoda, pokud se rozpadne. Nedaleko od ní je zvon, který zase připomíná krvavé nepokoje po krachu pyramidových »kapitálových fondů« v roce 1997. Na dravost nových kapitalistických podnikavců nebyli Albánci připraveni. Pokud jsem za pouhých pět dní pobytu v této zemi mohla zjistit, postoj řady Albánců k Enveru Hodžovi, který zemřel v roce 1985, vyjadřovaný před cizinci, lze ho charakterizovat větou: Byl to diktátor, ale... A za tím ale následuje výčet dědictví, které změnilo životy chudých - nové jesle, školky, školy, nemocnice, zdravotnická zařízení, elektrifikace, a to i v odlehlých oblastech. Obraz historických osobností lze zřídka malovat jen bílou, nebo černou barvou.

Ve znamení křesťanské světice

Přiletěli jsme na letiště Matky Terezy. Její jméno nesou náměstí a ulice, je zpodobněna na obrazech a sochách. V zemi, kde zhruba polovina obyvatel jsou muslimové, si nejprve blahoslavené a od letošního září svaté katolické řeholnice váží. Malý stát zviditelnila v celém světě. Průvodce nás tedy zavedl i ke kostelu, který je sice zasvěcen svatému Pavlovi, ovšem byl nedávno moderně přestavěn k poctě Matce Tereze. Usedli jsme do lavic, spíše abychom si odpočinuli. Rozhlíželi jsme se s rozpaky po »fotografických« oknech nahrazujících středověké vitráže. Ostatně ani názory na Matku Terezu, jež se v roce 1910 narodila v albánské rodině a v roce 1929 odešla s misionářkami do Indie, nejsou jednoznačné. V roce 1946 opustila loretánský klášter a založila řád Misionářek milosrdenství. Někteří zahraniční publicisté ale upozorňovali, že v útulcích pro nemocné, sirotky a opuštěné děti není poskytována potřebná lékařská péče a útěchou umírajícím má být pouze víra v milost boží. Což kontrastovalo s tím, že sama Matka Tereza se léčila na předních světových klinikách. Nicméně jí nelze upřít alespoň to, že na problém neutěšené situace indických chudých upoutala pozornost.

Albánie se snaží přilákat nové turisty. Pro ty, kteří mají rádi v přímořských letoviscích rušný večerní život, to tady zatím ještě není. Chudá země teprve buduje potřebné zázemí a chybí jí lepší propagace a někdy i údržba památek. Ale poznávat i taková místa je velmi zajímavé.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka

(Dvě předchozí části vyšly 7. a 14. prosince)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 14 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.