Ilustrační FOTO - Pixabay

»Vyrůstala jsem s mimořádnými lidmi«

Aleida Guevara Marchová je dcerou Ernesta Che Guevary a Aleidy Marchové. Je pediatričkou v havanské Dětské nemocnici Williama Solera a učí na Escuela Latina-Americana de Medicina a na základní škole pro invalidní děti.

Jako členka Komunistické strany Kuby se často účastní politických debat po celém světě. Jako pediatrička pracovala v Angole, Ekvádoru, Nikaragui a Venezuele. Má dvě dospělé dcery a úzce spolupracuje se Vzdělávacím střediskem Che Guevary, jehož ředitelkou je její matka.

Poskytla rozhovor Ronu Augustinovi pro The Monthly Review. Rozhovor proběhl na Kubánském velvyslanectví v Bruselu koncem roku 2016, vyšel letos v lednu. Přinášíme první část rozhovoru, dokončení bude publikováno zítra.

Ron Augustin: Po 90. narozeninách Fidela Castra využily západní sdělovací prostředky posledních pár měsíců ke shánění starých falšování dějin, takových jako zásadní spor mezi ním a Che, založený na otcově kritice Sovětského svazu. Znali jste tenhle druh zkreslování, a někteří z nás na Západě také, ale komentovali jste tahle tvrzení, a diskutovali jste o nich vůbec někdy s Fidelem?

Aleida Guevara Marchová: Když se Fidel a můj otec setkali v Mexiku, otec se přidal k výpravě na Kubu pod podmínkou, že, pokud revoluce zvítězí a on válku přežije, půjde si svou vlastní cestou. Po vítězství revoluce se otec stal jedním z nejvýznamnějších lidí v zakládání kubánské socialistické společnosti. Ale roky ubíhaly a otec byl astmatický, podlomený nemocí, a myslel si, že už mu nezbývá příliš času k využití a sdílení svých partyzánských zkušeností. Začal hledat možnosti v Argentině, ale podmínky tu ještě nebyly. Potom mu Fidel ukázal žádost o pomoc od osvobozeneckého hnutí v Kongu. Po atentátu na Lumumbu tam byla kritická situace s belgickou armádou snažící se získat zpět kontrolu. Takže v této části Afriky byl nějaký tlak, žádající mladou kubánskou revoluci o pomoc. Otec byl šťastný, že tam půjde, a jednotka kubánských dobrovolníků, vedená mým otcem, směřovala do Konga. Jakmile otec zmizel z dohledu veřejnosti, kapitalističtí světoví politici a sdělovací prostředky začali šířit spekulace, takové jako o sporu mezi Fidelem a Che, a ty, co máte vy.

To je téma, se kterým jsem přišla za Fidelem osobně. Požádala jsem ho: »Strýčku, vyprávěj mi o sporu, jenž jsi, jak se zdálo, měl s mým otcem«, a on se smál a vyprávěl mi o jednom sporu, který měli, když byli ve vězení v Mexiku. Fidel všem říkal, aby mexickým úřadům nevyzrazovali svou politickou příslušnost. A řekl mi: »Co si myslíš, že tvůj otec udělal? Nejen že jim řekl, že je komunista, ale začal také s jedním ze strážců diskutovat o osobě Stalina, s výsledkem, že nás všechny pustili, ale tvého otce drželi proto, že je prosovětský komunista!« A co udělal Fidel? Mého otce hájil a odmítl odejít bez něj. »Co jsem mohl dělat,« řekl mi, »když jsem pro něj šel, zjistil jsem, že nemůže lhát o své politické identitě, i kdyby ho to stálo život. Žádný argument ho nepřesvědčil o opaku.« To je ten druh sporů, jež mohli mít. Zároveň spolu vycházeli dobře, protože sdíleli stejné zásady, stejné ideály.

Africká operace trvala osm měsíců. Dokumenty, které jsme během let vydali, ukazují, že můj otec a Fidel se během těchto složitých měsíců pravidelně radili a že jednotky dostávaly z Havany všemožnou podporu. V říjnu 1965 byla oficiálně založena Komunistická strana Kuby. Když měli být vyhlášeni členové jejího Ústředního výboru, bylo důležité Kubáncům vysvětlit, proč můj otec, jedna z nejvýznamnějších opor revoluce, tam nebude. Tak Fidel cítil jako nutnost přečíst dopis na rozloučenou od Che. Poté, co můj otec opustil Kongo, zůstal v Praze, odkud chtěl připravovat svůj latinskoamerický projekt. Nechtěl se vrátit na Kubu, protože se už formálně s Kubánci rozloučil. Nakonec se tajně na Kubu vrátil, protože se Fidelovi podařilo ho přesvědčit, že mu Kuba nabízí k přípravám nejlepší podmínky. Zůstal sedm měsíců na tajném místě na Kubě, kde se on a další připravovali na bolivijský úkol. Fidel byl zapojený do všech etap příprav.

Jedna věc je často předhazovaná, že oddíl Che v Bolívii byl izolovaný a ponechaný sám sobě. Ale nemůžeš srovnávat vývoj partyzánských skupinek, focos, s tažením pravidelné armády. Partyzánský oddíl musí být nezávislý a soběstačný, aby se sestavil a rozvíjel. Bohužel vztah s vedením Bolivijské komunistické strany se zhoršoval a komunikační spojnice s dalšími jednotkami nefungovaly. Nicméně deník Che ukazuje, že udržoval kontakt s »Manilou« (kódované slovo pro Kubu), jak jen to bylo možné. Jeho deník a Fidelova předmluva k němu také jasně ukazují hranice toho, co bylo reálně možné.

Není to tak dlouho, co jsem měla s Fidelem tuhle diskusi, když jsme pracovali na předmluvě ke Konžskému deníku mého otce, a Fidel souhlasil s vydáním dopisu, v němž otce žádal, aby přijel k přípravám na Bolivii na Kubu. Když jsme hovořili o údajných sporech mezi nimi, Fidel se na mě náhle podíval a tázal se: »Proč se směješ?« A já mu musela říci: »Strýčku, ty sis toho nevšiml, ale mluvíš o mém otci v přítomném čase, jako kdyby měl každou chvíli otevřít dveře.« Velmi vážně souhlasil: »Tvůj otec tu je, víš?«

Lidé, kteří otce obdivují, by měli cítit jeho lidskou povahu, jeho cit coby lidské bytosti. Kdyby měl zásadní spor s Fidelem nebo s kubánskou revolucí, jak by si někdo mohl představit, že by zanechal ženu a děti v jejich rukou, aby je vzdělávali a vychovávali? Jak může někdo věřit, že by mezi těmito dvěma muži byl vážný spor? To je to nejhloupější, co si o tom můžu myslet. Je ale pravda, že musíme věnovat pozornost ideologickým motivům mezi takovým zkreslováním, protože žijeme ve světě, ve kterém jsme neustále bombardovaní spoustou nesmyslů.

Ve skutečnosti v dobře známém otcově projevu v Alžíru byly socialistické státy a zvlášť Sovětský svaz kritizovány pro neúčinnou podporu osvobozeneckých hnutí té doby. Otec vysvětloval, že s každým územím, jež se odtrhne z kolonialismu, je o základnu méně pro imperialistický systém, a že národně osvobozenecká hnutí musí být podporována bez ohledu na to, zda bojují s vyhlídkou na socialismus či ne, dokud se nedostanou z imperialistické nadvlády. Fidel mi potvrdil, že to, co v onom projevu otec řekl, bylo dokonale v souladu s přesvědčením kubánského vedení té doby, a že se s tím netajili.

Tvoje máma provozuje Středisko studií Che Guevary, jež pátrá po archivech, dokumentujících historii tvého otce. S pomocí tebe a tvého bratra připravila vydání četných dokumentů pozoruhodného historického významu. Tvé mámě už je přes osmdesát. Jak se má, a můžeme v blízké budoucnosti očekávat další publikace?

Máma je stále velmi aktivní. Je ve Středisku téměř každý den, jezdí vlastním autem. Dosud jsme vydaly šestnáct titulů ve spolupráci s Ocean Sur a Ocean Press, a také množství záznamů z konferencí o současné aktuálnosti určitých aspektů života Che. Připravujeme několik studií a brzy vyjde kniha o cestách Che po Africe.

Che Guevara na amatérském snímku s dcerou Aleidou

Tvoji rodiče se poznali během partyzánské války v pohoří Escambray. Když Che odešel, Fidel se pro tebe stal něčím jako druhým otcem. Mezi dalšími osobnostmi kubánské revoluce, s nimiž jsi vyrůstala, byly výjimečné ženy jako Célia Sanchezová, Vilma Espinová, Haydée Santamaríová a Melba Hernandezová. Řekneš nám, jaký dojem v tobě tyhle ženy zanechaly?

Matka byla nejdůležitější osobou mého dětství. Když zvítězila revoluce, pracovala ve Federaci kubánských žen, a s ní i Célia, Vilma, Haydée a Melba. Takže jsem od raného věku žila se všemi těmi ženami. Pro mne to byla rodina, a považovala jsem je za tety. Célia byla silná osobnost, snažila se být v každé situaci spravedlivá. Byly jsme si velice blízké, protože neměla vlastní děti a hodně se starala o moji nevlastní sestru, jejíž matka jako novinářka v oněch dnech hodně cestovala. Starala se o její ochranu, zajišťovala, aby se jí dařilo ve škole a dělala vše, aby nás sblížila, mě a moji velkou sestru. Například nás vzala do kursu pletení, jen abychom my dvě něco dělaly spolu. Mám z té doby pár milých vzpomínek. Žily jsme ve stejném domě jako Célia, když jsme slyšely o otcově smrti. Célia mi řekla, že matka na mě čeká v pokoji, a dala mi pro ni misku kukuřičné polévky, matčina oblíbeného jídla. Nezapomenutelný okamžik, protože právě tehdy jsem si musela vyslechnout, že už nemám otce, a Célia je dosud v mé mysli silně pjatá s tímto okamžikem. Takhle jsem s ní vyrůstala.

Vilma mě brala jako další dítě své vlastní rodiny. Pro nejmenšího syna Vilmy a Raúla jsem byla velká sestra. Celou dobu jsem si s ním hrála, spolu jsme vyrůstali, spolu jsme odešli. A tetička Vilma, tu jsem vždycky milovala, stejně jako Haydée, které jsem se naučila si vážit, pro její oddanost, odhodlání, spontánnost. Haydée přišla z prosté rodiny, její oficiální vzdělání bylo omezené, ale ona dokázala získat neuvěřitelnou míru znalostí a kultury. Asi byla nejsrdnatější osobou své doby. A založením Domova Amerik (Casa de las Américas; organizace, založená kubánskou vládou v dubnu 1959 k rozvoji společensko-kulturních vztahů se zeměmi Latinské Ameriky, Karibiku i zbytku světa - pozn. překl.) dokázala svést dohromady všechny intelektuály Latinské Ameriky. Ale Haydée měla hluboké jizvy od časů po útoku na Moncadu, když byla se svým bratrem Abelem zajata a ukázali jí části bratrova zmučeného těla. Jeho zavraždění ji nesmazatelně poznamenalo, i když zůstala pevná po celé roky. Dokud ji vše nedostihlo a nesáhla si na život.

S Melbou jsme také byly chvíli spolu, když měla na starost organizaci Konference tří světadílů (konference solidarity s africkými, asijskými a latinskoamerickými národy v Havaně v roce 1966, s více než 500 účastníky z 82 zemí - pozn. překl.), a než opustila zemi jako velvyslankyně ve Vietnamu. Byla to jemná, inteligentní, aktivní žena, po celý život neobyčejně oddaná revolučnímu procesu. Vyrůstala jsem s výjimečnými lidmi, se skutečně velice mimořádnými ženami, které něco vypovídají o síle kubánského lidu, jeho něze, laskavosti, solidaritě. Myslím, že jsem měla výsadu poznat lidi, kteří, jak patrno, na vás zanechají svou stopu. Učí vás a chtějí, abyste se stali lepší lidskou bytostí. A ukazují vám, jak je důležité mít úctu k lidem a něco pro lidi znamenat. Tyhle ženy, myslím, jsou ty nejúplnější Kubánky, jaké jsem kdy poznala. Nikdy mi nikdo tuhle otázku nepoložil, a jsem za ni vděčná, protože je velmi zajímavé o těchhle ženách vědět. Jsou pilíři naší revoluce, rádkyněmi všech Kubánek.

Překlad z angličtiny Vladimír SEDLÁČEK
FOTO - archiv


Vladimír SEDLÁČEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.