Rozhovor Haló novin s ruskou spisovatelkou a novinářkou Annou Matvějevovou

Velmi si cením české literatury

Jste členkou Svazu spisovatelů Ruska. Uživí se ruský spisovatel psaním knih, nebo je to jako všude jinde ve světě, že musí mít ještě jinou profesi?

Platí spíše to druhé. Jestli je spisovatel velmi úspěšný a prodává mnoho knih, tak ten se může uživit jen spisovatelstvím. Ale většina spisovatelů se ještě něčím zabývá. A opravdu to není typické jen pro naši zemi, ale pro všechny spisovatele na světě. Moji kolegové z Evropy, z USA či odjinud ze světa jsou pedagogy, novináři, korektory a vykonávají i jiné profese.

Záleží také na tom, zdali spisovatel získá nějakou významnou literární cenu, která je spojena i s peněžní částkou. Obecně možno říci, že platí všude stejně, že spisovatel získává za knihu nějaký základ a pak dostává procenta z prodeje.

Když člověk vstoupí do knihkupectví, tak zpravidla neví, kam se dříve podívat, tak velké je množství titulů na pultech. Ovšem zjistit, co je kvalita a co je brak, není vždy jednoduché. Souhlasíte?

Rozhodně. To se na první pohled těžko pozná. Aby to čtenář mohl lépe rozpoznat, záleží na kvalitě práce vydavatele, i knihkupců. Obě tyto složky musí vědět, komu knihu nabídnout. Prodavači knihu mohou vystavit na dobrém místě, nebo také ne. Já mám štěstí na vydavatelku, se kterou jsem velmi spokojena. Ona knihy nejen vydává, ale také je podporuje, propaguje, je ve spojení s recenzenty a kritiky, doslova je provází ke čtenářům, a to vše je moc důležité. Při takové péči o knihy je naděje, že se i čtenáři mohou lépe zorientovat.

Jinak obdivuji u vás krásná knihkupectví, a nejen s českými knihami, ale také se zahraniční literaturou. Mnohá jsem si prošla a blahopřeji vám.

Uvádíte, že milujete operu. To je jen koníček, nebo snad zpíváte?

V dětství jsem chtěla zpívat, ale našli se upřímní lidé, například můj tatínek, kteří mi poměrně rychle vysvětlili, že na tomto poli nemám žádnou šanci. Tak jsem se této dívčí touhy vzdala a vrhla jsem se na to, o čem jsem odmala také snila, tedy že budu spisovatelkou.

Jinak ráda navštěvuji operní představení, opera je můj krásný koníček.

Ale operní prostředí jste ve své tvorbě zpracovala.

Ano, již titul Přízraky opery naznačuje, že je to z operního prostředí. To je souhrnný název pro dvě větší povídky. Jedna z nich se jmenuje Najít Taťánu. Právě ta bude vydána i v českém jazyce.

Vaše knihy byly prozatím přeloženy do angličtiny, francouzštiny, finštiny, italštiny, čínštiny a nyní se překládají i do českého jazyka. Jste nositelkou různých literárních ocenění, v Rusku i v zahraničí. Z toho usuzuji, že jste opravdu úspěšnou spisovatelkou.

Jestli existuje zahraniční překlad, to je vynikající, ale kniha se také musí stát populární mezi čtenáři. Ve Francii vyšel překlad mé knihy Ďatlovův průsmyk od překladatelky Véronique Patteové, a nebyly špatné prodeje. Čínský překlad této knihy se nyní zajišťuje, stejně tak překlad český. Takže uvidíme.

Zajímá mě další vaše kniha, Měšťáctvo, která má být literárním portrétem významných rodáků z Jekatěrinburgu, vašeho rodného města. Jak jste toto téma pojala?

Měšťáctvo je vlastně novinka, kniha vyšla v Rusku na podzim loňského roku, a i pro mě znamená něco nového. Každá povídka je portrétem dvou lidí, jejichž osudy se nějak propojily v určitém místě Jekatěrinburgu. Uvedu příklad jedné dvojice: Boris Jelcin a inženýr Ipaťjev. Jelcin se narodil v malém městečku Butka, ale svou politickou dráhu začal právě ve Sverdlovsku (tak se Jekatěrinburg nazýval v letech 1924-1991).

Druhá postava, inženýr Nikolaj Ipaťjev, je zajímavou osobností. Koupil na konci 19. století ve městu vilu. Prodávající mu řekl, že je to krásný dům, ve kterém nikdo nikdy nezemřel. On ho tedy koupil, žil v něm spokojeně a pak přišel rok 1918 - a v tomto domě byla postřílena celá carská rodina. Sám Ipaťjev ujel do Prahy, pracoval na stavbě železnice a pohřben je na Olšanských hřbitovech v kryptě pravoslavného kostela. Zajímá-li vás další osud této jekatěrinburgské vily, na pokyn zdejšího stranického tajemníka Jelcina byla stržena.

Další příklad: sovětský maršál Georgij Žukov a skromný člověk Modest Kler, pocházející ze Švýcarska, gymnaziální profesor, který také vstoupil do historie města. Nebo uvedu jiné pozoruhodné jméno - místní rodák sochař Ernst Něizvěstnyj, který mj. vytvořil bustu na hrobě Nikity Chruščova. Chruščov Něizvěstného nenáviděl, ale když zemřel, Chruščovova rodina požádala, aby sochu vytvořil právě tento umělec.

Zkrátka ty příběhy jsou určité historické paradoxy, jakési kličky napříč stoletími.

Během vaší návštěvy České republiky jste měla přednášky a besedy se studenty na našich vysokých školách. Kde všude?

Bylo to několik univerzit. Nejmilejší přijetí bylo na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a pak na Palackého univerzitě v Olomouci. V Praze na Univerzitě Karlově byli posluchači také milí. Ale jak to říci – zdá se mi, že mají všechno, a všeho mnoho, jsou jakoby přesyceni. Zato na ústecké a olomoucké univerzitě jsem zažila velmi srdečné přijetí. A zajela jsem také do Brna na Masarykovu univerzitu.

Měla jsem také setkání v Ruském středisku vědy a kultury, takže jsem velmi spokojena a děkuji, že jsem do vaší země mohla přijet, velmi děkuji i paní Veronice Novoselové. Kvůli mé cestě do České republiky - se svými knihami jsem zde poprvé - jsem odložila jinou nabídku, cestu do Řecka. A dala jsem přednost možnosti vystoupit s přednáškami před českými vysokoškoláky.

Jaké byly jejich dotazy, na co se ptali?

Zejména se zajímali o příběh, který zpracovávám v románu Ďatlovův průsmyk. Ptali se, o co šlo. Jiné studenty zajímaly tvůrčí momenty, jak dlouho jsem například psala tuto knihu apod. Musím říci, že všichni dobře hovořili rusky.

Vím, že v Československu byla dříve povinná výuka ruského jazyka. Já jsem si jako děvče dopisovala s československou dívkou Zorkou. Byla jsem v Jekatěrinburgu členkou Klubu mezinárodního přátelství a to znamenalo nejen dopisování s přáteli za hranicemi (v mém případě z Československa a také z Bulharska), ale také jsme se učili české písně (Anna hned zanotovala dvě české písně – pozn. aut.), dozvídali se zajímavosti o tehdejším Československu, například o hudebních skladatelích, spisovatelích, trošku zeměpisu. Jekatěrinburg měl družební vztahy s Plzní, protože v obou městech byl obdobný těžký průmysl.

Když na to tak vzpomínám po letech, bylo to krásné. Vždyť já jsem se v tomto mezinárodním klubu seznámila i s vašimi literárními velikány. Dopisování a přátelství s československou dívkou bylo milé pojítko s vaší zemí už v mém dětství.

Jenže dnes je Česká republika členem NATO, které vidí v Rusku hlavního nepřítele. Jak to přijímáte a chápete vy?

Víte, já tady u vás chodím po ulicích a vnímám, že už docela porozumím jazyku. Jsme si blízké slovanské národy. V ČR také žije mnoho Rusů. Je výborné, že se mnoho knih českých autorů překládá do ruštiny, a naopak. To je přece dobré znamení, a vůbec kulturní vztahy jsou vřelé. To je tolik spojení, která nejsou založena na politických vazbách, ale na osobních, mezilidských vztazích, a to se nedá rozbít ani v jiné politické situaci.

My si vážíme českého prezidenta, že k nám přijel na 9. května na oslavy výročí vítězství nad fašismem. Velmi si ceníme české literatury. Například já mám tři syny, kteří všichni velmi mnoho čtou. Můj 14letý syn je fandou Dobrého vojáka Švejka. Samozřejmě jej čte v ruštině, a z Prahy mu vezu nějaký suvenýr spojený se Švejkem. Čte Švejka každý den, tu tlustou knihu si nosí všude s sebou. A cituje různé repliky a Švejkovy průpovídky, směje se u toho, vypráví o tom ve škole. Takže například tento český román je stále živý, moderní, a rozumí mu i mladí lidé v zahraničí. Je to satira na Rakousko-Uhersko, ale také velký protiválečný román. Každý si ze Švejka bere to své.

A také známe dílo Karla Čapka, pochopitelně.

Takže ruští školáci se učí o Jaroslavu Haškovi, o Karlu Čapkovi?

Ano, to jsou dva základní čeští spisovatelé, které každý Rus zná. Kafka, Kundera – to už není úplně pro každého.

Musím se zeptat na rusko-ukrajinské kulturní vztahy. Existují nějaké, když současná Ukrajina pod vedením prezidenta Porošenka sepisuje sankční seznamy ruských umělců, kteří nesmějí jezdit na Ukrajinu? Mnohé ruské filmy mají stopku…

Je to velká hloupost, co se děje. Já to připodobním k tomu, jako kdybyste zakazovali dítěti číst určitou knihu. Ono si ji stejně přečte! Čím více se zakazuje, tím silnější je zájem. A tak to bude i s našimi vztahy, věřím v to.

Můj manžel je národností Ukrajinec, ale vyrostl v Rusku. Kontakty nebo příbuzné na Ukrajině nemáme. Nyní však píšu román, jehož děj se odehrává v Poltavě, a to je právě Ukrajina. Před lety jsem kvůli tomu na Ukrajinu jela - to bylo ještě před Majdanem - a tehdy mě velmi překvapilo, jak se lišil život na Ukrajině od života v mé zemi. Myslím, že tamní situace odpovídala našim 90. letům…

Váš román, který prozatím vyvolal největší zájem čtenářů, se jmenuje Ďatlovův průsmyk aneb Tajemství devíti. Již jste jej zmínila. Vy jste první autorkou, která po rozpadu Sovětského svazu vydala knihu o jedné dosud neobjasněné uralské záhadě. Je to literatura faktu, nebo fikce?

Udělala jsem určitou symbiózu faktů a mé autorské licence. Co se týče dokumentárních svědectví, tak to je pravda. Můžeme tomu říkat faction – na faktech založená fikce. Dokumenty uvedené v knize jsou publikovány dle originálů, hrdinové ze současnosti jsou mnou vymyšlení, i když mají všichni svou reálnou předlohu.

Stručně řečeno, jde o příběh devítičlenné studentské skupiny zkušených horalů a sportovců, vedené Igorem Ďatlovem, kteří v únoru roku 1959 vyrazili do nevysokého, ale drsného Severního Uralu na horskou túru (průsmyk Hory Mrtvých, Cholat-Sjachyl, pak nazvali podle něho – pozn. aut.).

Všechno probíhalo podle plánu, až jedné noci přišla katastrofa. Muselo se stát něco, co způsobilo, že tito mladí lidé doslova vyskočili ze svých stanů, ty stany byly dokonce rozpárané, a utíkali nedostatečně oblečení pryč, ze svahu dolů. Po několika kilometrech se zastavili a začali hledat způsob, jak se zachránit. Ovšem v noci, když mrzlo, bez oblečení, bez baterek, seker… nepřežil nikdo. Doposud není jasné, co se té únorové noci v dalekém zasněženém průsmyku stalo. Osobně se domnívám, že je málo pravděpodobné, že tajemství smrti členů Ďatlovovy výpravy bude někdy odhaleno. Existují jen teorie.

A jakou odpověď nabízíte ve své knize?

Ti mladí lidé se zřejmě dostali do blízkosti nějakých utajených zbraňových systémů, které byly v tomto průsmyku rozmístěny nebo se tam testovaly. A protože viděli něco, co neměli vidět, zaplatili za to svým životem. Na tělech měli stopy po boji, ovšem někteří neměli jazyk, barva jejich kůže byla oranžová. Snad reakce na raketové palivo smíchané se vzduchem?

Je tam mnoho záhad, například proč na místě později záchranáři našli více párů lyží i lyžařských bot než bylo účastníků. Také se našly součásti vojenské výstroje. Není to čtení pro citlivé lidi, kteří se nechtějí ničím rozrušovat. Je to doopravdy strašlivé čtení. Hledala jsem to, co jitří naše svědomí.

Knihu budou moci posoudit i čeští čtenáři a čtenářky. V nakladatelství Akropolis totiž již vzniká její český překlad.

Monika HOŘENÍ


Spisovatelka Anna Matvějevová se narodila a žije v Jekatěrinburgu, čtvrtém největším městě Ruska (1,4 mil. obyvatel). Vystudovala žurnalistiku na Uralské státní univerzitě a poté působila jako novinářka a literární redaktorka. První její knihy vyšly v polovině 90. let. Její tvorba: Zbloudilý žokej, Pas de trois, Ďatlovův průsmyk aneb Tajemství devíti (nejlepší ruský titul roku 2001; v roce 2015 byly podle knihy natočeny dva filmy, americký a ruský), Nebesa, Golev a Castro, Najít Taťánu, Jíst!, Počkej, umřu a přijdu, Devadesátky, Záviděníhodný cit Věry Stěninové, Přízraky opery, Lolotte aj.

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 20 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.