Ekonomika

O deregulaci nájemného trochu jinak, kvalifikovaně

Ohlas Jiřího Paroubka na článek Josefa Šulce, který níže předkládá další skutečnosti.

»Proces ožebračování obyvatel měst lichvářským nájemným jim pomohl dovršit v roce 2006 Jiří Paroubek, když jako předseda vlády ČSSD, ve spolčení s koaličním partnerem Pavlem Němcem (US-DEU), protlačil Sněmovnou zákon o stanovení ceny nájemného jednostranným rozhodnutím pronajímatele.

Tyto zásahy do systému ekonomiky mají pro drtivou většinu populace v současnosti mnohem horší sociální důsledky než kuponová privatizace, nebo tunelování bank.« (konec citátu z článku J. Šulce »Stále v kolejích Washingtonského konsensu, 9.-10. 6. 2012, Haló noviny).

* * *

Jsou-li všechny argumenty všeodsuzujícího článku pana Šulce takto hodnotně »vyargumentovány«, pak jsou jen dvě možnosti – absolutní diletantismus pisatele nebo jeho mentální rezervace. Od roku 1989 bylo zřejmé, že nájemné ve výši vypočtené podle ekonomických parametrů z počátku šedesátých let je neudržitelné.

Nepochybně však šlo o sociálně a politicky citlivou záležitost, přes deregulaci služeb spojených s bydlením, energií, tepla a podobně (což je dnes složka v brutto nájemném také velice podstatná), která byla provedena již v první polovině devadesátých let, nájemné zůstalo dlouhá léta na původních parametrech.

V roce 2004, po několika předchozích nálezech Ústavního soudu, který avizoval, že regulace nájemného je již neúnosná, že vlastně přenáší břemeno sociálního systému ze státu na pronajímatele a také potom, co Evropský soud pro lidská práva rozhodoval žalobu pronajímatelky Huttman-Čapské proti Polskému státu (co do analogie šlo o situaci velmi obdobnou), dostal se problém nájemného do situace, že bez zvláštního zákona hrozily hromadné žaloby stovek ba tisíců vlastníků proti státu, které by velmi pravděpodobně stát prohrál. Když ne u českých soudů, u evropských určitě. Šlo přitom o miliardové částky.

* * *

Nikoliv jako předseda vlády, pane Šulci, ale jako ministr pro místní rozvoj jsem pověřil svého náměstka JUDr. Ivana Přikryla, aby s týmem skutečných odborníků a také po diskusi v tzv. bytové tripartitě, ve které zasedali zástupci vlastníků, nájemníků, obcí i politických stran připravili rozumný koncept transformace nájemného.

To se koncem roku 2004 také stalo a já jsem musel po posouzení návrhu mj. také na programové konferenci ČSSD a projednání v připomínkovém řízení tento zákon v Parlamentu obhájit. Závěrečná čtení pak absolvoval nový ministr pro místní rozvoj Radko Martínek.

Návrh zákona o jednostranném zvyšování nájemného umožňoval v průběhu pěti let každoročně zvýšit nájemné o koeficient, který publikovalo ministerstvo pro místní rozvoj na základě propočtu dle rozdílu cen nemovitostí za předchozí rok. Takové navýšení se pohybovalo okolo 5 % a všichni pronajímatelé jej považovali za příliš mírný posun.

* * *

Přesto získal návrh zákona v Parlamentu podporu a to průřezově, všemi politickými stranami. Současně bylo uloženo ministru práce a sociálních věcí, aby zajistil, aby v případě, pokud náklady na bydlení u seniorů překročí 30 % jejich čistých rodinných příjmů, byla částka tuto hranici převyšující hrazena speciální sociální dávkou.

Pak ale nastoupila vláda Mirka Topolánka a ministrem se stal Jiří Čunek. Ten téměř dva roky řešil vše možné, jen ne to, co zákon vyžadoval a s čím počítal. Tedy, monitorovat vývoj cen nemovitostí a korigovat koeficient, pokud by ceny rostly neúměrně.

Ceny nemovitostí, jak je obecně známo, se ale »zbláznily« na celém světě (což bylo jednou z příčin světové ekonomické krize), avšak ministerstvo v letech 2007/8 zůstalo v nečinnosti. Ovšem i tak ve většině lokalit nikdy navýšení nedosáhlo panem Šulcem avizované lichvářské výše. Narostlo však přece jen více, než bychom při řádné péči dopustili my. Zde ovšem autor článku J. Šulc nikoho nekritizuje, protože problematice nejspíš nerozumí.

* * *

Mám značné výhrady k bytové politice pravicových vlád, které sociální oblasti nevěnují takovou pozornost, jakou předpokládala naše někdejší vládní koncepce z roku 2005. Neexistuje dnes neziskové a sociální bydlení, ani účinné podpory či rozumné příspěvky na nájemné. Závěry o tom, že jednostranné zvyšování nájemného, které je v podstatě ukončeno a nahrazeno novým způsobem sjednávání nájemného, jsou tak hrozivé a devastující, nesmyslné a zavádějící, že jej nelze omluvit.

J. Šulc chce u občanů vzbudit pocit, že KSČM jediná razantně hájí jejich práva, ale pokud by byla realizována její představa trvalé regulace nájemného (v evropském kontextu nemožná), pak bychom již dávno platili nejen nájemné ještě vyšší, ale ze státního rozpočtu i mnohamiliardové odškodné pronajímatelům.

Jiří PAROUBEK, předseda NS-LEV 21

* * * * * * *  ODEZVA  * * * * * * * *

Podle činů poznáte je, ne podle řečí

V roce 1993 protlačila iniciativní poslankyně ODS Hana Marvanová sněmovnou zákon, který založil růst cenové bubliny nájemného. Umožňoval stanovit ceny nájemného dohodou v domech postavených bez finanční účasti státu nebo obcí.

Do Prahy a větších měst se v té době hromadně stěhovali zaměstnanci zahraničních firem, které byly ochotny platit jakékoliv nájemné. Cena smluvního nájemného doslova explodovala. V Praze až na 2000 Kč měsíčně za m².

Neoliberální fundamentalista Václav Klaus pochopil, že představy pánů domácích jsou daleko mimo dosah koupěschopné poptávky a liberalizaci cen nájemného nelze realizovat. Ministerstvo financí od roku 1993 ceny regulovaného nájemného zvyšovalo systematicky, takže v roce 2000 již pokrývalo veškeré náklady provozu, údržby a správy domu, včetně odpisů a obsahovalo i přiměřený zisk.

V regionech s nižšími příjmy obyvatelstva byly smluvní ceny nájemného dokonce nižší než regulované. Pronajímatelé rozhodně sociální funkci státu nesuplovali.

* * *

V této situaci předložilo ministerstvo financí v roce 2001 do sněmovny návrh zákona o nájemném, který byl zamítnut vinou poslanců ČSSD, asi pánů domácích, kteří před hlasováním opustili sál a umožnili tak pohřbít moderní zákon o regulaci nájemného, zpracovaný podle rakouského vzoru. Z nájemného se stala jedna z trumfových karet předvolebních kampaní.

Na straně zastánců regulace mělo hlavní slovo ministerstvo financí (ČSSD). Zájmy italských, balkánských a našich militantních pronajímatelů hájila zejména US-DEU s podporou ODS a lidovců. Hrálo se i falešnými kartami, například případem polské pronajímatelky Huttman-Čapské.

Ústavní soud 20. 11. 2002 zrušil výměr ministerstva financí, který stanovil maximální nájemné z bytu pro rok 2002 s tím, že tato cena musí být regulována zákonem, nikoli jen podzákonnou normou. Hrozilo, že soudy budou zahlceny spory o ceny nájemného.

* * *

Proto Špidlova vláda (ČSSD) vyhlásila moratorium na ceny nájemného, které platilo od 1. 1. 2003 do konce března 2003. Až do konce června v roce 2006 neexistoval právní předpis, který by ceny služby pronájmu bytu upravoval. Pronajímatelé se dožadovali znovuzavedení regulace.

Vyhověl jim J. Paroubek, když v dubnu 2005 po demisi vlády S. Grosse sestavoval novou vládu. Slíbil P. Němcovi (v té době ministru spravedlnosti), že se postará o schválení zákona, který Němcovi jako ministru pro místní rozvoj zpracovala v roce 2003 H. Marvanová a spol.

Ministerstvo financí předalo záležitost regulace nájemného ministerstvu pro místní rozvoj, a nový ministr pro místní rozvoj R. Martínek předložil poslancům návrh zákona koncepčně totožného se zákonem, který dva roky kategoricky odmítalo ministerstvo financí.

Tvrzení, že trvalá regulace nájemného je v evropském kontextu nemožná, je prostě jen obyčejná lež. Zato zákonem zajištěný každoroční růst zisku v určitém druhu podnikání je světový unikát.

Josef ŠULC

**************

Na této straně 6 (Z EKONOMIKY) si ještě můžete přečíst, jak se plýtvá na dopravních stavbách - za 15 let 750 miliard! To vše buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

**************