Cap Arcona. FOTO - wikipedia commons

Vězeň z lodi Cap Arcona

V říjnu 1940 zatkli gestapáci Josefa Kosmáka, opraváře trolejí u Elektrických podniků v Praze. Přistihli ho při roznášení letáků proti hitlerovským okupantům. V listopadu téhož roku jej poslali do koncentračního tábora Dachau. Dostal číslo 4229 a po roce se ocitl v Neuengamme u Hamburku. Koncem dubna roku 1945 přikázal Himmler, že ani jediný z 9338 vězňů tohoto tábora se nesmí dožít svého osvobození. Josef Kosmák patří k několika málo desítkám československých občanů, kteří unikli před provedením tohoto zrůdného rozkazu.

Navštívil jsem ho v bytě. Žije sám. Díval se z okna na tovární budovy Závodů Gustava Klimenta v Třebíči-Borovině. Od roku 1945 tam pracoval jako elektrikář a telefonní mechanik. Bylo právě po dopolední směně a z továrny se valily proudy dělníků. Vzpomínal. Vždyť více jak pětatřicet let patřil k pracovnímu kolektivu tohoto velkého a slavného podniku. A když masy dělníků odvezly autobusy, Josef Kosmák zavzpomínal na nejtěžší chvíle svého života.

Himmlerův rozkaz plnili esesáci tak, že všechny vězně naložili na tři lodi. Do Lubecké zátoky přijely bývalé zaoceánské lodi Cap Arcona, Deutschland a Thielbek. Dosloužily s hitlerovskou říší a měly být poslány ke dnu spolu s vězni. Rakví asi sto dvaceti vězňů se měl stát parník Cap Arcona. Bývala to luxusní zaoceánská loď, ale ke konci války sloužila už jen jako plovoucí hotel pro hitlerovské námořní důstojníky.

Napěchováni do kabin

Koncem dubna roku 1945 bylo naloďování vězňů ukončeno. Do spodních lodních prostor, plných špíny a kalu, byli namačkáni nejvíce zubožení vězni. Leželi tam na podlaze, živí vedle mrtvých a nemocných tyfem. Mezi mrtvé a nemocné natlačili esesáci hlavně francouzské a sovětské vězně. Ostatní vězňové dalších 22 národností byli napěchováni po deseti či patnácti do kabin a všech volných prostor. Josef Kosmák se s kamarády dostal do jedné z umýváren. Byli tam s ním: František Kraus z Třebíče, Josef Hajšman z Losiné u Plzně, Jaroslav Vacek z Tábora, Stanislav Shun z Olomouce, Jaroslav Tlustoš z Motyčína u Kladna, Josef Demeč z Bratislavy, Ladislav Kasílek z Ostravy, Ludvík Jirků z Kladna, Karel Živný z Dačic a Pražáci Karel Březina, František Brda, Antonín Hlásek, Vladimír Kalda a známý herec a režisér E. F. Burian.

Spali tam na holé podlaze a vždy se jich přikrývalo pět pouze jednou dekou. Ráno dostávali čtvrt litru černé hořké kávy, v poledne půl litru polévky z řepy. K večeři se osm mužů dělilo o kilogramový bochníček chleba. Padali slabostí, nemocných přibývalo. Cap Arcona byla z lodí největší. Bylo na ní asi pět tisíc vězňů. Během čtyř dnů jich 240 zemřelo a stovky jich onemocněly.

Na Thielbeku bylo téměř dva a půl tisíce vězňů a na lodi Deutschland asi dva tisíce. Poměry byly na všech plavidlech shodné. Zemřelé vězně skládali do podpalubí jako dřevo. Byl to hrůzný pohled na hromady nebožtíků vyhublých na kost a kůži.

Pohyb na palubě byl zakázán. Když se přece jen některý z vězňů ukázal na palubě, esesáci okamžitě stříleli. Většina vězňů byla již apatická. Vyhladovělí, s vytřeštěnýma očima, mnozí už ani nevnímali, že se blíží jejich poslední hodina. Nechápali, že fašisté vyjíždějí na širé moře, kde chtějí lodě potopit a zbavit se tak svých zvěrstev.

Josef Kosmák vzpomíná, že i v těchto strašných podmínkách pracoval tajný vězeňský výbor. Jeho zástupci vyjednávali s kapitánem lodi Cap Arcona, aby vyvěsil bílou vlajku a vězně vylodil. Bílou vlajkou mělo být upozorněno anglické letectvo, které již lodi zjistilo. Kapitán se však bál esesáků a německých ponorek, které v blízkosti kotvily.

Anglické bombardování

Osudným dnem se stal třetí květen roku 1945. Hitlerovská obrana se zhroutila a podél pobřeží postupovala anglická armáda. Její postup zajišťovalo letectvo. Krátce po třetí hodině přeletěly anglické stíhačky i nad loděmi s vězni. Esesáci po nich zahájili palbu. Letadla sice odletěla, ale co se stalo toho dne odpoledne, to si nikdo nedovedl ani představit.

Krátce po třetí hodině vyrazila náhle z mraků skupina anglických bombardovacích letadel a zasypala všechny tři lodi množstvím zápalných pum. Cap Arcona dostala první zásah do středu lodi, druhý a třetí na záď. Okamžitě byla v plamenech a požár se šířil obrovskou rychlostí. I ostatní lodi vzplanuly jako pochodně. Brzy se potopily.

Místo potopení. FOTO - wikipedia commons

V panice se podařilo spustit na vodu ze třiceti záchranných člunů pouze pět. Plameny šlehaly ze všech stran a docházelo také k výbuchům. Dým se valil po chodbách a do kabin. Když se některým vězňům podařilo vyběhnout z kabiny, esesmani po nich stříleli. Sami tak zvyšovali paniku až do doby, než jako první opustili hořící loď.

O nejtěžších chvílích Josef Kosmák vypráví: V našem těsném prostoru jsme se již začali dusit. Kamarád Jarda Tlustoš se pokoušel rozbít kajutní okénko a my jsme ucpávali otvory u dveří, abychom zabránili šíření dýmu a ohně. V poslední chvíli, kdy jsme již téměř nemohli dýchat, okénko povolilo. Musím říci, že jsme se chovali ukázněně, i když všude kolem nás byla panika, rozléhal se křik a volání o pomoc. Ale to už jsme jeden za druhým vyskakovali z okénka. Bylo to sedmnáct metrů nad hladinou moře. Vyskočil jsem šestý již napolo omámený kouřem. Nikdy předtím a nikdy potom jsem z takové výšky do vody neskočil. Byla ledová a ochromovala údy, zatímco seshora žár hořící lodi pálil do hlavy. Usilovně jsem plaval, abych se dostal co nejdál od lodi, z níž padaly prkna, trámy, zábradlí a řítily se celé kusy trupu. Ve vodě nás bylo mnoho a každý tušil, že dlouho plavat nevydrží. Proto jsme se chytali všeho, co bylo na hladině – prken, trámů i trosek lodí.

Mokré šaty mne tížily a znemožňovaly pohyb. Po velké námaze jsem připlaval ke člunu, na němž jsem spatřil Jardu Tlustoše. Byl to dobrý kamarád. Hodil mi provaz. Ale nedostal jsem se k němu. Skočilo po něm nejméně deset lidí a zoufale zápasili o naději na záchranu. Obeplul jsem člun až na záď ke kormidlu. Náhle jsem však cítil, že mi rychle ubývá sil. Přece jen jsem se zachytil za kormidlo a zapřel jsem se nohou o záď lodi. V té chvíli vidím padat z lodi veliký hořící trám. Dopadl asi deset metrů od kormidla. Voda zasyčela a silně vyšplíchla. Pod trámem zahynulo asi šest kamarádů. Ale sotva plameny uhasly, doutnajícího trámu se zachytilo dalších patnáct až dvacet lidí. Na kormidle jsem se také dlouho neudržel. Náhle se mi zatmělo před očima, síly mne opustily a zdálo se mi, že padám ke dnu. Za chvíli jsem si však uvědomil, že žiji, že ještě pohybuji rukama a nohama, i když jen s velikým vypětím sil. Měl jsem pocit, že mne na hladinu vynesla nějaká nadpřirozená síla. Nová naděje na záchranu mi nalila do žil i trochu nové síly. Pocítil jsem chuť žít a začal jsem znovu plavat ke člunu.

Hrůzné drama

I když se mi opět kalil zrak, snad v posledním jasném okamžiku svého života jsem uviděl, jak mi dva kamarádi ze člunu podávají prkno. Byli to Pepík Hajšman a Frantík Brda. Křečovitě a z posledních sil jsem se prkna přidržel. Když pak na člunu ze mne vyvrhli vodu a nabyl jsem vědomí, uviděl jsem hrůzné divadlo. Bylo to drama, které se slovy ani nedá popsat.

V záři ohňů ještě stovky kamarádů skákaly z lodě do moře. Vrak už byl napřímen, takže okénka byla ve výši osmadvaceti metrů. Některým se ještě nepodařilo okénka rozbít a zoufale do nich bušili. V téže chvíli se hořící vrak Arcony začal naklánět a položil se na bok. Vznikly při tom víry a strhly další ubožáky do hlubin. Do hlubin skákali také hořící lidé. A celé toto strašné divadlo ozařovaly vysoko šlehající plameny. Utržené kusy lodi se hroutily a ze všech stran se ozýval zoufalý křik hořících a tonoucích. Někteří odvážlivci plavali směrem ke břehu. Byl vzdálen několik set metrů. Snad jen vynikající plavci s dobrou kondicí by mohli doplavat ke břehu. A v ledové vodě mrzly ruce i nohy, službu vypovídalo také srdce.

Byl nejvyšší čas, že i náš člun se vzdaloval od hořícího vraku Cap Arcony. Byl však přeplněn. Bylo nás na něm sto dvacet. Hrozilo nám potopení. Kdo měl jen trochu síly, musel přispět k záchraně.

Velení se ujal Francouz, zkušený námořník, jménem Šorš – nevím, jak se psal francouzsky. Byl to obětavý a energický člověk. Zasloužil se o naši záchranu. Nařídil na člunu vytrhat dveře a příční prkna. Jimi jsme pak veslovali. Byla to těžká práce a jen pomalu jsme se vzdalovali od hořících lodí, kolem nichž ještě mnoho lidí zápasilo o život. A kolem našeho člunu jsme viděli další odvážlivce, kteří na deskách, na trámech či se záchrannými pásy chtěli doplavat ke břehu.

Museli jsme zápasit nejen s přírodními živly, ale také sami se sebou. Veslováním jsme už byli umdlení a zdálo se, že vzdálenosti ke břehu neubývá. Ze sto dvaceti nás bylo na člunu asi osmdesát nemocných nebo úplně vyčerpaných. Šest kamarádů z té hrůzy zešílelo a na moři se zvedaly stále větší a větší vlny. Také vítr zesílil a ztěžoval nám zoufalou snahu o záchranu, přesto jsme v sobě ještě našli sílu k veslování. Vtom náš člun na cosi narazil, zakymácel se a několik vln se převalilo přes nás. Ke břehu jsme měli šest až sedm set metrů. Napnuli jsme všechny síly, ale člun se nepohnul. Tři hodiny jsme se marně namáhali. Stmívalo se. Hrozilo nebezpečí, že zůstaneme na moři přes noc a zastihne nás bouře.

Nevím, kde vzal k tomu sílu, ale starý mořský vlk Šorš se čtyřikrát ponořil, než zjistil, že jsme se vklínili do vraku potopené lodi. Vyproštění vlastními silami nebylo možné. Po krátké poradě se přihlásili dva ruští chlapci, že spolu se Šoršem doplavou na břeh a přivedou pomoc. Rozloučili jsme se s nimi stiskem ruky. Pak všichni tři stateční skočili do moře. S napětím jsme sledovali jejich pokus. Doplavou? Dul ostrý vítr, zvedal vysoké vlny. Kamarádi vydrželi. Už ve tmě jsme viděli obrysy jejich postaviček, jak nám mávali ze břehu. Jásali jsme. Byla tma, když se k nám přibližovaly osvětlené gumové čluny. Nové napětí. Vždyť esesáci z hořících lodí unikli. Když jsme však ve člunech uviděli anglické vojáky, byli jsme šťastní. Po patnácti nás nakládali do člunu. Nejdříve nemocné a zraněné. Kolem půlnoci se dostali na břeh poslední živí. Bylo to u města Neustadtu. V nočních hodinách se ještě dva anglické čluny vydaly k vraku Cap Arcony. Na posledním kusu lodi, vyčnívající již jen dva nebo tři metry nad hladinu, našli ještě několik kamarádů. Byli zcela vysílení, popálení, ale ještě žili. Byl mezi nimi také známý antifašista, německý herec Ervin Geschonnek. Věřím, že se mu ve filmové epopeji podaří ukázat tu hrůzu. Na počest všech, kteří přežili, a jako výzvu všem lidem dobré vůle, kteří společně musejí zadržet ruku novým paličům, ohrožujícím lidstvo.

Za tři dny jsme se dozvěděli smutnou bilanci této strašné námořní katastrofy. Z 9338 vězňů koncentračního tábora Neuengamme přežilo katastrofu pouze 516 osob, ze 120 Čechů a Slováků se zachránilo jen 34 kamarádů. Nyní nás žije už jen devět.

Vzpomínky na prožité hrůzy ještě dnes Josefa Kosmáka vzrušují. Chvíli jsme mlčeli. I na besedách bývá ticho po jeho výkladu. Cítí se zavázán kamarádům, kteří se nedožili svobody. Jejich jménem burcuje lidi proti nebezpečí fašismu a k boji za udržení míru. Vyzývá k jednotě, aby všichni lidé dobré vůle nedovolili připravovat hrůzy války a ponižování lidské důstojnosti.

E. F. Burian, který přežil katastrofu Cap Arcony, napsal báseň.

Rozhovor s Josefem Kosmákem vedl 12. listopadu 1983 Dr. Jaroslav Mejzlík, bývalý ředitel obchodní akademie v Třebíči.

Opsal Bohuslav MEJZLÍK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 20 hlasů.

Bohuslav MEJZLÍK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.