Alšův dům s památníkem

Mstivý syn zapálil město

Začalo to i skončilo popravou. To nezní příliš romanticky. Takový ani nebyl život mužů, kteří v 16.století stavěli rybníky na jihu Čech. Ostatní se na ně dívali skrz prsty a často je považovali za vyvrhele. Vždyť v době, kdy většina obyvatel žila po celý čas na jednom místě, cenila si přiznaného měšťanství či plnila povinnosti vůči své vrchnosti, nepatřili rybníkáři nikam. Putovali od stavby ke stavbě. Místním opláceli podobnou nevraživostí. Tvořili uzavřenou skupinu stmelenou tvrdou dřinou, měli vlastní hejtmany a chodili do svých vlhkých krčem, kde hubenou výplatu prolévali hrdlem. Stavbu rybníků čas od času někdo z nich zaplatil životem. Někteří to nevydrželi a lepší podmínky si chtěli zajistit všemi možnými způsoby, které je napadly. Jedni se bouřili, aby objednavatelé staveb rybníků lépe platili, jiní rezignovali a přilepšovali si krádežemi. Ocitnout se na okraji společnosti, která takové lidi sice potřebovala, ale zároveň jimi pohrdala, byl těžký úděl.

Rožmberský kronikář Václav Březan k roku 1569 zaznamenal událost, která podnítila vzdor větší skupiny rybníkářů: „Toho roku pan Petr Vok některé zločince, jmenovitě Vaňka Bezpalcího, rybníkáře, a Vaňka z Řemičova s nějakou neřestí Voršilou, příjmím Kostkou u města Soběslavě popraviti dal.“ Autor těchto řádek neupřesnil, jakého zločinu se měli dopustit. Pro něho to zřejmě ani nebylo důležité, protože stranil svému pánovi, který se poté ocitl ve smrtelném nebezpečí. Poprava, které měl Petr Vok osobně přihlížet, vzbudila pozdvižení.

Roznášeli listy po silnicích

Kronikář Václav Březan popisuje důsledky exekuce: „Za tou příčinou jiní rybníkáři, že jim jejich dobré tovaryše hrom panský zutráceti dal, původem nejvíce nějakýho Vondry Boráka z Pořizan, hejtmana rybníkářskýho, dělavše rybník na panství netolickém u Hrbova, konjurací, piksu neb spuntování, přísahou se ve spolek zavázavše, jonáků padesáte proti pánu, že ho zabijí, učinili.“ Zápis je zajímavý i tím, kolik slov se tehdy používalo pro pojem spiknutí. Asi nešlo o výjimečnou záležitost. V tomto případě se však přece jenom nejednalo o nějakou skrytou dohodu. Rybníkáři chtěli ukázat, že se dovedou chovat obdobně jako urození: „Z té příčiny, aby v svém lotrovským (však oni mínivše pořádném) předsevzetí se ohlásili, odpovědní listy sepsati, pohrůžky pánu činíce, dali.“ Vůdci vzpoury si nechali vyhotovit řadu kopií tohoto listu a pak je „na silnicích metali“. Chtěli lidem vysvětlit důvody svého počínání a získat je na svou stranu. V případě hejtmana Boráka se to podařilo, protože Březan si stěžuje, že nebyl polapen. Zmiňuje i případ, kdy v Soběslavi vyšetřovali jistého ovčáka Jana, který se ho veřejně zastával. „Jest do vězení vzat a proto i boku, potřikráte právo vystáti musiv, nasadil,“ píše o mučení, kdy ovčákovi opakovaně pálili bok. Stopa ale nikam nevedla. Nebohý Jan dal najevo pouze sympatie s hledaným Borákem, o jeho úkrytu neměl ani ponětí. Ovčák kruté zacházení přežil a podle Březana „potom byl ještě několik let živ na panství třeboňským.“

Odpovědní listy vyhlašující nepřátelství Petru Vokovi musel někdo sepsat. K rybníkářům se přidal písař Jan Žáček z Mirotic, který splnil jejich přání, aby se postupovalo podle tehdejších právních zásad. Což také znamenalo, že list nebyl anonymní, ale obsahoval jména vzbouřených rybníkářů. Bylo to čestné, leč pro jejich životy nebezpečné. Rožmberští úředníci věděli, koho hledat. Po několika nezdařených pokusech rybníkářů přepadnout nebo zastřelit Petra Voka, pak vrchnost pořádala na „spiklence“ hon. Václav Březan vyjmenovává, kde všude byli popravováni a dodává: „...hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlici naplnil.“ Myslel to doslovně nebo jen chtěl vyjádřit množství potrestaných?

Pomník Mikoláše Alše na mirotickém náměstí

Písař nenáviděl otčíma

Písař Jan Žáček zpočátku také unikl a vydal se na vlastní, tentokrát nesporně zločineckou dráhu. Václav Březan jeho osud shrnul do jednoho souvětí: „Než Jan Žáček z Mirotic, rybníkář, písař týchž 50 odpovědníků předepsaných, za příčinou položení ohně na třech místech v Miroticích (jednoho u své matky) a vypálení padesáti domů léta Páně 1575 vzat a na Vorlík v moc panu Kryštofovi ze Švamberka doveden, odtud dodán ku právu do Milívska a tu odpraven.“ Co ho mohlo vést k tak děsivému činu, že málem zničil dříve královské městečko Mirotice, založené ve druhé polovině 13. století na důležité Zlaté stezce? Jeho měšťané se pokoušeli dosáhnout co největší samostatnosti a toto úsilí završili postavením radnice v roce 1562. Později nadějný rozvoj pohltily plameny. Podle kronikářovy výpovědi předně nemohlo jít o pokračování vzdoru proti Petru Vokovi, protože Mirotice mu nepatřily, ale spadaly pod pravomoc Švamberků. Jednalo se tedy o osobní mstu? Vladimír Šindelář v knize Příběhy zpod šibenice rozvádí písařův příběh poznamenaný nenávistí k otčímovi: „Jeho matka, která žila v Miroticích, si našla nového životního partnera, Žáčkův otec tedy zřejmě zemřel. Do domu Žáčkovy matky se tak nastěhoval nový otčím a zdá se, že od samého počátku nepanovala mezi ním a písařem žádná shoda, spíš naopak. Nenávist stále sílila, až se písařovou myslí začaly honit myšlenky, jak se otčímovi pomstít. Posléze se rozhodl k činu, který tehdy patřil k nejobávanějším, ke žhářství.“ V Miroticích ho ovšem kdekdo znal a tak k účasti přemluvil další dva odpadlé rybníkáře. Později se vymlouval, že město zapálili pouze oni, zatímco on jen pozoroval plameny. Jenže podle Březana byla ohniska požáru tři, takže se Jan Žáček na své pomstě osobně podílel.

Příprava požáru ukazuje, že jeho rozšířením na větší počet domů chtěl odvrátit pozornost od toho, o který mu skutečně šlo. Vladimír Šindelář pak na základě záznamů ve Smolné knize města Milevska, které na rozdíl od Mirotic mělo hrdelní právo, a tedy tam byl Žáček souzen, uvádí i další přiznání bývalého písaře. Ten vypověděl, že se svými druhy zosnoval několik loupeží a dokonce vražd pocestných, především řeznických tovaryšů, aby získal peníze. Ortel nemohl být jiný. Poprava z těchto důvodů nebyla nijak milosrdná. „Dne 15 .dubna 1575 byl rozsudek nad bývalým písařem Janem Žáčkem vykonán. Jeho tělo bylo nejprve trháno žhavými kleštěmi a poté mu byly ze zad stahovány pruhy kůže, říkalo se tomu tehdy „dělat šnyty po knechtsku“. Pak už bylo zmrzačené písařovo tělo připoutáno ke kůlu na vysoké hranici a ta byla vzápětí zapálena,“ popisuje průběh popravy Vladimír Šindelář. Jakkoli tvrdá odplata však nemohla změnit fakt, že slibně se rozvíjející městečko upadlo do bídy. Zoufalství místních dovršil v roce 1611 vpád Pasovských. Měšťané neviděli jiné východisko z nouze než se zaprodat do poddanství.

Vzal si svou dětskou lásku

V Mirotických ovšem mají slavného rodáka, na něhož mohou být opravdu pyšní. Od jeho sochy na náměstí se projde uličkou až k domku, kde se v roce 1852 narodil jako třetí syn rodiny Alšů. Ta dříve patřila k předním mirotickým občanům a vlastnila zde usedlost. Jenže o ni i o rodinné jmění přišli. A tak byl Mikolášův otec písař František rád, že se přiženil do skromného domku nad říčkou Lomnicí, který v roce 1803 vystavěl Jan Famfule. Otec se pokoušel sehnat lepší živobytí v Písku a pak i v Praze. Jenže se mu to nepovedlo a v roce 1858 se zase vrátil do Mirotic. Tady prožil Mikoláš dětství a potkal i dívenku Márinku. Zdálo by se, že dětské okouzlení nic neznamená. Ale student a později úspěšný malíř, autor lunet Vlast v Národním divadle, nezapomněl.

Když Márinku opět potkal, zjistil, že láska se nevytratila. Nakonec si ji v roce 1879 v kostele sv. Jiljí v Miroticích vzal. Kostel, připomínaný už roku 1254, byl nedlouho předtím v letech 1870-72 přestavěn. Jeho nynější podoba je pseudorománská. Novomanželé se dívali i na druhou věž, zvonici, postavenou v roce 1670. Mikoláš Aleš se naposledy do rodného města vypravil v roce 1912. Z té doby pochází jeho fotografie u spáleniště chaloupky, kde vyrůstal. Skutečně dům, kde je nyní jeho památník, není původní. Návrh na výstavbu nového až po mnoha letech vypracoval architekt Koula. Současný vzhled budovy ovlivnily především úpravy v roce 1952. V jedné místnosti jsou vystaveny ukázky některých Alšových děl, ale i jeho oblíbené kusy nábytku z domácnosti, kterou vedla Márinka.

Druhá místnost je věnovaná další významné osobnosti, loutkáři Matěji Kopeckému, který se narodil v roce 1775, ovšem nikoli v Miroticích. Sem se o dvacet let později přiženil a taky bydlel u tchána. Se svou ženou Rozálií měl patnáct dětí, ovšem dospělosti se jich dožilo jen šest. Dnes nepochybujeme o jeho významu, ovšem když v roce 1847 v Kolodějích nad Lužnicí zemřel, tak podle kolektivu autorů brožury Alšovy Mirotice, bylo v úmrtní knize napsáno, že to byl „komediant z Mirotic, vdovec a žebrák“. Na panelech se návštevník dočte různé zajímavosti o potomcích Matěje Kopeckého. Jeho syn Václav například v roce 1843 spolupracoval s mirotickými ochotníky při nacvičování hry Štěkavec. Dochovalo se účetnictví spolku: „Mezi vydáními je i položka, kterou spolek zaplatil Kopeckému za půjčení lamp a za lůj.“ Rozdílné příběhy z historie Mirotic, kterým byl navrácen statut města v roce 1998, dokládají, že zloba a msta ničí toho, kdo je rozdmýchává. Dílo, které těší lidská srdce, ale přežije mnohá protivenství.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 14 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama