Tomáš Garrigue Masaryk. FOTO - archiv
OSUDOVÉ OKAMŽIKY

Vznik Mafie

»Jednoho dne na podzim roku 1914 vyhledal Beneš Masaryka. Chodili spolu po Letné v Praze, po levém břehu Vltavy. V mladším z obou mužů vřela krev. Byl již unaven tím, že ještě nic nevykonal, chtěl už být uprostřed dění. Masaryk naslouchal a usmíval se a souhlasil, že již skutečně nadešel čas k činům.

Řekl, že má styky v cizině a že zakrátko pojede do Holandska, aby se sešel s některými přáteli, kteří by mohli české věci pomáhat. Bylo však třeba peněz, a Masaryk nevěděl, kde je sehnat. Beneš naznačil, že on a jeho žena (tato od své tety) mají něco peněz, a těmi by mohli přispět…

Po tomto rozhovoru se Beneš cítil spokojen. Věděl, že teď se budou dít veliké věci, a to velmi rychle, a byl hrdý na to, že má k němu Masaryk takovou důvěru. Bylo mu, jako by ho byl Masaryk pasoval na rytíře.

Nyní, když mezi nimi vznikla taková důvěrnost, dostal Beneš od Masaryka úplné instrukce. Věděl všechno, co věděl jeho představený, a kul s ním plány.

Krátce poté odejel Masaryk do Holandska, a tam se sešel s Henrym Wickhamem Steedem, který byl vídeňským dopisovatelem londýnských Times. Byl to nejčinnější hlasatel české věci. Setkal se i s dr. Settonem-Watsonem, skotským historikem a jedním z nejschopnějších myslitelů. To, co jim řekl pražský profesor, bylo sémě dobré, které dopadlo na dobrou půdu. Masaryk věděl, že jeho styk s nimi bude významný. A významný byl.

Když se profesor Masaryk vrátil z Holandska, svolal své nejdůvěrnější přátele a zorganizoval »Mafii«…

Kolem Masaryka se shromáždili někteří pokrokoví, do budoucnosti zahledění Čechové, kteří byli hotovi bojovat za svou svobodu a nezávislost. Byl to dr. Jan Herben, redaktor Času, dr. Šámal, vynikající pražský advokát a pozdější spolupracovník Masarykovy a Benešovy vlády…

Jiný pražský advokát, dr. F. Veselý, který se stal později československým ministrem spravedlnosti, dr. Josef Scheiner, náčelník mocného Sokola a jeden z největších českých vlastenců. Dubský-Pffefermann, Bouček, dr. Karel Kramář, český politik, který byl ve vídeňské Říšské radě a byl vůdcem české delegace při poválečných jednáních ve Versailles a později předsedou vlády v novém státě, a dr. Alois Rašín, který se stal ministrem financí a který byl za války zároveň s Kramářem odsouzen k smrti.

První schůze vnitřní skupiny »ohniska« byla…

Tady zastavme. Životopisec Edvarda Beneše Edward B. Hitchcock (»Zasvětil jsem život míru«) není v lecčems přesný. Zmíněné setkání bylo však skutečně »osudové«. Masaryk Beneše vyslechl, s lecčím se mu také svěřil, ale zatím šlo jen o jakousi sondu. Ostatně ve své »Světové revoluci« na tuto schůzku také vzpomíná:

»Jednou jsme se potkali na Letné, když byl na cestě ke mně – patrně měl něco vážnějšího. A měl. Podle jeho rozpoznání nemůže se na válku dívat pasivně, musíme něco dělat. Nemá pokoje, chtěl by být činným. Na to já: Ano, já už dělám! Dal jsem mu zprávu a dohodli jsme se hned na cestě do Času přes Letnou.«

Kruh kolem Masaryka byl také širší, než uvádí Hitchcock. A Kramář byl napřed premiérem a pak teprve, tedy díky této funkci, odejel do Paříže na mírová jednání. Ani ta Mafie nebyla ještě ve hře…

 

Napřed byl kroužek Času

Čas byl vlastně hlavním tiskovým orgánem Masarykovy České strany pokrokové, jak se oficiálně jmenovali »realisté«. Diskusí uskutečňovaných v bytě advokáta Václava Boučka se účastnili vedle profesora Masaryka, bývalý omladinář František Veselý, advokát Přemysl Šámal, novináři Cyril Dušek a Jan Herben, stavitel Josef Záruba-Pfeffermann, nakladatel Gustav Dubský a Edvard Beneš. Zatím šlo o vyjasňování pozic.

Teprve odjezd T. G. Masaryka do ciziny dne 18. prosince 1914, protože mu hrozilo zatčení, obvinění z velezrady a tudíž dokonce smrt, znamenal posun. V té době Masarykovi bylo již jasné, že nelze čekat dál (»…viděl, že jde o bytí a nebytí českého národa, že po r. 1620 znovu udeřila osudová chvíle jeho dějin« - Pavel Váša: »T. G. Masaryk, jeho život a práce«). Bylo třeba vytvořit určité myšlenkové a organizační centrum a přestat pracovat amatérsky. Napřed však bylo nutné si vyjasnit cíle.

Vznik republiky zatím nebyl ve hře. Jen lepší postavení národa. Jakési nové punktace, jež by zrovnoprávnily Čechy s Němci. Možná i jistá trialita – Rakousko, Uhersko a české země. Ale především šlo o uznání českého národa na mezinárodní úrovni. I o tom se diskutovalo v úzkém kruhu zasvěcených. Za Masarykem do zahraničí sice směřovaly zprávy, informace, zašifrované, sloužící jeho snaze získat si mezinárodní prestiž a tím i napomoci svému úsilí. Hlavním organizátorem tohoto spojení byl Beneš.

»Zprávy jsem posílal poštou do Švýcar na adresy našich kolonistů, nejvíce dělníků (Linhart, Jokl, Kyjovský aj.) v rozličných formách. Vyráběl jsem si korespondenční lístky tím, že jsem je rozpůlil, mezi obě polovice vkládal šifrovanou zprávu, pak je spojoval a u knihaře, nejčastěji v tiskárně Janečkově v Palackého ulici, v Praze 2, přiváděl do bezvadného stavu, aby nevzbuzovaly podezření cenzury. Jindy jsem totéž učinil s knihami, které byly nejčastějším prostředkem spojení.

Vkládal jsem dovnitř desek nebo do hřbetu knihy celé dlouhé referáty o situaci, někdy jsem doslova opisoval dokumenty získané Macharem a Kovandou ve Vídni u Heinolda, a posílal do Švýcar, takže se stávalo, že věci z ministerské rady vídeňské se objevily za čtyři, pět dní poté ve spojeneckém tisku…« (E. Beneš: »Světová válka a naše revoluce«). Pochopitelně policie pátrala po zdrojích informací. Nezjistila však nic. To ukázalo, jak dále píše Beneš, »sílu české konspirační akce«. Kromě toho bylo nutné působit i zevnitř.

To však už nebyl úkol Beneše a možná právě zde je možné se dopátrat rozhodnutí vytvořit ilegální skupinu, jež by postupně získávala pozice a pomáhala tak zahraniční akci. Iniciativa k jeho vytvoření zřejmě pocházela přímo od Masaryka…

»V oběžníku, který v březnu roku 1915 rozeslal představitelům jednotlivých československých kolonií, vyložil obšírně plán a program takové akce, přičemž zvláště vyzvedl, že je naprosto nutno, aby vycházela z Prahy, z politického střediska národa. Doma musí býti tajný výbor, jenž za hranicemi bude tlumočiti svými důvěrníky pravé smýšlení a vůli národa…« (Lev Sychrava a Jaroslav Werstadt: »Československý odboj«).

 

Vznik Mafie

Situace si určitý ilegální orgán, jenž by směroval činnost tisku, nálady mezi lidmi a nechával o sobě vědět v zahraničí, vyžadovala. Svědectví o tom, jaká byla v zemi nálada, zachytil například londýnský The Times, jenž se dostal dokonce do Prahy a byl v překladu rozšiřován… »Většina Čechů, jak se zdá, doufá v úspěch Rusů, a to se ve válce jmenuje velezrada. Proto lidé skrývají své skutečné smýšlení pod maskou lhostejnosti. V Praze člověk myslí, že je spíše ve městě, které náleží Dohodě, než v městě nepřátelském…« (citováno podle knihy Jana Hajšmana »Česká Mafie«).

A jsme konečně v březnu 1915. Přesný den nám historie nezachovala. Muselo to však být zřejmě v druhé polovině měsíce a předcházelo tomu obdržení Masarykova oběžníku. Podle životopisce Hitchcocka se první schůzka »vnitřní skupiny ohniska« uskutečnila v domě doktora Přemysla Šámala a zúčastnil se jí kromě dr. Beneše Karel Kramář, Alois Rašín a Josef Scheiner.

Zdá se však, že šlo o mnohem širší jednací skupinu. V jiných pramenech totiž čteme i jména dr. A. Hajn, V. Dyk, dr. L. Borský a další. Shodně se však uvádí, že tajemníkem se stal dr. Edvard Beneš, jenž také byl nesporně největší autoritou mezi »mafiány« (jeho úlohu později převzal Přemysl Šámal). Postupně se organizace rozrůstala a její členové se většinou neznali a dokonce ani (podle Hitchcocka) si nedůvěřovali. Přesto postupně se činnost tak, jak Rakousko-Uhersko se dostávalo do problémů, rozšiřovala.

Snad ještě v březnu jednotliví představitelé dostali krycí jména. Beneš byl Spolný, König, Berger, Novotný či Bělský (pod jménem Šícha uprchl později do zahraničí), Scheiner Soukal, Šámal Trkal, Kramář Holeč, Rašín Schiel či Ritter, atd.

 

Proč právě Mafie?

Podle Hitchcocka, jenž název klade do doby, kdy se Masaryk vrátil z cesty do Holandska, »tohoto slova se v Evropě užívalo pro nejrůznější druhy spiklenectví. Když chtěl někdo ve společnosti někomu něco podařeného tajně provést, říkalo se, že na něho dělá ‚mafii‘. Nebo když některá politická strana kula intriky proti svému předákovi, říkalo se takovým plánům ‚mafie‘. Slovo pocházelo z dob spiknutí zorganizovaného Itálií proti Rakousku po roce 1848, než byly italské státy spojeny v Italské království. Masarykova ‚Mafie‘ však nebyla v žádném vztahu k této italské mafii.«

Něco jiného si lze ovšem přečíst na stránce věnované T. G. Masarykovi ve Wikipedii: »Masaryk obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské mafie, proto byla česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvána Česká mafie. Masarykovy přátele nazval Mafiány již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě tito ‚Mafiáni‘ se za první světové války stali hnací silou našeho odboje a profesor Masaryk je popoháněl z exilu.«

Je ovšem otázkou, zda v době vzniku skupiny se s tímto názvem vůbec počítalo? Není-li spíše pravdou to, že byl využíván teprve po skončení 1. světové války? To ostatně potvrzuje i Jan Herben ve své knize »Chudý chlapec, který se proslavil« a tento fakt známe i z další literatury (»Po válce skupina nazývána českou Mafií« - Dějiny Československa v datech).

 

Význam

Vznik skupiny, která pochopila, že s Rakouskem už nelze najít společnou cestu, přišel za pět minut dvanáct a nebýt Masaryka, Beneše a Štefánika, nebyl by úspěšný, i když situace mezi obyvatelstvem se stále více přiostřovala ve smyslu protirakouském. »Já jsem se zastyděl,« přiznal později Masaryk, »že my, političtí vůdcové, jsme byli bezradni ještě v okamžiku, kdy už naši vojáci zvedli revoluci,« (citováno podle Jana Herbena). Masaryk měl na mysli přechody českých vojáků, dokonce ve skupinách, frontovou linii do Ruska, Srbska i jinam.

To ještě nemohl tušit, že největší přechod dokonce celého 28. pluku se uskuteční už v dubnu 1915 a následovat budou další jednotky. Skupina kolem něj a Beneše byla tedy potřebnou reakcí na situaci, i když její význam nelze přeceňovat. Její hlavní činností byla protirakouská špionáž. »Její politické akce doma se omezovaly na úsilí zabránit tomu, aby se představitelé českého politického života vyslovili pro Rakousko-Uhersko, protože by tím podkopávali agitaci české buržoazní emigrace,« zhodnotili její činnost v knize »1914-1918, léta zkázy a naděje« Miroslav a Hana Honzíkovi.

Teprve mnohem později se její členové zapojili i do protimocnářských akcí, které vyvrcholily vyhlášením republiky. Také tím, že svou činnost směřovali především směrem do zahraničí, velmi napomohli Masarykově emigraci v prosazení konečných cílů. Bez ohledu na to, zda si dříve či později začali říkat Mafie a kdo vlastně první s tímto názvem přišel.

Jaroslav KOJZAR


Příště se v OSUDOVÝCH OKAMŽICÍCH můžete těšit na článek Košice – duben 1945. Vyjde v pondělí 8. dubna.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 31 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.