Smířit se s podobnými »taji«?

Brzy po převratu se dva noví představitelé státní moci, náměstci ministrů Pavel Bratinka a Jan Ruml, rozhodli udělat vstřícný krok, jak říkali, světu a dvěma stům (počet může být jiný) představitelů těch nejznámějších rodů nechali udělit československé, tedy české občanství. Nemělo to alespoň, tak to bylo podáváno veřejnosti, znamenat nic jiného, než že jsme jim umožnili mít občanství svých předků. Jenže, znáte onu pohádku o Smolíčkovi pacholíčkovi, Smolíček ve své naivnosti pootevře na dva prstíčky jeskyňkám, ty si velmi rychle dveře otevřou a chudák Smolíček. Na rozdíl od naivního Smolíčka zmínění páni naivní nebyli. Ani trochu. Přesně věděli, oč následně půjde. Potomci šlechty, která se často provinila svým postojem k republice před Mnichovem 1938 či po něm, kteří se hlásili k němectví a byli za to odměněni říšským občanstvím, pomnichovskou medailí a tím, že se nemuseli zbavovat svého majetku, věděli, oč jde. A rychle také podle československých či českých zákonů se pustili do boje o miliardy. To pánové Pavel Bratinka a Jan Ruml věděli. Zda čekali na všimné, nevím. Jsme ale v kapitalismu. Tady se nic nedělá zadarmo a tehdy navíc se přece zhaslo a rozsvítilo, až těm, kteří nebyli připraveni, zbyly oči pro pláč. Neměli nic. Jen jakési kuponové knížky, jež byly slabou náplastí na rozebrané miliardy.

Někteří ovšem měli ve svých životopisech dokazatelný škraloup. Jen občanství jim nemohlo pomoci, aby – i když mnohé orgány včetně soudních byly dost vstřícné – dosáhly »na návrat svého majetku«. A tak se dlouho soudili a někteří soudí ještě dnes. Mlží se, bagatelizují důkazy a černé obrací na bílé nebo alespoň třeba černomodrající.

A pře pokračují dál. Tak třeba paní Johanna Kummerlanderová, potomkyně hraběte Friedricha Des Fours Walderode, by chtěla kus Českého ráje a nádavkem zámek Hrubý Rohozec, jenž se nalézá přímo nad Turnovem. Odvolává se na to, že její mrtvý muž byl ještě před únorem 1948 »očištěn« a občanství mu bylo vráceno a že tudíž dekrety prezidenta Beneše na něj v roce 1945 a následně byly použity neprávem. Jenže pan Friedrich se v roce 1930 ve sčítání lidu přihlásil k němectví a později jako výkonný tajemník německých továrníků ze severu Čech (funkci pan hrabě ve svém životopise psaném jako odvolání nazývá jinak) vstoupil do Sudetendeutsche Partai. Zajímavé, ale pravdivé, i když po válce se pan hrabě k tomu nechtěl znát. Jenže ve svém životopise to zapomněl tehdy uvést. Byla doba poválečná. Dokumenty ještě zpracovány nebyly, a tak mu to prošlo, stejně jako to, že vynechal svou službu za války v abwehru.

Když před časem se paní hraběnka odvolala proti zamítnutí »jejích nároků« až k Ústavnímu soudu, dočkala se zastání. Jen mě překvapuje, že ústavní soudci ony nepravdy v životopise pana Fours Walderode nevzali na vědomí a nezohlednili tak nacistickou minulost hraběte Friedricha. To, že šlo o ústavní soudce jmenované na návrh kancléře Schwarzenberga exprezidentem Havlem, sice leccos vysvětluje, ale srozuměn s tím nejsem. Anebo… já sám myslím špatně a dodnes jsem nedokázal pochopit taje svobody a demokracie? Otázkou ovšem zůstává, jestli s podobnými »taji« bychom se měli smířit.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 154 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2017-06-19 10:49
Ještě že aspoň Pavel Bratinka a Jan Ruml konali nezištně a v dobré
víře že zušlechťují genetický fond národa českého.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.