S rodinou

Ondřej Synek: Nejsem ambiciózní rodič

Nakladatelství Futura letos vydalo druhý díl publikace Cesta ke sportu, která je jakýmsi manuálem pro rodiče a prarodiče, toužící po tom, aby se jejich dítko hýbalo a nepoflakovalo v partách, kde frčí alkohol či jiné, ještě mnohem horší, »lákadla«. Kniha, jež vám usnadní výběr toho správného sportu, začíná obsáhlým otevřeným rozhovorem s veslařem Ondřejem Synkem. Mužem, který je jednak nepřebernou studnicí úspěchů (naposledy získal před týdnem pátý titul mistra světa) a jednak otcem šestileté Alice a čtyřletého Matyáše, tudíž je osobou jako stvořenou pro uvedenou publikaci. Z interview, které může pro mladé sportovce posloužit jako návod, co vše je potřeba, aby se na konci jejich snahy leskly vytoužené kovové skvosty, vybíráme několik zajímavých odpovědí. Ty zbylé najdete ve zmiňované knize Cesta ke sportu 2

Jste trojnásobným olympijským medailistou, mistrem světa i Evropy. Co vše se musí sejít, aby člověk od svých prvních sportovních krůčků došel až tak daleko, k takovým superúspěchům?

Především si člověk musí vybrat správný sport, který je mu jaksi souzený. Nejhorší na tom je, že když je dítě malé, tak o tom takhle vůbec nepřemýšlí - pokud tedy nemá rodiče blázny, kteří ho od malinka tlačí, až terorizují s tím, že musí a musí… Ale to jsem trochu odbočil. Jde o to, že když máte štěstí na výběr konkrétního sportu, pak už je to hodně o té cestě. Jít si za svým snem nebo vizí. A být hodně odhodlaný, protože je to hodně o odříkání. Zkrátka - vědět, čeho chci dosáhnout, a jít po tom.

Takhle jste to měl vy?

Přiznám se, že když jsem ve třinácti letech začínal s veslováním, tak jsem ani nevěděl, že se v něm závodí, a že je to dokonce olympijský sport. Teprve poté, co jsem už více vesloval, jsem zjistil, že se v tomhle sportu dá i soutěžit. Tak jsem začal závodit - jezdil jsem poslední a nešlo mi to. Pak jsem ale viděl olympiádu, a to byla pro mě obrovská motivace. Zjistil jsem, že veslaři jsou v rámci olympijských soutěží také v televizi. Byl jsem kluk a chtěl jsem taky být v televizi, jako všichni ostatní. No a potom v sedmnácti nebo osmnácti letech se to ve mně zlomilo a řekl jsem si, že tomu zkusím fakt dát všechno. Začal jsem pořádně trénovat a s tím přicházelo i zlepšení. Zničehonic jsem zjistil, že bych mohl závodit i s těmi nejlepšími, a pak už jsem se toho nechtěl vzdát. Držel jsem se svého cíle. Jel jsem na první olympiádu, na druhou, třetí, čtvrtou – a ještě pořád pokračuju.

Když dovolíte, teď bych se vrátil k vašim absolutním sportovním začátkům. Čemu všemu jste se věnoval do těch zmíněných třinácti let, kdy u vás zvítězilo veslo?

Moc sportů jsem před tím nedělal, protože jsem u ničeho nevydržel. Vzpomínám si, že jsem asi rok a půl hrál fotbal. Ovšem to jsem spíš jen zahříval střídačku, protože mi to vůbec nešlo. Byl jsem takový kopyto (úsměv). Pak jsem asi měsíc nebo dva chodil na atletiku. Ale jinak jsem žádný jiný sport před veslováním závodně nedělal. Já jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v éře, kdy nebyly v hlavní roli počítače. A tak jsem prostě přišel ze školy, hodil tašku do kouta, napsal mámě lístek »přijdu v šest« a vyrazil ven s kamarádama. Jezdili jsme na kole, dělali kraviny, hráli jsme na babu a na »schovku«, a v zimě, když byl zamrzlý rybník, jsme na něm trávili celé odpoledne a zkoušeli i hrát hokej. Takže jsem vyrůstal uprostřed řady pohybových aktivit, až přišel třináctý rok a s ním to veslování.

Co pro vás bylo motivem dát se právě na tento sport?

Můj bratranec, který je o deset let starší, v té době vesloval. Vzpomínám si, že když přišel věk puberty, začínal jsem už být trochu línější a vysedávat delší čas před televizí. Tak jsem se v tom plácal až do té doby, kdy přišel onen bratranec a vzal mě na loděnici. Řekl, ať si to jdu taky vyzkoušet. Udělal jsem to a našel skvělou partu kamarádů, díky nimž jsem u toho zůstal. A rozhodně nelituju (úsměv)!

Pamatujete si, čím jste chtěl být jako úplně malé dítě? Když jste tedy nebyl až tak na sport, co vás v té době lákalo?

Vůbec nevím. Jak to mívají malí kluci, že jeden chce být kosmonautem a druhý popelářem, to já jsem asi vůbec neměl. Fakt si nevzpomínám.

Tak to zkusím jinak. Čím byste se asi v dnešní době živil, kdyby nějaký krutý sportovní pánbíček zrušil veslování?

Mě vždycky bavilo něco vytvářet rukama. Možná je to ještě k té minulé otázce – já jsem odmala modelařil, lepil jsem letadla a docela mi to šlo. Byl jsem na to šikovnej. A pak jsem v patnácti šel na učňák, učil se zlatníkem a hodně mě to bavilo. Potom už ale v sedmnácti osmnácti letech začal převažovat sport, takže jsem modelařinu odsunul, protože mi na ni nezbýval čas. Přiznávám, že mi dnes docela dost chybí, občas bych se k tomuhle koníčku chtěl vrátit… Takže si myslím, že kdybych nevesloval, asi bych opravdu byl zlatníkem, protože mě to řemeslo vždycky hrozně lákalo. Bylo to kreativní a i mi to docela šlo. Patřil jsem mezi lepší, i z hlediska známek, které jsem dostával. Jsem si jistý, že kdybych teď skončil se sportem, určitě bych se živil rukama.

Zmínil jste dobrou partu u vody. Všeobecně to vodáci skloňují horem dolem, ať už se věnují rychlostní kanoistice nebo vodnímu slalomu. Proč se právě u vody vytváří onen skvělý kolektiv přátel?

Samozřejmě se všude najdou lidi, kteří do party nezapadnou. A na druhou stranu, i u řady jiných sportů, bývá dobrý kolektiv. Ovšem u vody jsou lidé jakoby jiní. Přijde mi, že si na nic nehrajou, že jsou prostě v pohodě. Možná nejsou tak zkažení velkými financemi, jako je tomu v dalších sportech, kde se mnozí staví do role primadon. Nerad bych jmenoval. Jen chci říci, že u vody je vše takové od srdce. Tenhle sport dělají lidé s láskou a jsou v pohodě. Bývají upřímní a nemají problém se scházet i mimo loděnici. Přestože mezi veslaři a kanoisty panuje něco jako rivalita a navzájem se popichujeme, nemáme problém si sednout k pivu a bavit se o vodě i o jiných věcech jako kamarádi.

Veslování je ale zároveň hodně náročný sport. Souhlasíte?

Ano, hlavně psychicky. A samozřejmě i fyzicky - ono to spolu úzce souvisí. Protože ve veslování se jak při závodění, tak při tréninku musí jít hodně jako »přes závit« - a většinou to nezvládá hlava. Ten, kdo si nedokáže ve své hlavě přehodit výhybku a jít za tu bolest, nemůže být úspěšný. Já vždycky říkám, že v našem sportu nevyhrává ten, kdo má nejvíc natrénováno, ale ten, kdo nejvíc zlomí sám sebe.

To znamená, že vy to dokážete…

Nevím, mám to zkrátka nějak dané od přírody. Hodně je to o vůli. Tenhle sport fakt hodně bolí a člověk se musí umět zmáčknout a překonat sebe samotného.

Pro kariéru mladého sportovce je nesmírně důležitá podpora rodičů. Jak se právě tenhle klíčový faktor projevoval u vás?

Já to měl vlastně úplně jinak než ostatní. Samozřejmě vím, jak je podpora rodičů důležitá, ale já je v tomhle směru spíše odmítal. Úplně jsem nenáviděl, když za mnou přijeli na závody a koukali se. Byl jsem z toho zbytečně nervózní. Takže když mě chtěli vidět v akci, dorazili potají. A ani na tréninky za mnou nechodili, to jsem si taky nepřál. Koneckonců, u veslování se nepěstuje, aby se rodiče chodili koukat na tréninky, jako je tomu v jiných sportech.

Já jsem spíše měl na mysli psychickou i materiální podporu. Ta vám, předpokládám, nechyběla…

To určitě ne. Rodiče mě podpořili tím, že mě vlastně nechali dělat, co jsem chtěl. Na prvním místě byla pochopitelně škola, takže pokud jsem v ní měl dobré výsledky a všechno splňoval, dostal jsem od nich de facto volnou ruku ke všem ostatním aktivitám. A před tím, než jsem dostal první »výplatu« - a to už jsem byl v Praze na učňáku - mi dávali peníze, abych to přežil. Abych měl dobrou stravu a nemusel být o rohlíku a o másle. Abych si mohl koupit pořádný oběd a měl sílu na trénink.

A jak sportujete se svými ratolestmi vy? Podědily po vás kus talentu a třeba i vůle?

Alice a Matyáš jsou ještě malí, aby se dalo něco konkrétnějšího vysledovat. Ale je pravda, že již začínají sportovat. Chodí na plavání a na horolezeckou stěnu. Hodně s nimi jezdíme na kole – zkrátka se je snažíme k tomu sportu vést. Třeba malému jsou čtyři a už plave sám. Jsou i šikovní. Ale není to o tom, že bych je teď dal na fotbal nebo na tenis a drtil je tam pětkrát týdně, aby z nich byli šampioni. Tyhle ambice fakt nemám a sám to znám na sobě. Buď si k tomu nějak naleznou cestu sami, bude je to bavit a najdou se v tom - a pak se to zlomí a budou chtít být nejlepší - nebo třeba nebudou sportovci vůbec. Na čem ovšem trvám, je, aby netrávili čas doma u počítače, ale aby se aktivně hýbali. A to se nám zaplaťpánbůh zatím daří.

Petr KOJZAR

FOTO – autor (2) a archiv Ondřeje SYNKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3, celkem 3 hlasy.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.