Znaky nad vstupem do kaple

Nechápavý lapka skončil na šibenici

Tak to může dopadnout, když někdo nepochopí, že se poměry změnily. Otec a syn Zoulovi kdysi žili na tvrzi v Ostředku na Benešovsku ve Středočeském kraji. O vsi písemná zmínka pochází až z první poloviny 14.století. Kde ovšem stálo sídlo tehdejšího Slávka z Ostředka, se nepodařilo zjistit. Zoulové se ale už přestěhovali do vesnice a jako chudí zemané vyhlíželi svou příležitost. Tu jim poskytl král Václav IV., který se opíral o nižší šlechtu. Podle poznámek k vydání nejstarší vrstvy Starých letopisů českých z roku 2003 se Zoul v roce 1397 zavázal službou právě českému panovníkovi. Nedaleko od Ostředka bydlel na svém hradě Václav z Dubé, který byl královým přívržencem. Jakmile se někdo vzbouřil, věrný Václav proti němu vytáhl.

Jenže měl na hradě purkrabího, který si pánovy zásahy proti odbojné šlechtě vyložil poněkud svérázně. Vaněk Šedivý si všiml pouze toho, že šlechticům a městům se nejlépe škodí tím, když se přepadají osamocené jízdní oddíly a kupecké karavany. Občas se obsadí i nějaký ten málo chráněný hrádek či tvrz. Purkrabí ale nerozlišoval, zda se útočí na přátele či nepřátele krále. Lákala ho pouze kořist z loupežnických výprav. Vytvořil si proto vlastní družinu, k níž se přidal i syn Jan Zoul z Ostředka. Takto alespoň líčí jeho lapkovské začátky Zdeněk Fišera ve své knize o loupeživých rytířích a zemských škůdcích.

Zámek Ostředek

S kořistí roste chuť

Janovi posléze nestačilo si jen přikrádat v cizí tlupě. Zřejmě přesvědčil svého otce Mikuláše čili Mikeše, aby se osamostatnili. V rozbouřené době se dovedl otáčet. Své lapky třeba na čas převelel do služeb moravského markraběte Prokopa. Jan Zoul tak bohatl i z domácích rozbrojů mezi lucemburskými příbuznými. Kořist mu tak zamotala hlavu, že mu tvrz v Ostředku přestala stačit. „Otče,“ oslovil stárnoucího Mikeše, „chtělo by to hrad s pořádným sklepením nebo více místnostmi. Ať to máme kde skladovat.“ Jenže se nemínil zdržovat nějakými stavebními pracemi. Napřed se zmocnil Čajchanova Hrádku nad Sázavou a pak dokonce Dubé. Na prvním z nich se usadil otec, na druhém syn.

Lupičských band přibývalo poté, co byl král Václav IV. v roce 1402 uvězněn ve Vídni. Bez vládce si mnozí připadali nepostižitelní. Když se ale panovníkovi podařilo uniknout a vrátit se do Čech, poměry se začaly měnit. Loupeživí rytíři většinou přijali příslib odpuštění svých nekalých činů a stáhli se za hradby tvrzí a hradů. Jan Zoul či podle starých kronik Zúl se však výnosného řemesla lapky nechtěl vzdát. To už ovšem narazil. Vladimír Šindelář v knize Cesta na popraviště napsal: „Koncem května se král Václav IV. odebral do Vratislavi k osobnímu jednání s polským králem Vladislavem.“ Po dobu jeho nepřítomnosti měli zemi spravovat čtyři hejtmani, mezi nimi také arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. „Zejména arcibiskupovi záleželo na tom, aby v zemi už konečně byl klid a Jan Zoul se svým otcem Mikulášem a obávanou tlupou loupežníků a vrahů přestali škodit. Arcibiskup byl muž činu. V červnu 1404 shromáždil vojsko a vydal se směrem k Sázavě, oblehl oba hrady a základny lapků, tedy Čajchanův Hrádek, který hájil Janův otec Mikuláš, i Dubou, hájenou samotným Janem Zoulem.“ Hradni posádky si zvykly na přepady ze zálohy, ale vzdorovat vojsku nedokázaly. Litovali Zoulovi, že opustili rodný Ostředek a jako lupiči zpychli?

Těžko říct. Jeden putoval svázaný do Prahy. Druhý buď padl, nebo unikl a slehla se po něm zem. Jenže kdo kráčel na šibenici a o kom nevíme, jak vlastně skončil? O tom se historici dodnes dohadují.

Koho vlastně pověsili?

Rozhodnutí nijak neusnadňuje aní pátrání v nejstarší vrstvě Starých letopisů českých, jak soubor analistických a kronikářských záznamů z 15. a počátku 16.století nazvali národní obrozenci. Autoři se sice nepodepsali, ale texty pocházejí z měšťanského prostředí. Nelze se divit, že první stručné záznamy obsahují několikrát také informaci o popravě Zoulovy loupežnické tlupy. Měšťanům té doby se jistě ulevilo. Jenže to má drobnou chybičku. Tak třeba v textu označovaném nyní písmenem V se píše: „...Zúl dobyt jest pro lúpež na hrádku Čajchanově a oběšen jest se všemi svými u Praze.“ Křestní jméno není uvedeno, ale místo zajetí naznačuje, že by mělo jít o otce Mikuláše. Ovšem v textu uvedeném pod písmenem Q zase stojí: „...ve středu po sv. Markétě Jan Zúl oděnec jest oběšen v Praze na šibenici s třetinú svých služebníkóv.“ Mělo jít o padesát lapků, takže podle této verze by tlupa Jana Zoula byla skutečně velká. I když se v populární literatuře většinou uvádí, že na šibenici skončil Jan, není to tedy zcela jisté. Viselcem se mohl stát i jeho otec. Každopádně odborníci zjistili, že správné datum popravy uvádí jiný text pod označením X: „Item léta MCCCCIIII. Zúl oběšen jest v středu před svatú Margetú.“ Tedy 9.7.1404.

V oprátkách skončili zločinci, kteří se včas nedokázali vzpamatovat a nezanechali svých lupičských výprav. Touha po větším majetku leckoho zaslepí a neví pak, kdy s jeho hromaděním přestat. Zajímavou podrobností o této popravě je to, kdo odsouzencům promlouval do duše. „Popravní průvod doprovázel až na popraviště mladý kněz malé kulaté postavy, jenž k otrlým vrahům tak vroucně mluvil o Božím milosrdenství, že nakonec obměkčil i tato tvrdá srdce. Jen tak se mohlo stát, že Zoul se na popravišti obrátil k divákům a zvolal: „Svatá obci, prosím vás, proste za mne Pána Boha!“ Oním knězem, jenž přiměl lupiče k veřejnému pokání, nebyl nikdo jiný než Jan Hus, kazatel z Betlémské kaple,“ líčí Vladimír Šindelář. Zoulovo tělo podle tehdejšího zvyku zůstalo viset na pražské šibenici a prý tam vydrželo sedm let. Majetek byl tomuto rodu konfiskován ve prospěch krále.

Hledání rodné světničky

Ves Ostředek šla z ruky do ruky. Zámek zde až na počátku 18. století postavil Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk. Barokní kapli nechal v roce 1739 přistavět Vilém Mladota. Ten byl po vpádu bavorského vojska do Čech v roce 1742 zajat a uvězněn. Sice se z Bílé věže na Pražském hradě ve stejném roce dostal, ale na následky žalářování záhy zemřel. Vdova Zuzana se podruhé vdala a její muž v roce 1752 prodal Ostředek jezuitům od sv. Ignáce na Novém Městě pražském. Po nich tu zbyly nad vchodem do kaple tři znaky majitelů panství v 18.století. Jezuity připomínají písmena IHS se třemi hřeby, Mladoty tři routy v kosém pruhu a rod z Puteani, k nimž se přivdala Zuzana, tři polní hmoždíře. Méně známí šlechtici Puteani pocházeli z Itálie a později Francie. V Čechách se uchytil Ehrhard, který jako řada dalších cizích důstojníků udělal kariéru za třicetileté války ve službách vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Jeho pád bez úhony přečkal. Aby mohl v Čechách nabývat majetky, získal v roce 1637 inkolát a povýšení do rytířského stavu.

Poté, co byl v roce 1773 jezuitský řád na čas zrušen, připadl Ostředek do náboženského fondu. Pak se zde opět střídaly převážně měšťanské rody. Nejvíce známý je advokát dr. Václav Červinka, a to díky svému hospodářskému správci Františku Jaroslavu Čechovi (1817-1877). Ten své snoubence Kláře Rakové nadšeně popisoval okolí: „Zdejší krajina má původní ráz, který zvláště tomu v oči bije, kdo sem z půlnočních českých krajin přichází. Jest to obraz idylický, právě venkovský.“ Nadšenému vlastenci se zejména líbilo, že zdejší lidé hovoří čistým českým jadrným jazykem. A s chutí se pustil do jejich výuky. Kláře o tom napsal: „Dne 4.máje započnu držeti schůzky nedělní. Těším se na to. Tyto schůzky nazvu selánky a nebudu míti ani tak za účel vysvětliti průmysl jako vzdělání národní.“ Správce mrzelo hlavně to, že místní neznají české dějiny. Ale chtěl je odvrátit i od neblahých zvyků: „...okáži lidu, kterak pitím kořalky na těle a na duši hyne, rodinu svou na mizinu uvádí...“

Milovaná Klárinka se už jako manželka do Ostředka přistěhovala a povila zde 21.února 1846 syna Svatopluka. Rodina vlasteneckého správce se často stěhovala, a tak časem zapadla vzpomínka na to, v jaké části zámku v Ostředku vlastně bydleli. Podle dobových svědectví ostýchavý chlapec Svatopluk se nakonec stal uznávaným spisovatelem a básníkem. Vlastenecká veřejnost ale dlouho netušila, v jakém pokoji v zámku se vlastně narodil. „Prokázáno to bylo článkem básníka a spisovatele Otakara Červinky ve Světozoru r. 1896 a vyšetřením prof. J.Vycpálka,“ píše se na jedné z tabulí v rodné světničce Svatopluka Čecha v ostředeckém zámku. Bývala součástí třípokojového bytu správce. V uvedeném roce, kdy zámek vlastnil hrabě Zdeněk z Valdštejna, byla zařízena a otevřena pro veřejnost. Pak zase zpustla, ale po smrti Svatopluka Čecha v roce 1908 znovu stoupl zájem o její návštěvu. Její pohnuté osudy dokumentuje rovněž jeden z panelů, který je v ní instalován. Zámek je nyní nepřístupný, protože zde působí zdravotně sociální zařízení. Když ale turista zazvoní na zvonek do sesterny, ochotně mu přijdou rodnou světničku otevřít. I když v ní není žádný dobový nábytek, bohaté informace v expozici to plně vynahradí.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 12 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama