Nádvoří zámku v Benátkách nad Jizerou

Císařský hejtman se s hvězdářem hrdlil o peníze

Synovec pražského biskupa Jana IV. z Dražic, rovněž Jan vyslyšel jejich nářky. Požádal markraběte Karla, budoucího českého krále a císaře, aby mohl přenést městská práva z původních Benátek na vrch na protějším břehu Jizery. Na co si zoufalí měšťané vlastně stěžovali? To pomohl odhalit archeologický výzkum v 90.letech minulého století. Při výkopových pracech ve Starých Benátkách našli odborníci zbytek vyhořelé dřevěné stavby s udusanou podlahou. Dřívější nechráněné tržní městečko občas přepadali protivníci pánů z Dražic. Rabovali a vypalovali domky obyvatel, aby uškodili věrným oporám panovníka. Jakmile se odbojní velmožové vzpírali moci svého vládce, odnesli to kupci a řemeslníci v Benátkách.

Ovšem nejednalo se o jediné nebezpečí. Spáleniště hrázděného domu nebo srubové chatky totiž překrývala asi dvaceticentimetrová vrstva naplavenin. Přeložení města do výhodnější polohy zřejmě předcházela povodeň, která smetla část zástavby a připravila lidem podobně krušné chvíle jako louče útočníků podpalujících místní střechy. Měšťané už měli těch pohrom plné zuby. A Jan z Dražic jim dal za pravdu. V brožuře Průvodce historií města Benátek nad Jizerou autoři uvádějí: „...v prostoru Starých Benátek končí archeologicky doložené osídlení zhruba koncem 13.století, takže můžeme považovat za pravděpodobné, že se naši tehdejší předci doslova přestěhovali na druhou stranu Jizery.“ Pár jich asi vydrželo u farního kostela, ovšem ostatní s úlevou uprchli do nových domovů, které měly střežit hradby.

Budoucího světce polévali vařící smolou

Nové Benátky založil Jan z Dražic, sídlící dosud na nedalekém hradě, někdy po roce 1340. Tehdy bývalo zvykem, aby součástí města byl rovněž klášter. Většinou zakladatelé zvali řeholníky z některého žebravého řádu. Ti mohli stěží působit na řídce osídleném venkově, kde by se neuživili. Měšťané ovšem v příznivých dobách na „almužnách“ nešetřili. Jan se ale rozhodl jinak a v roce 1349 vybral rytířský řád cyriaků. Jeho volbu mohly ovlivnit i dřívější spory strýce biskupa právě s žebravými řády, které braly příjmy kněžím. Jan IV. z Dražic nakonec kvůli nepodloženému udání musel své jméno očišťovat před  papežskou kurií, kde strávil dlouhá léta. Dá se předpokládat, že jeho synovec proto neměl chuť dávat část svého majetku žebravým mnichům.

Řád cyriaků vznikl v polovině 12.století za křižáckých výprav ve Svaté zemi jako bratrstvo starající se o nemocné a strádající poutníky.  Řeholi sv. Augustina jim přidělil papež v roce 1179. Nikdy nedosáhli proslulosti jiných křižovníků, ale misie do pohanského Livonska je zřejmě částečně zachránila. Narazil tam na ně v roce 1255 český král Přemysl Otakar II. a pozval je do své země. Praha se stala významným střediskem cyriaků, kteří sem v roce 1340 z Říma přesunuli řádové sídlo. Možná právě tato událost podnítila Jana, aby vybral tyto řeholníky.

Dlouhý název řádu zkrátilo pojmenování podle jeho hlavního patrona. Jeden ze čtrnácti svatých pomocníků, které do skupiny nebeských přímluvců sdružili pod vlivem strachu z epidemie věřící v Porýní ve 14.století, se narodil jako syn římského důstojníka. Otřásl jím osud křesťanů, kteří dřeli na nucených pracech v Diokleciánových lázních. Společně se svými druhy jim posílal jídlo i peníze, aby jim trochu ulehčil jejich úděl. Skončil ve vězení, kde ovšem projevil mimořádné léčitelské schopnosti. Podle legendy tam bylo zřejmě zavřeno větší množství slepců, kterým navrátil zrak. Doneslo se to k císaři Diokleciánovi, který ho povolal k nemocné dceři. Prý projevovala příznaky posedlosti. Cyriak ji vyléčil, což jejího otce potěšilo. Dívka ovšem pod tímto dojmem přijala křesťanskou víru. To už bylo méně příznivé, ale šťastný tatík proti léčiteli nezasáhl. Až jeho nástupce Maximián ho předvolal před soud. Tam Cyriaka nutili, aby svou loajalitu k Římu prokázal obětováním bohům. Což jistěže odmítl. Lidská vynalézavost v mučení jiných je otřesně rozmanitá. Cyriakovi lili na hlavu vařící smolu. Nic se mu ovšem nestalo. Když došly nápady na mučení, tak ho někdy na počátku 4.století sťali.

Sál věnovaný práci Tychona Brahe

Vydělávali si půjčkami

V zámku v Benátkách nad Jizerou vystavují faksimile zakládací listiny kláštera cyriaků z roku 1349: „Ve jménu Páně amen. My Jan z Dražic známo činíme nynějším i budoucím, že zdrávi na těle i na duši s povolením ctihodného pana Arnošta, arcibiskupa pražského, v městě našem, Nových Benátkách, pro slávu Boha všemohoucího a ke cti rodičky boží Panny Marie ze statků svých dědičných založili a vystavěli jsme s pomocí Páně klášter řádu nábožných bratrů řehole sv. Augustina pro zvláštní náklonnost, kterou k nim chováme.“ Po vzletném úvodu následuje to hlavní. Jan vypisuje pozemky a platby, které mnichům postupuje. Toť se ví, že za to taky něco chtěl. Každý den museli sloužit mši ke cti Panny Marie a v určené dny také výroční mše za zemřelé příslušníky rodu Dražických. Klášter bohatl z darů a odkazů. Cyriaci se nemuseli uskrovňovat ani poté, co v roce 1385 vymřel po meči rod zakladatelů. Další zdroj příjmů našli v půjčování peněz. V uvedené brožuře se třeba píše o vladykovi Janu Sekyrkovi z Louček, který se v roce 1408 „zavázal k věčnému platu 2 kop ročně za jednorázovou půjčku 20 kop pražských grošů.“ Cyriaci by si tak postupně přišli na velké peníze i od tohoto drobného šlechtice. Tato praxe klášterů mohla přispět ke vzrůstající nespokojenosti, která se odrazila v husitském hnutí.

Klášter cyriaků v Nových Benátkách zanikl někdy v té době. Neví se ale, kdy a za jakých okolností, takže panují pouze dohady. Cyriaci se ještě nějaký čas udrželi na farách. Čechy opustili v roce 1470, prý kvůli neshodám s králem Jiřím z Poděbrad. Zdá se, že jim v zemi s většinou nekatolických obyvatel chyběly především příjmy a majetky, z nichž by žili. V Benátkách by rovněž neměli šanci. V roce 1512 panství koupil Fridrich z Donína, přívrženec Jednotky bratrské. V roce 1530 do ní na velkolepé oslavě také vstoupil. Fridrich na místě pobořeného kláštera vystavěl v letech 1525-27 pozdně gotickou tvrz. Jeho syn Jindřich ji v druhé polovině 16.století přestavěl na renesanční zámek.

Z rolníka se vyšvihl na zámeckého pána

Po smrti stavitele Jindřicha prodali jeho synové zadlužené Benátky císaři Rudolfovi II., který o toto panství už dlouho usiloval. Krátce poté si v roce 1599 zámek vybral za svůj domov i pracovnu astronom Tycho Brahe. Usídlil se ve druhém poschodí, kde zaplnil komnaty astronomickými přístroji. Přijela za ním rodina i početný doprovod asistentů. Jenže vytoužený klid, který mu scházel na rušném císařském dvoře, tady nenašel. Kdo by si nepamatoval slavnou filmovou scénu, kde si Brahe stěžuje císaři v podání Jana Wericha, že žádal o čočku, ale místo té do dalekohledu mu dodali pytel luštěniny. Ve zkratce jsou tak vyjádřeny potíže, s nimiž se slavný hvězdář potýkal. Benátecký hejtman Kašpar z Milštejna se staral o hospodářský rozvoj města a nějaké pozorování noční oblohy ho nezajímalo. Do sporu musel skutečně zasáhnout osobně císař. Jenže Tycho Brahe měl hrdlení o peníze dost a v červnu roku 1600 se vrátil zpátky do Prahy, kde v říjnu 1601 zemřel. Přestože hvězdářův pobyt na zámku byl vlastně krátký, připomíná ho tady zvláštní sál s ukázkami přístrojů i jeho slavné knihovny.

Město se příliš nerozrůstalo a nepočetní měšťané po Bílé hoře usoudili, že si přestoupením ke katolické víře zachrání krk a skrovný majetek. Cyriaci, kteří se v 16.století uchýlili do Polska, s nadějí žádali o znovuuvedení do země. V Benátkách sice už na místě kláštera stál zámek, ale usilovali o fary se slušným zaopatřením. Katolických kněží se nedostávalo, a tak jim arcibiskup Harrach v roce 1629 návrat povolil. Třicetiletá válka ovšem přinesla obyvatelům velké strádání. Města vyjídali a rabovali jak „vlastní“ císařští vojáci, tak nepřátelské armády. Když se válečné utrpení chýlilo ke konci, postihla Benátecko další rána. Kromě požárů a epidemií museli čelit i nové, kruté vrchnosti.

Osvědčeným způsobem, jak splácet velitelům dluhy za vydržování císařské armády, bylo rozdávání panství. V roce 1647 tak císař Ferdinand III. věnoval Benátky válečnému podnikateli Janovi z Werthu. Nový majitel panství pocházel z rolnické rodiny z dolního Porýní. Využil války, aby se vyšvihl. Z jeho pěti bratrů čtyři v bojích padli. Janovi se ale dařilo a za služby bavorskému kurfiřtovi byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Ke konci třicetileté války to ještě zkusil v císařské armádě. A vyplatilo se. Vůči poddaným na Benátecku se ale choval tvrdě, zvyšoval roboty a neuznával měšťanské výsady. Tak získával prostředky i na stavbu nového barokního křídla zámku. Osobnosti tohoto nelítostného vojáka je rovněž věnována část muzejní zámecké expozice. Výjev zobrazující vyplácení žoldu doplňují informace o jeho výši od plukovníka po knechta, kterou určil Ferdinand III. listinou vydanou v roce 1639. Protože na žold neměl, tak si ho pak velitelé vybrali na darovaných panstvích. Nad výdělkem splakali i cyriaci. Rekatolizace pro ně v Benátkách nad Jizerou neznamenala vzestup, ale úpadek. Jan z Werthu totiž na faru dosadil svého polního kaplana. Rytířský řád spor prohrál a bývalý důstojník si mohl vybírat duchovního podle vlastního uvážení. Chtělo by se podotknout, že mu to vrátila jeho mladičká manželka Zuzana Marie, rozená hraběnka z Kuefsteinu. Věkový rozdíl jí vadil a ani neskrývala své četné nevěry. O synovi, který se jí narodil po smrti Jana z Werthu, mnozí pochybovali, že opravdu pochází z manželského lože. Zuzana se vdala hned čtyřikrát a snažila se panství rozdrobené dědickým řízením zase zcelit. Podařilo se jí to, ale měšťané z toho nic nevytěžili. Jak konstatují autoři zmíněné brožury: „Když v roce 1698 hraběnka Zuzana zemřela, zřejmě nikdo v Benátkách nelitoval.“ Poddanské město na větší rozvoj čekalo až do poloviny 19.století.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 7 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.