Daně Feminové změnila život Keňa

Rozhovor s báječnou humanistkou Danou Feminovou, zakladatelkou projektu adopce afrických dětí z Keni na dálku, se vyprofiloval tak zajímavě, i z hlediska obsahového - dotkl se tolika aktuálních otázek našich životů - že ho rozdělíme nikoli na kratší verzi tištěnou a delší internetovou, ale na dva rozhovory. Ten druhý, nabízející mj. řešení tolik ožehavé migrační krize, nabídneme na www.iHalo.cz v sekci Rozhovory příští týden.

Před nějakými 23 lety jsme se sešli poprvé v rámci aktivit, které parta lidí kolem vás a vašeho manžela organizovala v Praze na Smíchově, Žižkově a v Nuslích. Vydávali jste tam tehdy humanistický měsíčník, postupem času jste se soustředili na další ušlechtilé aktivity globálnějšího významu, až nakonec vyhrál projekt adopce na dálku pro děti z Keni. Proč právě ten?

Ve skutečnosti »Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku« vždy byl a nadále i je pouze jedním z projektů, které vznikly z iniciativy humanistů - tedy není to tak, že by vyhrál. Od okamžiku, kdy jsme začali v Praze vydávat humanistické měsíčníky, těch projektů bylo opravdu hodně, a to v různých oblastech života - od politiky, ekologie, výchovy, soužití různých kultur, seminářů osobního rozvoje, vydávání knih edice Nového humanismu... Zdánlivě různé projekty, ale všechny podporující šíření humanistických myšlenek a hodnot.

Mezi ty nejvýraznější bych asi zařadila založení a účast na tříletém intenzivním občanském hnutí protestujícím proti umístění amerického radaru v Brdech, aktivity Světového pochodu za mír a nenásilí, Plesy Afrika v pražské Lucerně, programy Výchovy k nenásilí v českých školách a další.

Ano, v průvodním materiálu, kde bilancujete takové velké výročí projektu Adopce, píšete: Češi už 15 let pomáhají formou adopce na dálku se situací s imigrací a rostoucím strachem a s ním spojenými tendencemi k netoleranci, xenofobii a rasismu. Chuť pomáhat a solidarita je jediné východisko ze současné světové situace... To jsou krásná, na druhou stranu ale zároveň odvážná slova. Kolik Čechů už pochopilo jejich význam vaším prostřednictvím?

Projekt adopce afrických dětí na dálku měl v České republice od svého začátku překvapivě velký ohlas a solidarita Čechů nás velmi mile překvapila. Chuť a ochota pomoci je úžasná charakteristika obyčejných lidí tady, které si velice vážím a dojímá mě, když například studenti nebo důchodci přes svoji nelehkou finanční situaci šetří na to, aby mohli pomoci jednomu dítěti tisíce kilometrů daleko, protože se jich dotkl jeho příběh. Podle mého má většina Čechů ve svém srdci jasno, a když jsou v situaci, kdy by měli a můžou, tak prostě pomůžou.

V posledních letech se ale atmosféra v naší společnosti mění kvůli propagandě médií a šíření strachu... Jakoby nás propaganda chtěla poštvat jednoho proti druhému, rozdělit nás a rozdmýchat nedůvěru a strach. To, že s vystrašenými a nedůvěřivými lidmi je snadnější manipulovat, je známé a v minulosti už tolikrát vyzkoušené, že bychom už tuto cestu měli zavrhnout jednou provždy a konečně hledat skutečná řešení!

Každopádně díky projektu adopcí na dálku s námi získalo mnoho tisíc lidí osobní zkušenost a radost z pomoci jednomu konkrétnímu dítěti v Keni - možnost sledovat, jak se měnily jejich osudy, a jak jim zprostředkované vzdělání otevíralo šance uskutečnit jejich sny, resp. žít důstojným životem ve své kultuře, domově.

Máte zmonitorováno, že jste za tu dobu pomohli více než 4000 dětí, jejich rodinám i komunitám. Proto mě zajímalo i to, kolik českých lidí se na tomto úspěchu konkrétně podílelo. Proč jste si vybrali právě Keňu?

Je těžké říci, kolik přesně lidí se této pomoci 4000 dětem v Keni účastnilo, protože často jsou »adoptivními rodiči« jednoho dítěte celé pracovní kolektivy, rodiny, dokonce celé třídy žáků nebo celé školy. Navíc mnoho takových adoptivních rodičů, kteří například své »adoptované dítě« i osobně v Keni navštívili, po návratu své prožitky sdílelo, takže se to dotýkalo mnoha dalších lidí v jejich okolí.

No a to, že jsem v roce 2000 odletěla právě do Keni, byla tak trochu shoda náhod - mé jazykové možnosti, dvě kamarádky z Keni, které v tu dobu studovaly v Praze, levnější letenky... Každopádně se mě kontrast mezi nepředstavitelnou chudobou velké části obyvatel v této zemi, a zároveň jejich lidská důstojnost a radost ze života, velmi hluboce dotkl.

Stavíte školy, zajišťujete vzdělání dětem, které pak doma učí a budou učit další generace. Nakolik logisticky je to všechno náročné a kolik času sebere jedno takové malé dílčí vítězství?

Zajímavé je to, že vše, co děláme, je v Keni postavené výhradně na místních lidech, a to navíc jen pár lidech zaměstnaných, a pak stovkách dobrovolníků - takže organizace a spolupráce na dálku rozhodně logisticky náročná je, ale podle nás to celé takto dává velký smysl. Zkrátka snažíme se držet přísloví: »Když daruješ hladovému rybu, nasytíš ho na jeden den. Když ho naučíš ryby lovit, nasytíš ho na celý život.« V tomto smyslu je veden nejen projekt Adopcí na dálku, ale také náš asi největší projekt v Keni - celé komunitní centrum »Ostrov Naděje« na Rusinga Island, kde je sirotčinec pro 80 dětí, mateřská školka pro 100 dětí, základní škola pro 300 dětí, střední škola pro 120 studentů, zdravotní klinika a k tomu zemědělská farma a řemeslné dílny. Vedení a rozvoj projektu Adopcí i Ostrova Naděje je velkou výzvou i radostí, které se intenzivně věnuji už 15 let a stále je to mimořádně obohacující cesta.

Ptám se proto, že v rámci výročí jste po dobu jednoho měsíce nabízeli každý den jeden ze silných příběhů kolem Adopce. Můžete pár takových vlastních nejsilnějších příběhů přiblížit?

Těch silných příběhů je opravdu hodně. Mimořádně se mě dotkl například příběh malé Moniky, kterou nám do kliniky Ostrova Naděje přinesl v náručí její desetiletý bratr, když jí bylo pět a měla vysokou horečku a záněty v celém tělíčku. Když jsme pochopili, že jsou obě děti už několik měsíců v hliněném domečku úplně samy, protože maminka zemřela a tátu odvedla policie, nevěřili jsme. Dnes je Monika šťastnou a veselou holčičkou z našeho sirotčince, chodí do čtvrté třídy a těší se na každý dopis svých českých adoptivních rodičů, kterým se vhání slzy dojetí do očí vždy, když se vrátím z Keni a vyprávím jim o tom, jak se Monice na Ostrově Naděje daří.

Velkou radost mám i z příběhu Marka, který mě málem rozplakal, když mi při našem prvním setkání na ostrově Rusinga Island vyprávěl, jak moc si váží toho, že si ho někdo z tak vzdálené České republiky vybral na webu a rozhodl se mu pomoci přesto, že ho nikdy osobně neviděl, a jak moc se bude snažit, aby si tuhle úžasnou pomoc zasloužil. Tenkrát mu bylo jen 13. Dnes je hrdým otcem a manželem, má krásnou rodinu, o kterou se vzorně stará, a díky poskytnutému vzdělání úspěšně dodělal obor zdravotní laborant na univerzitě, pak pár let pracoval ve významných mezinárodních firmách, a dnes už vede svoji vlastní laboratoř, kterou založil.

Velmi na mě zapůsobila i zpráva na WhatsApu, ve které mi skupinka asi 10 našich »adoptovaných studentů« z Nairobi sděluje, že se rozhodli založit skupinu studentů z projektu Adopce Centra Narovinu, kteří jsou díky svým adoptivním rodičům už na univerzitách a vyšších odborných školách, a chtějí pomoc posílat dál, takže se začali pravidelně scházet a dělají sbírky a vozí pomoc do místních sirotčinců - pomáhají dalším dětem ve svém okolí. Více příběhů určitě najdete na www.centrumnarovinu.cz.

Oslavy 15 let začaly jízdou Afrotramvaje a končily dva dny po Dni afrického dítěte, 18. června, na parníku na Vltavě. Proč právě tramvaj a proč voda? A kdy se chystáte do oblak?

Tak volba tramvaje a parníku na Vltavě byla asi spíše využití levných a bezplatných nabídek, které jsme dostali - než nějaký hlubší záměr. Ale určitě já osobně vnímám tyto projekty jako nějakou cestu rozvoje jak vnitřně, tak i společensky, takže možná dopravní prostředky jsou namístě.

Nakolik projekty jako Adopce, Narovinu a další a další jsou propojeny s Humanistickým hnutím, které jste kdysi založili a také se s ním aspoň na čas prosadili v pražské komunální politice?

Ve skutečnosti projekt adopcí na dálku nikdy nebyl nijak strukturálně nebo organizačně propojen s politickou stranou nebo jinými organizacemi Humanistického hnutí - tedy inspirace a humanistické hodnoty a principy jsou tím jediným, co všechny různorodé humanistické projekty propojuje. Centrum Narovinu, o. p. s., které dělá projekt Adopce afrických dětí na dálku, je zcela samostatnou obecně prospěšnou společností působící výhradně v oblasti zahraniční rozvojové spolupráce.

Osobní otázka závěrem. Máte s manželem vzhledem k vašim aktivitám vůbec nějaký čas na vlastní soukromý život? Máte rodinu? Jak trávíte volné dny? A kam se chystáte letos v létě?

No to je zajímavá otázka - řekněme, že mezi tím vším, čemu se věnujeme a tzv. soukromým životem, nevnímáme moc hranici - zkrátka náš čas věnujeme tomu, co nám dává smysl, co nás baví a děláme to s našimi přáteli, kteří to mají podobně. Jsme s manželem společně už 25 let, máme jednoho dnes už dospělého syna, který vystudoval obor mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě a teď bydlí se svou přítelkyní a už pracuje. A vzhledem k věku našich maminek se teď právě oba více věnujeme jim, takže letní dovolenou již tradičně trávíme v rodinném kruhu - částečně v Itálii a částečně na Vysočině.

Roman JANOUCH

FOTO – Dobrovolníci Centra Narovinu


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 14 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.