Interiér zámku Něsviž

Zámek UNESCO i nacistické tábory smrti

Na počátku ledna prezident Republiky Bělarus Alexandr Lukašenko podepsal nařízení o stanovení bezvízového vstupu na běloruské území pro občany Evropské unie a některých dalších států. Týká se doby maximálně pěti dnů a do země nutno vstoupit přes hraniční přechod Národní letiště Minsk. Naskýtá se tak i nám možnost bez administrativních bariér navštívit tuto blízkou slovanskou zemi, byť na pár dnů, a blíže se seznámit s její historií i současností.

Jak jsme uvedli 5. října 2016 na této stránce, Bělorusko nemá vzhledem k válkám, které postihly jeho území, mnoho nemovitých památek. Vpád hitlerovců 22. června 1941 způsobil Bělorusům nezměrné hoře, čtvrtina (!) obyvatel z desetimilionového národa byla vyhubena. Němečtí nacisté prováděli bez jakékoli pochyby na běloruském lidu genocidu. S hmotným bohatstvím, jež nabízí například naše vlast (nebyla však válčištěm dvou světových válek), je běloruská realita nesrovnatelná. Přesto se podařilo nákladně zrekonstruovat a uvést do původní podoby dva zajímavé zámky, které jsou od počátku 21. století zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. O zámku Mir jsme psali, dnes si přiblížíme zámek Něsviž.

Královna z rodu Radziwillů

Zámek, přesněji zámecký komplex skládající se z deseti propojených objektů, včetně kostela či zbrojnice, se nachází v městečku Něsviž v Minské oblasti ve středním Bělorusku. Je obklopený vodou. Procházka po všech sálech by vydala za docela pěkný »výšlap«. Plocha všech pokojů dohromady činí 5,5 tisíce metrů čtverečních.

Komplex patřící šlechtické rodině Radziwillů vznikal postupně od konce 16. století (1583) do roku 1939. Radziwillové, kteří si v Něsviži budovali nákladné sídlo, byli jednou z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v oblasti. Byl to nejmocnější polsko-litevský rod, z něhož roku 1550 vzešla polská královna Barbora Radziwillová.

Radziwillové kraj povznesli po všech stránkách. Vzkvétala řemesla, založili manufakturu na sklo aj., v zámku hrálo divadlo – první profesionální divadelní soubor na území Běloruska.

Do historie zámku se promítly měnící se hranice států a válečné události. Poslední majitel prchl v roce 1939 do Itálie. Po jeho útěku, kdy byl zámek zestátněn, řešili Bělorusové, jak naložit s vybavením zámeckých salonů. Bylo to v dubnu 1941, krátce před přepadením Sovětského svazu nacistickým Německem a vypuknutím Velké vlastenecké války. Ujal se nápad, který se s odstupem desetiletí ukázal jako spásný. Mnoho z cenného interiéru se odvezlo do filmového studia Bělarusfilm. Aniž by ti, kteří o tom rozhodli, dopředu tušili, jaký zlý osud chystají nacisté Bělorusům, přečkal mobiliář díky tomuto předválečnému opatření těžké časy. V době rekonstrukce zámku se mnohé kusy nábytku a jiných cenností podařilo vyhledat v depozitářích filmových ateliérů a mohly být vráceny na své místo.

Rekreace, ozdravovna, muzeum

Během německé okupace se v prostorách zámku roztahovali němečtí vojáci, byly zde kasárny. Krátce po vítězství ve druhé světové válce se zámek upravil na rekreační zařízení pro sovětské občany. V roce 1990 zde byla otevřena ozdravovna, takže působivý zámecký interiér například Rytířského (Zlatého), Hejtmanského či Krbového sálu poskytoval zázemí nemocným lidem, kterým se právě tady navracelo zdraví. V roce 2001 bylo zdejší sanatorium uzavřeno, aby mohla proběhnout náročná rekonstrukce. Zámek se tak »vyloupl« do své původní krásy. Dnes si mohou návštěvníci prohlédnout interiéry ve stylu 18. a 19. století.

Zámek je od roku 2005 chráněn UNESCO. V objektu je také hotel, kavárna a další služby pro turisty.

Sousoší v místě bývalého koncentračního tábora Trostinec

Místa masových vražd

Jakkoli byla historie něsvižského zámku pohnutá, nemůže se rovnat s tím, co v nacistických koncentračních táborech (KT) a ghettech na území Běloruska zažívali během druhé světové války nevinní lidé. Jedním z těchto táborů byl (Malý) Trostinec, který není veřejnosti až tolik znám (možná je to tím, že bylo jen minimum přeživších). Od roku 1941 zde bylo umučeno 206 500 lidí, především židů ze všech zemí Evropy, a také běloruští antifašisté, ilegální protifašističtí bojovníci, partyzáni, sovětští zajatci. I sem, do tohoto tábora smrti v blízkosti Minsku, směřovaly nacistické transporty ze střední a západní Evropy. První transport přijel v listopadu 1941 z Hamburku. Hynuli zde také naši spoluobčané.

Bělorusko - »kde ostatně nemá žádný Slovan co pohledávat«, připomeneme-li si těmito slovy zrůdné plány nacistů - bylo za války doslova poseto likvidačními koncentračními tábory a ghetty. Dokládá to ostatně velká kovová mapa nacházející se v areálu současného památníku trostineckého tábora smrti: Vitebsk, Orša, Gomel, Sluck, Minsk, Trostinec, Baranoviči, Grodno, Polock, Brest, Novogrudok, Ozariči... Není v Bělorusku oblasti, kde by nebyl zřízen koncentrační tábor nebo ghetto, v nichž nacisté zabíjeli lidi masově a brutálně. Své hrůzné počínání v Bělorusku »vylepšili« i o spalování živých lidí…

Na několika pamětních kamenech jsou uvedeny počty obětí. V každém místě jsou to tisíce a tisíce lidí, kteří byli vyvezeni »na východ« a pak bez milosti zlikvidováni.

Například v Minsku se rozkládalo devět koncentračních táborů (včetně Trostince), v nichž bylo zabito celkově více než 400 000 lidí. V Minské oblasti se nacházelo šest táborů: v Borisově bylo zlikvidováno více než 33 000 lidí. Moloděčno – tři tábory, 36 150 lidí. Sluck – tři tábory, zlikvidováno 21 000 lidí.

V Brestské oblasti bylo rozložení táborů následující: Brest čtyři tábory, zlikvidováno 34 000 lidí. Ghetto Domačevo – zlikvidováno 20 000 lidí. Pinsk – čtyři tábory, usmrceno 59 048 lidí. Luninec – dva tábory, usmrceno 16 637 lidí. Bronná Hora, zlikvidováno více než 50 000 lidí. Baranoviči – tři tábory, zabito více než 31 000 lidí. Tábor Lesnaja, zlikvidováno 88 407 lidí. Tábor Koldyčevo, zničeno více než 22 000 lidí. Ve Vitebské oblasti bylo 14 koncentráků, kde nacisté zabili celkem přes 350 000 lidí!

A takto možno pokračovat dále kraj od kraje v děsivé statistice, která možná odosobňuje. Ale nesmí! Každý jedinec znamenal konkrétní lidský osud. Každý měl své blízké a přátele, svou matku, svého otce, své děti, sny a touhy…

Umírali děti i starci

V místě někdejšího vyhlazovacího tábora Trostinec se dnes nachází důstojný památník, který, jak sdělila průvodkyně, vznikl z iniciativy prezidenta Lukašenka v roce 2015. Navštívila jsem toto pietní místo v delegaci účastníků Běloruského mediálního fóra v loňském roce. Každý příchozí pokládá květiny k centrálnímu desetimetrovému bronzovému sousoší, tak jak jsme učinili i my, novináři z řady evropských a asijských států. A spolu s námi skupina asi padesáti minských středoškoláků.

V areálu se do dnešních dnů zachovaly jen nevelké zbytky vězeňských baráků. Tábor měl i svou dětskou část. V ní, jak přiblížila úděsnou historii tábora průvodkyně, nacisté prováděli na dětech hrůzné experimenty, kdy jim například odebírali všechnu krev. Mrtvá těla pak házeli do jam. Umírali na této půdě lidé od jednoho roku až po starce.

Zdejší jámy, které jsou součástí pietního území, obsahují ostatky třeba až 150 000 mučedníků. Po válce byly v těchto místech vysázeny stromy, jejichž větve tiše šumí ve větru a v letních dnech přinášejí stín. Lidé sem přicházejí v tichém zadumání a procházejí skrz bývalý tábor tzv. Cestou smrti.

»V každé běloruské rodině jsou oběti války. Obávám se však, aby se něco podobného neopakovalo,« znějí mi stále v uších slova běloruské průvodkyně.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 47 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.