Ilustrační FOTO - Pixabay

Nejenom o pražském sídlišti na Petřinách

»Chodov je sídliště ze  starého režimu, který se ještě staral o lidi, ne jenom o zisk... Podívejte se sama – magistrálu máme nedaleko, ale oddělili ji od nás kopcem, takže je tu ticho. Na starém režimu bylo mnoho zlého, ale také mnoho pozitivního. V exilu jsem si to nemohl přiznat, teď to nemohu popřít... Díky panelákům se podařilo vyřešit bytovou krizi neskutečných rozměrů. Panelová sídliště nejsou ošklivá a s poměrně malou investicí se jejich vzhled dá vylepšit, především ale představují cenově dostupné bydlení pro nejširší vrstvy. A právě na takovém panelákovém sídlišti bydlím už dvacet čtyři let.« Autorem těchto řádek je prof. Erazim Kohák, filozof, který několik desítek let žil a pracoval v USA (Salon, literární přílohu Práva, 19. 6. 2014).

Bude-li řeč pouze o jednom sídlišti, nebude to pouze o něm. Všechna mají mnoho společného bez ohledu na to, zda jsou na západní nebo severní části Prahy, zda v metropoli nebo ve kterémkoli jiném větším městě ČR. Postupně vznikala už před koncem padesátých let a trvalo to do začátku let devadesátých. Započaté stavby se dokončily i později. Neboť jestliže jsme v poválečných letech měli co činit s bytovou krizí »neskutečných rozměrů«, nebylo jiného východiska než masová výstavba bytů. Jako venkovan, který končil VŠ v první polovině padesátých let a naskytla se mu příležitost začít životní pouť v Praze, jsem poznal tento stav »na vlastní kůži«.

Nikdo sice v té době nebydlel pod mostem, o nějakých neobydlených bytových domech nemohlo být řeči, a přesto až příliš mnoho lidí bydlelo špatně. Řečí čísel bychom mohli mluvit o tom, že na velký počet občanů připadalo až příliš málo metrů čtverečných obytné plochy. O zásadních změnách, které opravdu vstoupily do života, tehdejší stranické a vládní orgány rozhodly před koncem roku 1958. V knize Československé dějiny v datech z roku 1986 je o tom zmínka v rozsahu čtyř řádek (s. 520).

Bytová výstavba v letech 1961–90

Už je to tak, že v každé době vlády ve své politice slibují lidu více, než se toho nakonec uskuteční. Je dost důkazů, abychom přiznali, že před koncem padesátých let nešlo o slova, která zapadla. Bytová výstavba se rozběhla v míře, která neměla obdoby, a to nejenom u nás. Jak jinak to hodnotit, když se v letech 1961–90 na území ČR postavilo 1 899 500 bytů. Téměř dva miliony. Ten rozsah bude zřejmý, když si uvědomíme, že jsme měli jenom o něco více než 10 mil. obyvatel a že jejich počet za uvedené období vzrostl zhruba o sedm procent. Jistě, byty se stavěly hned po válce, ale podle statistiky to nebylo více než 25 tisíc za rok. A to na tehdejší potřebu bylo málo. Výstavba probíhala ve všech právních formách, tj. státní a družstevní, v podobě rodinných domů fyzických osob a v rámci podnikové výstavby. Je jistě zajímavé, že největší podíl z toho připadá na družstevní výstavbu – 37,9 %, státní výstavba a rodinné domy mají stejný podíl (24,4 a 24,5 %) a podniková přispěla 13,2 %.

Dříve než začala masová bytová výstavba, bylo zapotřebí rozšířit kapacitu závodů na výrobu cementu, písků, postavit panelárny a zvýšit produkci cihelen (neboť se stavěly nejenom panelové domy), mít k dispozici technické vybavení pro výstavbu – jeřáby, dopravní prostředky a dále všechno to, co souviselo s napojením sídlišť na přívod vody, plynu, elektřiny, na teplárny, cestní sítě apod.

Je samozřejmé, že státní bytová výstavba se financovala ze státního rozpočtu. Ale jeho význam nebyl nezanedbatelný ani v případě nejmasovější, tj. družstevní výstavby. Člen družstva v hotovosti platil třetinu ceny bytů (v polovině šedesátých let náklady na výstavbu průměrného bytu činily méně než 100 tis. Kčs), třetina se financovala z úvěru (splácelo se po dobu třiceti let, úrok 1–2 %) a z jedné třetiny družstevní výstavbu financoval stát. Významná pomoc se poskytovala i v případě rodinných domů.

Takže: za třicet let se postavilo 720 000 bytů družstevních, 465 400 státních, 463 000 rodinných a 250 700 bytů podnikových. A protože zde byly z doby první republiky i byty Lidových bytových družstev, celkový počet družstevních bytů na začátku devadesátých let činil zhruba 800 000.

Po roce 1989 státní byty přešly do vlastnictví obcí a měst a značná jejich část byla nájemníkům prodána – ze začátku za velmi výhodné ceny, později za její násobky. Zda to byla správná politika, je záležitost jiná. A protože v novém systému se podstatně změnilo i postavení bytových družstev, bylo možné, aby družstevníci požádali o převedení bytů do vlastnictví. Podmínkou bylo, že byl splácen úvěr. Tak vznikla společenství vlastníků jednotek, právní forma velmi blízká bytovému družstevnictví. Dokonce tak blízká, že v některých zemích EU se to považuje za jednu z forem bytového družstevnictví.

O koupi podnikových bytů jejich nájemníkům se nejvíce mluvilo v souvislosti s tím, že tuto možnost nemělo příliš mnoho lidí na severní Moravě a v jedné městské části Prahy. Znám případy prodeje podnikových bytů z nejbližšího okolí. V jednom bytovém domě nájemníci platili za byt méně než 100 000 Kč, v jiném u jiné firmy několikanásobně více.

V Praze je více než padesát sídlišť

Tak masová bytová výstavba se nemohla uskutečnit jinak než na »zelené louce«, na volných prostorách na okraji měst. V Praze je na 54 sídlištích zhruba 200 000 bytů, v nich bydlí nejméně půl milionů lidí, tj. 40 % všech Pražanů. Zabírají šest procent rozlohy města. Mezi ty nejznámější patří Bohnice, Ďáblice, Červený vrch, Barrandov, Invalidovna, Malešice, Kamýk, Prosek, Lhotka, Košík, Dědina a samozřejmě i Petřiny, o kterých zde bude řeč.

Některá sídliště spadají pod velké komplexy. Na jihu hlavního města je takovým komplexem Jižní Město s 80 000 obyvateli, kam patří sídliště Háje, Opatov, Chodov, Horní Kunratice, Horní Roztyly. V jihozápadní části města jsou to Stodůlky, Lužiny, Nové Butovice, Ohrada. Podle pramenů, které o problematice pojednávají, máme v ČR přibližně 300 bytových sídlišť. Jsou to viditelné, hmotné památky na dobu minulou, které budou sloužit ještě mnoha dalším generacím.

Ale sídliště - to není pouze skupina domů s byty, ale i všechno to, co životu patří: školy, obchody, domy služeb, zdravotní střediska a samozřejmě doprava (tramvaje, autobusy, v Praze metro), která mnoha tisícům lidí den co den umožňuje navštěvovat místa ve městě a okolí. Nebudeme zastírat, že vůči sídlištím bylo mezi občany i dost výhrad. Už to tak v životě chodí. Čekající na byt naléhali na stěhování a tak byty často obsazovali v době, kdy se chodníky kolem cest teprve stavěly. A po nastěhování někteří žehrali na to i ono. Dobře to vystihl film Věry Chytilové Panelstory. Tato kritičnost po roce 1989 obdržela dokonce podporu z nejvyšších míst a byty první kategorie (ústřední topení, teplá a studená voda, plyn, elektřina, koupelny atd.) byly nazvané po boudách malých domácích zvířat. Ale to jenom tak na okraj. V poválečném období se nestavěly byty suterénní a bez náležitého vybavení. Ve srovnání s dřívějším obdobím se jednalo o nesrovnatelně vyšší kvalitu. Stačí poznamenat, že před rokem 1945 dvě třetiny bytů v ČR nemělo koupelny a pouze osm procent bytů bylo ústředně vytápěných.

Petřiny – sídliště z let 1958–69

Jedná se o jedno z prvních tzv. experimentálních sídlišť nejenom v Praze, ale i v celém tehdejším Československu. Projekt jeho výstavby schválil Státní ústav pro projektování výstavby hlavního města Prahy již v roce 1957. To jenom samozřejmě potvrzuje, že myšlenka masové bytové výstavby a způsoby její realizace předcházely rozhodnutí tehdejších nejvyšších orgánů v listopadu 1958 o masové bytové výstavbě. O podobě sídliště na Petřinách rozhodli dva architekti: Evžen Benda a Vojtěch Mixa. A nebylo to jednoduché – mimo jiné i proto, že šlo o experiment, který se mohl, ale ani nemusel napodobovat. A po více než půl století i současní odborníci souhlasí s tím, že si projektanti počínali více než dobře – jedná se o původní urbanistické řešení a to spolu s umístěním představuje silnou stránku této lokality. To tvrdí znalci, a lidé zde bydlící jistě budou souhlasit.

Sídliště Petřiny se nachází v severozápadní části Prahy 6. Hlavní osou sídliště je ulice Na Petřinách, která ho člení na jeho severní část (katastr Veleslavína) a část jižní (katastr Břevnova). Pro život obyvatel má velmi výhodnou polohu. Je to vlastně vyvýšenina, mohli bychom říci podhůří Bílé hory. Na západní straně v těsné blízkosti je Obora Hvězda s více než osmdesáti hektarovým lesoparkem, kde nacházíme ve všech ročních obdobích příjemné prostředí. Je to místo hodně navštěvované všemi Pražany. Nedaleko sídliště je i známý Břevnovský klášter s přilehlým hřbitovem. A stačí dvě stanice autobusem a jste v místě známé Ladronky – místě zábavy i sportu.

Na sídlišti máme významné budovy. Na jeho západním konci dominuje budova Ústavu makromolekulární chemie, kde pracoval známý profesor Otto Wichterle. Nemůžeme si nevšimnout Dům hotelového bydlení a hned naproti Obchodní dům a hned vedle od roku 2015 i vchod do metra. Na jižní straně sídliště jsou studentské koleje – Na Větrníku a Hvězda, a za zmínku určitě stojí i Plochodrážní stadión Markéta, který několikrát za rok přiláká do těchto míst mnoho diváků. A střední i mladší generace jistě ráda zavítá do nepříliš vzdálené Šárky.

Na Petřinách se postavily tři základní školy – jih, střed, sever (prostřední se v roce 1984 stala sídlem Gymnázia Nad alejí), čtyři přízemní samoobsluhy, obchodní dům Jednoty, zdravotní středisko, čtyři domy služeb, samoobslužná restaurace a několik restaurací dalších. S okolním světem lidí zde bydlící spojují dvě tramvajové linky, autobusy a několik let i metro. I ti z nejvzdálenějších domů potřebují méně než deset minut, aby se dostali k dopravním prostředkům.

Máme zde dostatek prostoru, domy nejsou blízko sebe. Ale nejsou až tak daleko, aby dnes někdo uvažoval o zahušťování sídliště. Ale nejde pouze o »jakýsi prostor«, je to prostor plný zeleně a dobře udržovaný – trávníky, keře a stromy. Na jednom místě mezi domy máme dokonce i sportoviště – je tam bytelné nářadí pro cvičení všech věkových kategorií.

Změny po roce 1989 – sídliště a lidé

Změny v průběhu času a navíc ovlivněné i změnou politického systému jsou pochopitelné. Ze čtyř přízemních samoobsluh je v provozu pouze jedna – místo dvou byly postaveny bytové domy a jedna před rokem dokončila svoji činnost. Kapacita prodejny potravin v přízemí obchodního domu spolu s dalšími dvěma menšími prodejnami stačí uspokojovat poptávku všech obyvatel sídliště. Všechny ostatní budovy slouží účelům, kvůli kterým byly postaveny s tím, že některé služby zanikly, jiné vznikly. Ve volném prostoru se postavily i budovy nové – řadové domky a především velký i architektonicky zajímavý bytový komplex Hvězda. Snad žádné jiné sídliště nemá tak architektonicky diferencovanou výstavbu budov jako Petřiny. Samozřejmě že dominantní místo náleží výstavbě z konce let padesátých a následujících let šedesátých.

Složení obyvatel sídliště dnes je zcela jiné než v letech šedesátých, sedmdesátých, ale i pozdějších. Dobře si pamatuji na rok 1964, kdy se naše rodina nastěhovala do zrovna postaveného domu na okraji severní části. Člověk zde viděl lidi vyššího věku jenom zcela výjimečně, za to dětí bohatě. Abyste na ulici potkali někoho, kdo se při chůzi opírá o hůlku, to se snad ani nestalo. Ale to je pochopitelné, stejně jako to, že dnes těch hůlek je skoro víc než lidí vyššího věku. V mnoha bytech už žijí vnuci těch, kteří se sem jako původní bydlící stěhovali. Naštěstí zdravotní služby fungují dobře a v blízkosti máme hned tři nemocnice.

A co sídliště, jaká je jeho budoucnost? Odborníci se shodují v tom, že životnost panelů je podstatně vyšší, než se původně předpokládalo. Takže o brzkém konci mnoha domů z technických důvodů nemůže být řeč. Na začátku devadesátých let bylo domům na sídlišti v průměru zhruba téměř třicet let. Ale protože naše Stavební bytové družstvo v Praze 6, ale i obec se o byty staraly, byly domy v tomto směru v dobrém stavu. Ale přece jenom třicet let je třicet let. Lze říci, že devadesátá, ale i následující léta byly obdobím velkých investičních aktivit. Mimo to, že od výstavby uplynulo několik desetiletí, byly zde i další důvody, které aktivity podněcovaly. Především to byl růst cen tepla, vody apod., ale i existence nových materiálů a metod revitalizace domů. Nakonec i to, že potřebu zvýšené investiční činnosti pod vlivem uvedených okolností pociťovali všichni členové bytových družstev a nově vzniklých společenstev vlastníků jednotek a tím i výbory samospráv domů. A jejich ekonomická situace byla natolik příznivá, že postupně své záměry mohli realizovat.

Jako dlouholetý místopředseda výboru domovní samosprávy pro ekonomiku na základě vlastních zkušeností, ale i podle toho, co člověk na sídlišti pozoroval, mohu potvrdit, co všechno bylo na programu tohoto období. U nás to začalo opravou střechy, rekonstrukcí rozvodné otopné soustavy, nasazení moderních ventilů na radiátory a jejich opatření počitadly spotřeby tepla, výměnou oken za okna plastová, výměna dveří za dveře modernější co do vzhledu i tepelné izolace.

Zateplování patří mezi finančně nejnáročnější investice. Kolik to je? Zhruba 120-140 tis. Kč v průměru na byt při současné tržní ceně za jeden metr čtvereční bytové plochy v Praze i staršího bytu 40–50 tis. Kč. A protože zateplování domů je spojeno s novými nátěry, celé naše sídliště omládlo. Sluší se poznamenat, že něco v domě, co sloužilo všem, najednou zaniklo. Byla to prádelna na dobu poloviny šedesátých let slušně technicky vybavená. Zanikla na začátku osmdesátých let – přičinily se o to moderní pračky.

Na otázku o budoucnosti bych rád citoval odborníka, který při popisu pražských sídlišť uvedl: »Paneláky přežily předvídanou smrt... Při pravidelných úpravách a údržbě mohou ale vydržet i tak dlouho, dokud prostě lidé budou chtít a potřebovat zde žít. Mnohým z nich by se ani nechtělo sídliště opustit...«

Ještě k výstavbě v letech 1961–90

Lze-li situaci v bydlení v padesátých letech charakterizovat slovy prof. Koháka jako »krizi neskutečných rozměrů«, potom je zcela pochopitelné, že musel být připraven i realizován program rozměrů stejných. Toto dílo ovlivnilo v tom nejlepším slova smyslu život větší části obyvatelstva ČR. A kolik to mohlo být lidí? Počítejme s tím, že do nových bytů se stěhovali především mladí manželé v průměru s jedním dítětem. I když přihlédneme k tomu, že počet obyvatelstva se v republice za třicet let zvýšil asi o sedm procent, výstavba bytů za třicet let socialistického období poskytla střechu nad hlavou více než pěti milionům lidí. Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Ale tito lidé žili v rodinách a získáním bytu uvolnili prostory a zlepšili tak bytovou situaci svému příbuzenstvu. Znám to z vyprávění některých svých kolegů Pražáků ze školy, kteří se v takové situaci ocitli.

Dovedeme si představit, jak to vše bylo ekonomicky náročné. O kolik procent by byly mzdy v tehdejší době vyšší, pokud by stát dotace na bytovou výstavbu přesměroval do mezd a lidé – stejně jako dnes – by si byty kupovali. To všechno, co se tehdy postavilo, slouží svému účelu i nyní. Ale ještě něco z té doby i dnes v tom nejlepším slova smyslu poznamenává život velkého počtu obyvatel. Osm set tisíc tehdejších družstevních bytů patří tehdejším družstevníkům, resp. jejich potomkům, bez ohledu na to, zda jsou i nadále členy bytových družstev nebo společenstev vlastníků. V každém případě platí za bydlení o několik tisíc měsíčně méně, než kdyby dům patřil obci, nebo fyzické osobě. Koho by to napadlo, když kdysi dávno žádal o přijetí za člena do stavebního bytového družstva.

Dimitrij CHOMA, ekonom, mnoho let pracoval ve výboru domovní samosprávy


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 19 hlasů.

Dimitrij CHOMA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


RodRostislav
2017-09-22 08:45
Pana profesora, Dimitrije Chomu, dobře znám, byl dlouhá léta vedoucím
naší katedry na Vysoké škole ekonomické. A společné máme i
pracovní nasazení v domovní samosprávě (chcete-li: Společenství
vlastníků bytových jednotek). Bydlím v nevysokém "paneláku"
z roku 1985 a chci jen doplnit, že v našem domě se i tehdy pamatovalo na
budoucí uživatele. Takže v domě jsme v suterénu MĚLI také:
prádelnu, mandl a sušárnu. Kromě toho jsme tam měli také fotokomoru.
Vše zařízené. A v neposlední řadě také k tomu splachovací záchod.
WC jsme znovicírovali, hodil se když se v domě vyměňovaly tzv.
stoupačky a rozvod plynu. Ty předchozí tři místnosti jsme důkladně
opravili. To vše při zateplování domu (vč. nových balkonů,
střechy). Sušárna slouží dál svému účelu. Ale v případě, že by
se někdo stěhoval, měl nějakou větší opravu či nedejbože havárii,
tak je to připraveno na to, aby tam mohl po přechodnou dobu bydlet a nebo
si tam odložil nábytek. Rozhodně jsme z těch prostor nechtěli dělat
skladiště, protože v uskladňování desetiletí nepoužívaných věcí
jsme my Češi přeborníky. Děkuji za kvalitní hodnotící článek,
pane profesore. A přeji hodně zdravíčka.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.